Dcera světla a temnoty

Kapitola 5. - Ve světle nových událostí

Doufám, že to pochopíš a odpustíš mi.

Jak to ale měla pochopit. Stella jí nenechala dost informací. Nevěděla nic. Kam její sestra šla, co tam hledá, ani kdy se vrátí.

A jestli jí odpustí? Možná. Možná až zjistí, co se děje.

Nikdo jí nechtěl prozradit, o co jde. Nejprve šla za otcem, ale ten ji vyhnal a nejspíš všem zakázal jí cokoliv říkat. Jako vždy.

A teď byla tady. Sama, opuštěná a bezradná. Netušila, co bude dál. Nevěděla, co ji čeká. Přála si znát budoucnost. I když možná radši ne. Kdo ví, jaká bude? Dobrá, špatná? Těžko říci. Rozhodně bude ale stejně nejistá jako přítomnost.

Byly tu ale věci, které věděla naprosto jistě.

Zaprvé, Stella odešla. Odešla, aniž by to komukoli řekla. Nezanechala za sebou žádnou stopu. A to Carmen děsilo ze všeho nejvíc. Když její sestra chtěla něco dokázat a udělat to pořádně, byla v tom zatraceně dobrá. A když chtěla zmizet tak, aby ji nikdo nikdy nenašel, prakticky pro okolní svět přestala existovat.

Zadruhé, její otec věděl něco, co ostatní ne. Sice se to před Carmen snažil tajit, ale ona ho znala. A tohle nebyl on. Něco všem ostatním zamlčoval. A očividně mu to dělalo velké starosti. Nebylo pochyb o tom, že si uvědomil, čeho všeho je Stella schopna. A bál se toho stejně jako Carmen. Jenže na rozdíl od ní věděl, čeho přesně se má bát. Co má očekávat.

A zatřetí, zůstala na všechno sama. Její sestra ji opustila. Možná z dobrého důvodu, ale opustila. A nezůstal tu nikdo, kdo by Carmen pomohl.

Měla sice spoustu přátel. Krásná dcera vládce temného kraje, která je na všechny milá a má smysl pro módu. Tak ji všichni její přátelé znali. Jenže to tak úplně její přátelé nebyli. Nikdo nevěděl, jaká je doopravdy. Nikdo kromě Stelly. Sestra, které ji celé roky chránila, byla najednou pryč. A i když Carmen věděla, že Stella je přehnaně ochranářská, a že by se jí vlastně mělo ulevit, musela si přiznat, že jí sestřina starost chybí.

A byla si jistá, že Stelle chybí stejně, jako ona jí. Netušila, jak to tu bez ní zvládne. Jediné, co jí po Stelle zůstalo byl dlouhý (ale přesto ne dostatečně) dopis a vzpomínky. Hromada vzpomínek. Smutné i veselé, krátké i dlouhé výjevy minulosti, které měli společnou jedinou věc. Dvě sestry. Všechno podnikali společně. Co si Carmen pamatovala, Stella se od ní nehnula téměř na krok. A teď nejednou byla kdo ví kde.

Muselo se stát něco zlého. Něco, kvůli čemu Stella nemohla čekat. Něco natolik důležitého, že za sebou všechno nechala. Včetně své sestry. To si alespoň říkala. Nesnesla by myšlenku, že ji její sestra opustila bez pořádného důvodu. Bez rozloučení.

Bylo to zvláštní. Její zodpovědná sestra, která si své rozhodnutí vždy pečlivě rozmyslela, se teď bez rozmyslu, zcela spontánně, vrhla do neznáma.

Carmen si svatosvatě slíbila, že zjistí, co za tím vším vězí. Až přijde čas, bude to ona, kdo bude vědět všechno. Ne její otec, ani Stella, ale ona, Carmen Stephordová.

Rychle sbíhala schody. Tak rychle, až jí podklouzla noha a posledních pár schodů sjela po zadku. Právě mířila do poradního sálu. Pokud si to dobře pamatovala, tak se už několik let nepoužíval. Tak proč tam teď šla? To netušila. Ale nestíhala. Věděla, že tam nedorazí včas. Přesnost byla jedna z věcí, na kterých jejímu otci záleželo. Věděla, že bude zuřit.

Zahnula za roh a stanula před masivními dřevěnými dveřmi. Byly zavřené. A za nimi bylo ticho. Skvěle. Takže to vážně nestihla.

Zavřela oči. Nádech, výdech. Klídek. Vždyť přišla pozdě o... kolik? Minutu, dvě? To zvládne. Ještě jednou se pořádně nadechla a otevřela dveře. Vešla přímo do jámy lvové.