Věštba tří

Kapitola 60 - Den za dnem, spolu

Uběhl už týden, co je oba dva zavřeli do tohoto odporného sklepa. A jak to věděl? Každý den se totiž opakoval naprosto totožný scénář. Ráno jim hodili dvě láhve s vodou, po pár hodinách jim donesli nějaké naprosto nepoživatelné jídlo, které ale díky hladu vždy snědli a nedlouho poté si přišli pro Harryho, zatímco Severuse nechali dlouhé hodiny poslouchat, jak ho mučí. Ani jednou nevzali jeho, věděli, že obyčejné mučení by snášel lépe, než poslouchat naříkajícího Nebelvíra. Když ho vrátili, tak podle stavu buď Harry okamžitě přiběhl do jeho náruče, nebo Severus ho sám pevně chytil.

Každý den se pokoušel přesvědčit je, aby si jednou vzali jeho, aby nechali mladíka alespoň jeden jediný den být, marně však.

Jediná změna proběhla před dvěma dny, kdy na Harrym přestali předvádět jen mučící kouzla, ale pomocí hůlky mu způsobovali řezné rány po hrudi, zádech a rukách. V ten moment jim dolů donesli nauhasitelné svíce, aby nejspíš Severus mohl vidět, co vše mu provedli. Pokusil se ho ošetřit, co nejvíce to šlo, byl si však jistý, že i přesto mu nejspíš některé jizvy zůstanou do konce života.

"Severusi?" ozval se potichoučký hlas, Harry se ještě vzpamatovával z dnešní dávky mučení v jeho náruči. Ležel v klubíčku, hlavu položenou na jeho stehnech a nechal se hladit ve vlasech.

"Ano, Harry?" zeptal se ho a zahleděl se mu do očí, které na něj mladý Lvíček upřel.

"Já tady zemřu, že?" zeptal se s hlasem naprosto postrádajícím jakoukoliv naději. Severusovi z toho vyschlo v krku. Už pár dní přemýšlel nad touto otázkou. Věděl, že Smrtijedi nepoužívají kletby, které by mu mohli způsobit smrtelné zranění. Netušil však proč. Napadali ho tři důvody. Buď chtěli, co nejdéle protáhnout jejich utrpení. Nebo zde nebyl jejich 'Nový pán' a čekalo se na něj. A nebo, a v to doufal, neměli v plánu je zabít.

"To nikdy nedovolím, Harry!" odpověděl mu. Byla to pravda, rozhodně neměl v plánu dovolit, aby ho zabili. Jenže skutečností bylo to, že ať se snažil jakkoliv, pokaždé, když Harryho odvlekli nahoru se bál, že je to naposledy, co ho vidí. A nejhorší na tom všem bylo, že neexistovala žádná možnost, jak by mu z tohoto vězení pomohl.

"Nebojím se smrti. Spíš nevyřešených věcí, které by za mnou zůstali," pronesl tiše a zavřel oči, jako by na něco vzpomínal.

"O čem to mluvíš?" nerozuměl moc, proč něco takového zmiňoval. To, že se chlapec nebojí smrti věděl Severus, vlastně celý kouzelnický svět, moc dobře. Ba právě naopak, někdy jí vyšel hrdě vstříc.

"Víte, hodně se toho teď dělo a nebyl čas, abychom si spolu promluvili o tom, kvůli čemu jsem za Vámi prioritně na Vánoce přišel...," přiznal mu pochod svých myšlenek. Ani Severus poslední dny vůbec nepomyslel na to, že mezi nimi zůstalo něco, co nevyřešili. Všechno se zdálo být v pořádku.

"To není potřeba, Harry," zastavoval ho, i když sám pocítil náhlou potřebu, aby si vše vysvětlili, když tady klidně zítra jeden z nich už nemusí být.

"Ale ano je. Chci vědět pravdu," posadil se Nebelvír odhodlaně naproti němu, aby si viděli do tváří. Nepůsobil nervózně jako vždy, když se jen naznačilo toto téma, spíš naopak.

"Tak se ptej, řeknu ti vše, co budeš chtít vědět," pokýval hlavou, ať už se ho zeptá na cokoliv, byl odhodlán mu říct čistou a stoprocentní pravdu.

"Jde mi, jak jistě víte, o ten ples. Nejprve mi dovolte, abych Vám k tomu něco řekl já. Ten den byl jeden z nejlepších v mém životě, Vaše nová osobnost, kterou od toho dne potkávám, je prostě skvělá a tak moc rozdílná, oproti tomu, když jste byl mým profesorem. Přeci jen, ale na tom plese bylo něco o trošku jinak. Chováte se ke mě pěkně stále, ale tam bylo něco... no intimního... A mě se to prostě líbilo, i když jsem si dlouho myslel, že šlo o kombinaci alkoholu s lektvarem, ale když jsem s Vámi zase ten čas trávil poslední týdny, zjistil jsem, že určitě nešlo, bylo to mnou a samozřejmě Vámi... Ale vy se nechováte stejně a já nechci znít jako nějaký zhrzený školák, ať je pravda jakákoliv, mě to neublíží. Jen si prostě myslím, že z Vaší strany šlo hlavně o to, že jsem vypadal jako on..." vychrlil ze sebe a i přes svá slova vypadal poněkud zklamaně. Severus nevěděl, jak se teď cítí, neuměl to popsat. Věděl jen to, že oba potřebuji, aby pravda vyšla najevo.