Dcera světla a temnoty

Prolog

Lidé věřili, že bohové jsou všemocní. Nikdo se už nezabýval tím, jestli je to skutečně pravda. A přiznejme si to, bohům se to hodilo. Proč by je lidé uctívali, báli se jich, kdyby nevěřili v jejich všemocnost? A i když bohové všemocní rozhodně nebyli, přáli si jimi být. Ve chvílích jako byla tato, by jim to rozhodně usnadnilo práci.

Clogar zuřil. Nemohl uvěřit, že se to dělo znovu. Jako by nestačilo, co se stalo předtím. Příčinou jeho zloby byla tatáž osoba stejně jako před dávnými časy. Před časy, v nichž se tvořily legendy. Nechápal, jak si Lothar mohl dovolit porušit podmínky vrtkavého příměří, které mu kdysi dávno nabídl. Zase se chtěl zaplést s lidmi, tedy pokud to už neudělal. Clogar žil v domnění, že si Lothar pamatoval, co následovalo po jeho minulém pochybení.

Za jeho chybu platili všichni. A bůh světla ze všech nejvíce. To kvůli němu byl svět na počátku Zlatého věku bohů zahalen do temnoty. Jenže Lothar už měl života ve stínu plné zuby. K čemu byl bůh světla, když světlo, kterému by vládl, chybělo?

Kdyby umřel nějaký obyčejný smrtelník, tak by to bylo Clogarovi upřímně jedno, stejně jich bylo na světě víc než dost. Jenže to byla Renné. Jeho Renné. To kvůli Lotharovi byla Renné mrtvá. A Clogar mu to nemínil nikdy odpustit.

Bůh temnoty jen doufal, že není příliš pozdě.

***

Stellina narozeninová oslava se protáhla do pozdních nočních hodin. Šestileté holčičce s dlouhými havraními vlasy se už klížily oči. Než ale půjde spát, tak se ještě musí převléct ze světle modrých obláčkových šatů, které se v okamžiku, kdy je spatřila, staly jejími oblíbenými. Šly jí k očím, jak jí několik hostů nezapomnělo připomenout.

Když Lauren uložila svou čtyřletou dceru, rozhodla se, že půjde ještě zkontrolovat její starší sestru. Procházela důvěrně známými chodbami jejich sídla s hlavou v oblacích. Kdyby se dívala pořádně, možná by si všimla, že něco není v pořádku. Že je něco jinak. Bylo to cítit ve vzduchu. Něco jako příslib blízké změny. Příchod něčeho velkého, nadpřirozeného. Jenže ona si ničeho nevšimla, myšlenkami se toulala u prožitého večera a byla ráda, že vše dopadlo tak, jak to naplánovala. Nesnesla pomyšlení, že by narozeniny její starší dcery byly něco méně než dokonalé.

Otevřela dveře dívčí ložnice a potichu, aby svou starší dceru nevzbudila, přistoupila k její posteli. K jejímu velkému překvapení Stella ještě nespala. Jemně se usmála a sedla si na dívčinu postel.

„Vyprávěj mi pohádku," prosila dívenka a upřela na ni své ledově modré oči tolik podobné těm, které měl její otec jen s tím rozdílem, že při pohledu do jejích očí nikoho chlad nepoléval. A i když už odpověď předem znala, Laura stejně se zeptala: „A jakou by sis představovala?" „O Cordii, o Cordii!" vykřikovala Stella nadšeně. Lauren se pousmála.

Už od doby, kdy se Stella naučila sotva pár slov a chodit uměla jen s odřenýma ušima, se stal příběh o Zemi bohů jejím oblíbeným. Vyžadovala ho skoro každou noc před spaním. Už ho znala celý nazpaměť, ale hlas její matky mu dodával zvláštní kouzlo. To on ho dělal tím, čím pro Stellu byl.

„Před dávnými věky, kdy lidé měli ty nejlepší a nejmodernější technologie, jim došlo, že už v žádné bohy věřit nepotřebují. Pro všechno existovalo naprosto logické vysvětlení. Mysleli si, že znají odpověď na každou otázku, veškerá tajemství vesmíru už najednou přestaly být tajemstvími. Už bohy nepotřebovali. A jak léta plynula, lidé na ně postupně zapomínali. Jenže bohové se s tím nehodlali smířit.