Věštba tří

Kapitola 9 - Den omluv

"Hej Malfoy, neudělal bys lépe, kdyby sis šel sednout za svým tatíkem?" zavolal na Draca jakýsi šesťák z Mrzimoru. Nijak na to nereagoval, na podobné i horší narážky už byl zvyklý, poslouchal je denně už pár měsíců, ve škole, na ulicích i v obchodech. Ubližovalo mu to, popravdě to však nikomu neměl za zlé. Musel počítat, že jeho dřívější velmi špatné rozhodnutí bude mít následky.

Dnes litoval toho, že se nechal otcem přesvědčit a přidal se k Voldemortovým stoupencům. Kdyby se mohl rozhodnout teď, věděl jistě na čí stranu by se postavil. Minulost však změnit nelze.

Došel do Velké síně a jako každý den se posadil na samý okraj Zmijozelského stolu a věnoval se pouze jídlu a vlastním myšlenkám. Nechtěl se vracet do školy, matka si to však přála a jelikož už byla jediná z rodiny, koho měl, toto přání nebyl schopný odmítnout. Věděl, jak těžké to bude a v duchu si stále opakoval, že to dělá pro ni.

I když dělal, že to nevidí, věděl, že se na něj upírá plno pohledů, všechny nepřátelské, až na jeden, ten byl starostlivý, od učitelského stolu ho sledoval jeho kmotr a dávný přítel otce Severus Snape. Draco věděl, že si o něj dělá starosti a bylo mu to líto, Severus mu byl vždy oporou, snad více otcem než Lucius. Neměl však ještě sílu se mu se vším svěřit.

Navíc měl dnes naprosto jiný plány. Nenápadně pokukoval k Nebelvírskému stolu, kde seděli nejlepší přátelé Harryho Pottera. Už pár dnů se přemlouval, aby si s nimi promluvil, dnes byl rozhodnutý se tomu konečně postavit, ať to bude mít jakýkoliv konec.

Ti dva, které sledoval se zrovna zvedli od stolu a mířili pryč. Rychle dopil dýňový džus, co měl před sebou a rozběhl se za nimi: "Grangerová! Wesley!"

Oba se naráz zastavili a ruku v ruce otočili. "Co chceš, Malfoy?" zeptal se podezíravě Ron.

"Chtěl bych s Vámi mluvit," řekl Draco a rozhlédl se, minimálně tucet dalších studentů se po nich zvědavě dívalo a tak dodal: "O samotě."

"No to víš, že jo." zasmál se Ron a chystal se k odchodu. Hermiona ho však zastavila, aniž by spustila oči z Draca: "Počkej Rone..... Tak pojď," kývla směrem k Dracovi a ten se rozešel za nimi do prázdné učebny jasnovidectví, kterou vedl kdysi kentaur Firenze. Draco se postavil k tabuli, kdežto Ron s Hermionou zůstali kousek od dveří a mladík děvče držel majetnicky kolem ramen.

"Tak povídej, co si chtěl?" zeptala se po chvilce ticha Hermiona.

"Jo, copak nám chce říct slavný syn ještě slavnějšího smrtijeda?" zašklebil se Ron. Draco se na okamžik zamračil, nechal však jeho poznámku bez reakce. Místo toho se zhluboka nadechl a spustil řeč, kterou si již týdny připravoval:

"Já vím, že jsem se k Vám v předchozích letech choval jako hrozný hajzl, urážel Vás, provokoval a vysmíval se Vám. Potom jsem udělal to nejhorší rozhodnutí svého života a přidal se k Voldemortovi, věřte mi nebo ne, ale být smrtijedem nikdy nebylo mým plánem a nebylo to také moje rozhodnutí. Přiměl mě k tomu otec, ale to mě neomlouvá. Prostě vím, že jsem tady na škole ani mimo ní nebyl dobrý člověk a vůči Vám už vůbec ne. A proto si myslím, že si zasloužíte víc než kdo jiný, abych se Vám upřímně za své chování omluvil. Mrzí mě to."

Potom nastalo v místnosti naprosté ticho, Draco sledoval špičky svých bot, Hermiona si ho prohlížela překvapeně a Ron se tvářil naprosto nedůvěřivě. První, kdo se zmohl na slovo, byl právě Ron.

"Jestli si myslíš, že ti po této srdceryvné řeči padnu kolem krku a necham si od tebe vrazit další kudlu do zad, si na omylu. Jdeme Hermiono." a otočil se k odchodu. Hermiona však zůstala stát na místě a dál na Draca koukala. Draco jako by zahlédl náznak pochopení. Ron jí však netrpělivě chytil za ruku a táhl pryč. Vydala se tedy za ním, ale ještě ve dveřích se otočila a šeptla: "Promiň, Draco, ještě je brzy."