Dcera světla a temnoty

Kapitola 13. - Temnota přichází

Když se nad tím Clogar zamyslel, tak nevěděl, kdy se Renné Lotharovi plně oddala. Možná už když jí jako malé utíral slzičky, když si odřela kolena. Anebo v tu noc, kdy se s Clogarem pohádala a Lothar ji utěšoval. Zkrátka nevěděl, kdy se to stalo, ale zůstávalo holým faktem, že jeho dcera měla radši Lothara než svého otce. A on se jí popravdě ani nedivil.

Clogar jí to nerozmlouval. Byla šťastná, a to bylo to hlavní. Jenže on žárlil. Žárlil na svého bezdětného bratra, který byl zřejmě lepším otcem, než jakým se on mohl kdy stát. Žárlivost ho sžírala zevnitř a on si nepřál nic jiného, než ten hořkosladký pocit vyslyšet a svému bratrovi se postavit.

Ty pocity v sobě dusil řadu let a bylo jen otázkou času, než vyplují na povrch. Clogar se té chvíle děsil. Nevěděl, čeho všeho je schopný. Bál se toho, co by mohl dokázat. A tak své city jednoduše dál potlačoval.

Nebylo to snadné a vztek a žárlivost s každým dalším dnem rostly. Nevěděl, co s tím má dělat. Cítil se opuštěný.

Žena, kterou miloval, byla mrtvá. Jeho dcera dávala přednost svému strýci před svým otcem. A jemu nezbyl nikdo, kdo by ho utěšil, uklidnil ho, kdo by ho skutečně znal.

Cítil se bezmocný. Což byla ironie, neměl právě on být nejmocnějším z bohů?

Věděl, že vše, co cítí, není správné. Jen se zkrátka cítil ukřivděný. Ten pocit byl moc silný na to, aby ho ignoroval.

Chyběla mu jeho žena. A jediné, co mu po ní zůstalo byla dcerka, která si přála jen jedinou věc. Jiného otce.

Clogar přemýšlel. Potřeboval vymyslet, jak si získat Renné zpět na svou stranu. Věděl, že to nebude snadné. Vždyť Lothar na ní pracoval celá léta.

Musel věřit, že všechno dobře dopadne. Doufal, že existuje třeba i jen nepatrná naděje a jeho dcera k němu cítí alespoň malý zlomek toho, co dřív.

Potřeboval poradit. A to hned. A znal jen jedinou bytost, za kterou mohl jít.

Vydal se rychlým krokem a zamířil po schodech nahoru. Proplétal se potemnělými chodbami lemovanými pár desítkami oken, jimiž sem tam pronikly paprsky světla. Tady se vždy cítil lépe než venku, kde byl vydaný napospas svému bratrovi. Alespoň ve dne.

Když byl skoro nahoře, podvědomě zrychlil krok. Nevěděl, proč spěchá. Stejně mu nikam neuteče. Byl to jen takový pocit. Nejspíš chtěl vědět, že alespoň jeden člověk ho neopustí, že při něm bude stůj co stůj.

Vyběhl posledních pár schodů a dostal se na terasu, která byla celá zalitá světlem. Netušil, proč by tam někdo měl chtít být, ale vždy ji tam našel.

Stála tam. Rukama se opírala o zábradlí a shlížela na svět pod sebou. Světle hnědé vlasy jí spadaly do půli zad. Neotočila se na něj. Vůbec nedala najevo, že by si byla jeho přítomnosti vědoma. Dál nehnutě stála a pozorovala svět, který jí doslova ležel u nohou.

Mlčky došel až k ní, opřel se zády o zábradlí a uvolnil se. Nelekla se. Jako by věděla, že přijde. Vždycky to věděla.

„Krásný den, že?" zapředl hovor. Žena se na něj otočila a přikývla. Věděl, že je ještě poněkud plachá. Vždyť to ještě nebylo ani pět let, co tu žije s nimi. Musel na ni opatrně.

Otočil se a rozhlédl se po zemi rozprostírající se pod nimi. „Je to krása," řekl a kývl na svět ležící jim u nohou. „To ano," odpověděla mu tichým melodickým hlasem hnědovlasá žena. V očích se jí zaleskly slzy. Přesně věděl, nad čím přemýšlí. Zhluboka se nadechl a skočil po hlavě do toho, o čem předem věděl, že bude těžký a lítý boj.