This is How We Roll (in the Army)

- 12 -

Léků měla plno a různých. A každý z nich brala v určitou dobu. I když věděla, který na co je, stejně by nebylo v její moci tohle všechno udržet. Proto dostala speciálně upravený náramek, který jí signálem a krátkým textem upozornil na konkrétní druh léku.

Své lentilkové cestovní pouzdro, jak ho nazývala, měla přidělané v praktickém úchytu k vnější straně pravého stehna dvěma pásky, obepínající obvod nohy. Na tuhle podivnost si musela nejdříve zvyknout.

Teď tu lehkou kapsli vyndala a vybrala z vnitřku příslušnou tobolku. Byly uložené v přísném pořadí, společně s tekutinou v malých nádobkách.

„Jej, žlutá. Má oblíbená," ještě předtím, než ji do sebe hodila a zapila hltem sladkého roztoku, který chutnal jako dětský sirup proti kašli, přiložila žluťáka ke čtečce náramku a oskenovala kód.

Právě všechno sklízela zpátky, když ji v pravačce nepříjemně škublo. Skoro pouzdro shodila na zem, jak nekontrolovatelný pohyb to vyvolalo.

„V pořádku?" tohle nemohlo nikomu uniknout. Natož Bradleymu.

„Jo-o," rychle zahýbala prsty. Občas to pomohlo.

„Lhářko!"

„Jen malý tik. Nic, co by tu už nebylo..."

„Podívám se na to," zvedl se ze svého místa.

„Jako teď?"

„A co za rok touhle dobou?"

Zase jí přepadl pocit nervozity z okolního obecenstva. S Bradleym měla vždy soukromé hodiny – ať už se jednalo o fyzické nebo relaxační cvičení, masáže i trénink jemné motoriky. Zvykla si soustředit se jen na sebe. A teď, během chvilky už podruhé, po ní chce, aby něco, pro ni doteď privátního, dělala všem na očích. Co je to – nějaký nový druh letadlové terapie?

„Nechápu, proč to nemůže počkat až po přistání," brblala.

„Jo tak! Deveraux dojdi za pilotem a řekni mu, aby s tím někde na chvilku sednul. Ostatní šarže to jistě ocení, když budou moct obdivovat krásu prašné Arizony mezitím, co si tu vojín bude o vytoužené samotě sundávat bundu."

Nesnášela, když na ní vytahoval hodnosti. Musela sklapnout, mohla si jen myslet. Poslušně vstala, aby ze sebe svlékla svršek.

Bradley vzal její pravačku do svých rukou, ohnul ji v lokti, nadzvedl do úrovně ramene. Vyhrnul krátký rukáv až nad jizvu tvaru podkovy, která se táhla těsně za ramenním kloubem. Ještě byla hodně výrazná, ale slibovali, že za několik dalších měsíců vybledne. S velkou dávkou pečlivosti jí každý večer ošetřovala malým laserem a mazala zázračnými mastmi, protože chtěla, aby nebyla tak do očí bijící co nejdříve.

„Natáhni před sebe. Prsty taky." Dělala, co po ní chtěl, ale pohledem šmejdila po ostatních. Pár lidí zaujalo už jen prostý fakt, že si oba stoupli. Jistě nebude trvat dlouho a všimnou si. Ta zářivě tyrkysová barva nahrazující krev v žilách prosvítala skrze umělou kůži až příliš okatě. Vždycky jí přišla decentní, tak proč má teď pocit, že teď září na kilometr daleko?

„Doleva a natáhnout. Jsi celá zaťatá! Uvolni se."

To se mu lehce řekne, když ji zájem ostatních svazuje. Září tu jak nadopovaná světluška. Měla si vzít triko s dlouhým rukávem-

„Ssss! Au!" trhla sebou, protože to vážně zabolelo. Vyčítavě vrátila pozornost k Bradleymu.

„Tahle tvá nesoustředěnost ti právě nafasovala kolíbku," udělal na ní 'děkuj jen sobě'obličej. Vytáhl zpod sedačky svou tašku.