Dcera světla a temnoty

Kapitola 10. - Ella

Nebyla a najednou byla. V jedné chvíli nebyla nic a v druhé měla tělo. Byl to úžasný pocit. Bylo to, jako by se probudila, jako by procitla z dlouhého spánku, až na to, že ona nespala. A i když toho prožila opravdu hodně, tohle byla chvíle, kdy se cítila skutečně na živu. Nedovedla si vysvětlit proč. Snad pro tu chvíli, kdy se poprvé nadechla? Pro první krok, který udělala? Pro to, jak viděla svět?

Její tělo jí dokonale padlo. Nevěděla, čím si to zasloužila, ale byla za to ráda. Bylo to úžasné. Byla skutečná. Dřív byla nic a teď jí připadalo, jako by byla všechno.

„Proč si ji vůbec chtěla?" ozval se hlas. Poplašně se kolem sebe rozhlédla. A tam je spatřila. Nevěděla, co jsou zač, ani jak je možné, že jim rozumí. Věděla jen, že nejsou jako ona. Sálala z nich moc a síla. Vyzařovali kolem sebe auru něčeho nadpozemského. Nepřirozeného.

„Jsem ti sice nesmírně zavázaná, Toryshi, ale to ti říct nemůžu," odpověděl druhý hlas. Jemnější. Netušila, jak je to možné, ale věděla, že je ženský. „Víš, Selene, přijde mi trochu zvláštní, že jsi po mně chtěla, abych vytvořil vlka. Ale na jen tak obyčejného. Dala jsi mu zrnko své chytrosti a já se musím zeptat proč," řekl muž.

Vlk? O kom to mluví? O ní? Co to vůbec znamená vlk? Zajímalo ji, o čem to mluví. A pak se oba otočili na ni. „Víš, Toryshi, jestli jsi alespoň z poloviny tak chytrý jako ona, budeš o tom mlčet. Protože přeci jen, já ji nevytvořila," řekla ta žena. Muž vypadal, že chce něco říct, ale rozmyslel si to. „No?" zeptala se ta žena. „Víš, někdy mám dojem, že sem nepatříš, Selene," řekl jí. Ona se mírně usmála. „Pak jsi chytřejší, než vypadáš," řekla a on zmizel. Rozplynul se a nezbylo nic, co by dokazovalo, že tu ještě před chvílí byl.

Žena k ní vykročila. Nepostupovala opatrně, ani bázlivě. Blížila se k ní s jistotou někoho, kdo se nemůže splést. Někoho, kdo má všechnu moc světa. „Ahoj, maličká," pozdravila ji. Jen na tu ženu zírala. Nevěděla, co si má myslet. „Vím," pokračovala ta žena, „že jsi asi zmatená. Já ti teď povím, co uděláš. Jaký je tvůj úkol. A ty ho splníš. Rozumíš mi?" Přikývla. Žena se usmála.

„Najdeš tuhle dívku," řekla jí. Byla zmatená. Jakou dívku? Kdo je dívka? Co? A pak se jí v mysli objevil obraz. Byla to žena, ale vypadala jinak než ta, která byla před ní. Vlasy - tak se říká tomu, co měla na hlavě, věděla to - měla tmavší. Vypadala menší. Se zájmem ji zkoumala.

„Ty ji najdeš a budeš ji chránit. Rozumíš mi? Jestli se jí něco stane, stane se něco i tobě. Až splníš svůj úkol... No, sama uvidíš."

To se jí nelíbilo. Neřekla jí, co bude potom. Co se s ní stane. To nebylo dobré, to věděla. Přes to ale neměla jinou možnost než souhlasit. A tak přikývla.

„Výborně, maličká, snad se ještě někdy uvidíme."

Ona si ale přála, aby tu ženu už nikdy nespatřila.

***

Našla ji. Tu dívku. Viděla taky ty malé. Ubližovali jí. A tak ji zachránila. Byla to její povinnost. Nic víc. Jenže tušila, že tímhle její úkol nekončí, a tak s ní šla dál. Ta dívka se jí snažila zbavit, ale to se jí nepovedlo. Nemohla se jí zbavit. Ona musela jít s ní. Musela ji chránit. A ta holka to změnit nemohla. Nikdo nemohl. Ani ona, i když si to moc přála.

Postupem času si tu dívku však oblíbila. Chovala se k ní hezky. Dokonce jí dala jméno. Ella. Líbilo se jí. Přišlo jí, že se s ním narodila. Taky zjistila, jak se jmenuje ona. Stella. Řekla jí to. Je to krásné jméno.

A tak se tou pustinou plahočili dvě. Stella a Ella. Bylo jim krásně. A pak se k nim přidal ten kluk. Něco na něm jí vadilo. Něco s ním nebylo v pořádku. Byla z něj cítit smrt.