This is How We Roll (in the Army)

- 26 -

Dneska si opět a po tak krátké době prošla emočním peklem.

Citové pády i prudké vzestupy jak na houpačce. Z euforie sešupem do rozmrzelosti.

Po celou dobu jen reagovala na události, neschopna je řídit.

Před třemi měsíci se jí život vymkl z rukou a od té doby se ho zoufale snažila dostat pod svou kontrolu.

Začít ovládat aspoň jednu půlku svého bytí, mezitím co tu druhou měla pod palcem armáda.

Místo toho však bez sebekontroly lítala všemi směry, odrážela se od stěn, jako když někdo zuřivě zaklepe nudlí v bandasce.

Nesnášela jakkoli se motat, točit nebo houpat - dělalo si jí z toho fyzicky na blití. Proto ani teď se necítila zrovna nejlépe.

Seděla tak nějak schouleně na sedadle u okénka, bolavou pravačku položenou v klíně, s žaludkem na vodě a krkem staženým, aby něco náhodou nevyšlo inside-out.

Výzvou v tuto chvíli bylo nepoblít Jedničce boty. Protože to by byla vážně prasácká tečka za tímhle vytříbeným dnem.

Stejně tak, jak se nyní upínala sama na sebe, tak byl Spencer, sedící naproti ní, mimo. Zíral ven, vzdálený a ztracený v myšlenkách - takto nesoustředěného ho viděla poprvé. Mohla jenom tušit, co nebo spíše kdo ho připravil o koncentraci a zajímalo by ji, zda Chapman o celém tom divadélku též přemýšlí.

Nováček Alfy toho dnes schytal taky požehnaně - jí počínaje.

Džíp ovládaný Buckmanem vymlel nerovnost na silnici, až to se všema pořádně hodilo.

Quinn narazil přilbou do stropu, jen to zadunělo. „Kurva! Musíš vjet do každý podělaný díry, kterou vidíš? Tvoje řízení je nesnesitelnej hnus!"

„Stejně jako tvůj ksicht!" Buckman si nenechal nic líbit.

Kenzie si pravačku přitáhla ochranářsky k sobě, když ramenem strčila do vedle sedícího Dawsona. Ruka ji už chvíli neúnosně brněla a ona měla strach, že by v ní mohla ztratit cit. Přestože se celou dobu snažila své potíže maskovat a hodinky s žalujícím alarmem strčila do kapsy, všiml si.

„Jsi v pořádku?"

I když vyšťavená, sílu zapírat v sobě našla vždycky. „Jo. Jen potřebuju svoje léky..." Zrovna přemýšlela, jak jim říct, aby si udělali zajížďku k umývárnám na cvičáku, když Spencer sáhl pod svůj chest rig a vytáhl pouzdro.

„Tohle jsem našel..." podával jí ho a ona po něm ihned skočila.

Skoro lásky plně přejela po černém tvrdém plastu dlaní. Tenhle nečekaný nález jí pozvedl náladu.

„Děkuju," vděčně se na Spencera usmála. Hned na to si však vybavila, jak ostře se s Chapmanem snažil vypořádat a jak přitom vypadalo jejich okolí. Úsměv na tváři jí zmrzl a ona v neblahé předtuše spěšně přitiskla bionický palec ke čtečce otisků na pouzdru. Snímač změnil barvu na zelenou a vrchní kryt se s tichým zasyčením uvolnil. Už tenhle zvuk jí měl uklidnit - znamenal, že hermetický obal nebyl narušen. Jenže ona to potřebovala i vidět, proto manuálně odsunula kryt stranou.

Uvnitř, nepoškozen a jak v peřince, ležel její poklad - tři ampule se stejnou tekutinou, co jí kolovala v náhradní paži a další s čistým adrenalinem. S pocitem neskonalé úlevy je také pohladila.

Měla by si opožděnou dávku aplikovat hned teď a zbytečně tak neprodlužovat svoje utrpení.

Ani si neuvědomovala, jak zatíná svou novou ruku v pěst, aby se ujistila, že jí stále dokáže ovládat, než promluvil Dawson.