Věštba tří

Kapitola 71 - Vztahy a jiná trápení

Draco nechtěl na Harryho tak vyletět, ale byl příšerně naštvaný. Ani ne tak na Harryho, jako spíš na sebe. Měl by mu pomoc, měl by stát po jeho boku, ale nikdy si nepředstavoval, že to bude tak náročné. Poslední měsíce věnoval veškerý svůj čas tomu, aby byl Harry šťastný a v pořádku. Chtěl to dělat, dlužil mu to, za všechny ty roky. Jenomže jemu by teď mnohem víc vyhovoval život v ústraní než takto všem na očích.

Ne, rozhodně neměl ani nejmenší úmysl Harryho opustit, nikdy by ho v tom nenechal, jen si prostě musí zvyknout na to, že být kamarád Harryho Pottera sebou nese určité nepohodlí a povinnosti. Ale to nejspíš patří ke každému mezilidskému vztahu. Ale on sám to neznal, nebyl na to zvyklý, jeho jediné silné mezilidské vztahy byli s jeho rodiči a všichni vědí, že to zrovna nebylo pěkné.

Teď se musel hodně učit, učit se být dobrým kamarádem. Zvykat si na všeobecný ruch, kdy se kolem něj stále motalo plno lidí. Ne, nevadilo mu to, měl Harryho přátele upřímně rád, ale někdy se cítil poněkud klaustrofobicky, nikdy kolem sebe neměl tolik lidí.

"A ta věštba, ta zatracená věštba!" zaklel si potichu a natáhl se na postel. Ano, ta věštba ho trápila. Nevěštila nic dobrého a to, že byl její součástí na něj vrhalo příliš mnoho pohledů. Byl rád, že je Harryho blízký příbuzný a že se konečně bude moci postavit na dobrou stranu, ale čím víc se nad tím zamýšlel, tím víc se bál toho, že právě díky tomu pozná tu ztrátu, o které Harry mluvil. Nechtěl tento pocit znát. Nikdy ho nechtěl znát. Sakra, přestával se vyznávat sám v sobě, bojovalo v něm tolik protikladů, že ani nevěděl, co si s tím počít.

Že zapeklitých myšlenek ho vytrhlo až potiché zaklepání na dveře jeho pokoje. Věděl ihned, kdo to je a nebylo to spřízněností duší, prostě už ho znal a věděly že přijde, vlastně v to doufal. Měli by si promluvit, sami a bez věcných svědků.

"Pojď dál," řekl stručně a dost hlasitě na to, aby ho Harry za dveřmi slyšel, což se také stalo, jelikož ihned prošel dveřmi a potichu je za sebou zavřel. Ale nepřišel blíž k němu, zůstal stát na místě, jako by se bál udělat jediný krok. Draco se díky tomu cítil ještě hůř, měl pocit, že poprvé v životě na něm vidí strach a ten strach byl právě z něj.

"Proč stojíš jak solný sloup, pojď si sednout, ne?" dal mu najevo, že se nemusí bát k němu přiblížit, i když si chtěl hned nafackovat, když si uvědomil, že to znělo dost jako jeho minulé já.

"Chápu, že se na mě zlobíš," řekl Harry sklesle, když si konečně sedl na křeslo naproti němu. 

"Nezlobím se na Tebe, ale na to, že musím být za cvičenou opici," řekl téměř upřímně, nechtěl nikdy vyslovit nahlas, že ho trápí přátelství s ním a vše s tím spojené, až moc by mu tím ublížil.

"Tak to není. Slibuji ti, že pokud se ty, Severus a nebo já budeme cítit nepříjemně s nějakým tím odborníkem, tak to hned ukončíme. Ale, Draco, já si doopravdy myslím, že v tomto případě musíme využít každou pomoc. Dnes na poradě sedělo plno lidí a mezi nimi i lidé, které považuji za ty nejchytřejší a nikdo neměl ani nejmenší tušení, jak přesně věštba myslí, že budeme mít největší sílu," vysvětloval mu stejně pomalu jako před pár minutami dole u krbu. V obýváku ho to hned vytočilo, ale tady žádný vztek nepřišel. Teď už věděl, že mu to neříká takto pomalu, protože ho má za idiota, ale jen proto, aby měl čas nad jeho slovy přemýšlet. A to taky Draco dělal, každé jeho slovo si nechal projít hlavou. 

"Chápu, proč si myslíš, že je to potřeba a udělám to pro Tebe, ale stejně si myslím, že na to musíme přijít sami. Ale možná se pletu a máš pravdu. Zkusím to, ale říkám ti, že pokud se na mě bude někdo koukat jako na debila, tak ho pošlu do Merlinového zadku a nezajímá mě to," pokusil se situaci trochu odlehčit a podle Harryho úsměvu se mu to i podařilo, naštěstí.