Věštba tří

Kapitola 14 - Spojenectví se Zmijozelem

Harry zrovna seděl v kuchyni a obědval vepřové steaky s bramborem, které mu Krátura dnes připravil.

Přemýšlel nad posledními čtrnácti večery, které strávil se Snapem. Tedy třinácti, jeden den tento týden vynechal, poslal jen sovu, že měl něco neodkladného. Snape byl rozhodnut navštěvovat ho jednou za 3 dny, po posledním snu, kdy ho našel v obýváku, změnil svůj plán a chodil denně, Harrymu to první týden popravdě lezlo dost na nervy, pak si na to ale zvykl. Nebyl tak špatný společník, pomáhal mu s lektvary, učil ho i nové a poprvé Harry skutečně poslouchal, co mu říká a něco se od něj naučil. I když je pravda, že čas od času jeho stará osobnost vystrčila růžky a Harryho, když se mu něco nepovedlo, pěkně sjel. On se tomu však musel vždy zasmát, věděl, že to nemyslí úplně tak, jak říká. Vlastně za poslední dva týdny mu začal věřit víc, než komukoliv jinému. Těšil se na každý večer s ním, neměl v plánu mu to ale přiznat. Většinu času se tvářil, že ho otravuje, že sem furt chodí. Měl strach, že se mu vysměje, když přizná, že ho rád vidí.

Hlasité lupnutí z obýváku ohlásilo příchod profesora. Harry se zadíval na hodiny, nebylo ještě ani dvanáct, co se děje? Zvedl se a vydal se za zvukem.

"Snape, už jsem si zvykl na Vaše večerní návštěvy, ale abyste mě rušil i při obědě, to už je snad příliš, ne? Jestli z toho chcete udělat tra...." zarazil se Harry, když měl přímí pohled do obýváku a zjistil, že vedle Snapea stojí jeho bývalý blonďatý spolužák.

"P... Po... Pottere?" vykoktal ze sebe Malfoy, ztěžka si sedl do křesla a hlavu zabořil do dlaní.

Harry ho chvilku sledoval, a pak se vrátil pohledem na Snapea a rozzuřeně se rozkřičel: "Vy!!! Slíbil jste to!!! Slíbil jste, že nikomu nic neřeknete!!! Já Vám věřil!!! Věřil jsem Vám víc než komukoliv za strašně dlouhou dobu!!! A vy jste mě zradil!!! Jak ... Jak jste mohl?!! Měl jsem Vám ty myšlenky tenkrát vymazat!!!"

Snape na něj hleděl a mlčel, když nejspíš poznal, že už Harry víc neřekne, klidně pronesl: "Pokud jste se, pane Pottere, už vykřičel, buďte tak laskav a posaďte se, abych Vám vše mohl vysvětlit."

"Nevykřičel, a nehodlám se nikam posadit ani Vás poslouchat, vezmu si své věci a odcházím. A věřte mi, že se dobře postarám o to, abyste mě už víckrát nenašel!" vytáhl z podkřesla svůj připravený batoh a chtěl se přemístit, když zjistil, že se najednou nemůže ani hnout.

"Promiňte, pane Pottere, ale to nemůžu dovolit. Musíte si nás poslechnout a pochopit." řekl Snape, který na něj mířil hůlkou.

"Snape, co si to dovolujete? Já už nejsem žádný Váš studentík, abyste měl právo držet mě někde násilím," zakřičel Harry a snažil se pohnout alespoň rukou, nešlo to. Kouzlo úplného spoutání uměl Snape skutečně dobře.

"Ne, jste člověk, kterému jsem slibil pomoc, a tímto hodlám svůj slib dodržet."

"Dodržet slib? Slíbil jste také, že o mě nikomu nepovíte a teď jste tady s tímhle!" chtěl ukázat na Malfoye, ale nemohl se pohnout, tak akorát zaklel a vrátil se pohledem na Snapea.

"Slíbil jsem, že pokud to nebude nutné, Vaše tajemství udržím. Teď to ale nutné je, a nikomu jinému než Dracovi jsem nic neřekl a ani to nemám v plánu..."

"Jo a co on? Jak mu můžu po tom všem věřit?"

"Před chvilkou jste křičel, že jste mi věřil, provedl jsem Vám plno špatných věcí a stejně jste mi věřil..."

"A teď vidím, že to byla chyba!" zakřičel na něj zase plný vzteku.

"Nebyla, a Dracovi můžete věřit taky." pak zamával hůlkou a před Harrym se objevilo kulaté okno ve kterém se mihotali zářivě bílé myšlenky. Mladík se překvapeně na okno zahleděl.