Dcera světla a temnoty

Kapitola 3. - Staronové křivdy

Už když tam ten večer Selene šla, věděla, že dělá velkou chybu. Zároveň se ale nemohla zbavit dojmu, že takhle se to mělo stát. Že zkrátka jednala správně. Někdo s tím přeci něco musel udělat. Nebyla si ale jistá, jestli to měla být zrovna ona. Na pochybnosti už ale bylo pozdě. Nešlo to vrátit. Musela si stát za svým. Doufala ale, že se to nikdo nikdy nedozví. Protože kdyby to věděla sebeméně důležitá živá duše, byl by to jen krůček k tomu, aby se to dozvěděl Clogar. A ten to rozhodně vědět nesměl. Dobře si pamatovala, co se stalo, když se naposledy na někoho z nich rozzlobil.

Kráčela směrem k poradnímu sálu. Byla nervózní. Co když to někdo přeci jen zjistil? Jak strašné to bude mít následky? Kolik jí to bude stát? Jaká bude cena za její pochybení? Bylo to vůbec pochybení? Vždyť to plánovala už patnáct let. Věděla, že neměla Lothara poslechnout. Pravda ale byla taková, že temnota už ji unavovala, nudila a lidem vůbec neprospívala. A o ty jí šlo především. O lidi. Kvůli nim tu byla. A i když o to tak úplně nestála, nešlo to změnit. Nemohla se vrátit. Neměla kam.

„Všichni víte, proč jsme se zde sešli," zahájil Clogar jednání. Dva bohové a dvě bohyně na sebe vyděšeně pohlédli. Tedy zděšení byla jen jedna z emocí, které se jim zrcadlily v obličeji. Třeba takovému Elyathovi v očích tančily pobavené jiskřičky. Selene netušila, jak ho tato situace mohla pobavit. Ale bůh magie byl vždy rozverný a těžkou hlavu si z ničeho rozhodně nedělal.

Nikdo Clogarovi neodpověděl a on odpověď stejně neočekával. Proč by taky měl nějakou čekat. On byl nejvyšší z nejvyšších, jeho slovo bylo svaté. A i kdyby někdo nevěděl, o co se jedná, z následujících slov by mu bylo vše jasné.

„Ta holka," řekl prostě. Stačila pouhá dvě slova a atmosféra v místnosti se úplně změnila. Ve vzduchu bylo cítit ještě větší napětí než před chvílí. Selene popravdě nevěřila, že je to možné. Tři z pěti bohů se nervózně ošili. Selene a Clogar to však nebyli. Bůh temnoty bedlivě pozoroval reakce ostatních. Bohyně moudrosti se snažila uklidnit.

Nemohla si dovolit dát na sobě znát sebemenší známku slabosti.

Nemohla si dovolit dát na sobě znát sebemenší známku uvědomění.

Nemohla si dovolit selhat. Ne teď, když se dalo všechno do pohybu.

Aleate se osmělila a zeptala se na to, co všichni už dávno věděli. „Co má být s tou dívkou?" Hlas se jí nepatrně zachvěl. Všichni na ni nevěřícně pohlédli. Dobře věděli, že si nemohou dovolit Clogara dráždit. Jenže bylo pozdě.

„Co by s ní asi tak mohlo být?" odsekl Clogar. Aleate se nepatrně přikrčila. „Odešla! Je pryč!" zuřil bůh temnoty dál. Při zvuku jeho hlasu sebou všichni trhli. Ostrost, s jakou mluvil, u něj neslyšeli už dlouho. A byli by rádi, kdyby to tak zůstalo. Asi jim však nebylo přáno.

„A kam šla?" zeptal se tentokrát Torysh. Selene prudce vrtěla hlavou, ale nebylo jí to nic platné. Asi by měla vymyslet nové signály, ty staré očividně fungovaly při nejmenším mizerně. Bůh přírodních živlů byl vždy trochu pomalejší. Všichni se za ta léta obrnili trpělivostí. Teď ale akorát přilil olej do ohně. Clogarovi docházela trpělivost. A to nikdo z nich rozhodně nepotřeboval.

„Lepší otázka by spíš byla, kde je teď," když to Clogar říkal, postupně každému pohlédl do očí. Selene měla pocit, že jí vidí přímo do duše. Jako by dostal lístek, na prohlídkovou trasu její mysli. Vůbec se jí to nelíbilo. A nebyla jediná.

„Všichni přece víme, kam jde. Jaký je její cíl."

„Vážně?" podivil se Torysh. Probodly ho čtyři páry očí. Torysh zahanbeně svěsil hlavu a zůstal zticha. Selene se nepatrně uvolnila a doufala, že to tak ještě chvíli zůstane.