čtyřicet sedm

1.7K 240 59
                                    

Ͽ E V A N Ͼ

O dva dny později Evan pro Kita přijel.

Omluvil si celý den ve škole a zrušil odpolední tréninky, to ale Kit vědět nemusel. Pravděpodobně by totiž Evana přemlouval, že se pro něj staví někdo jiný a že ho nechce obtěžovat. Evan s ním chtěl ale být pokud možno až do večera, protože se o něj bál. Hned, jak do nemocnice přijel, mu sestřička řekla, že by bylo dobré, kdyby s ním někdo zůstal v případě, že se mu zamotá hlava a udělá špatně.

Kit to neslyšel, a tak se Evan na tuto pozici zapsal sám. 

Doufal totiž, že by vše mezi sebou mohli vyřešit. Měli tolik nezodpovězených otázek. Moc velké naděje si ale nedělal.

Když se objevil u Kita v pokoji, seděl už ve svém oblečení na posteli, sbalenou tašku pod nohami. Jakmile Evana uviděl, mírně se pousmál. "Děkuju, že jsi přijel," řekl tiše. Byl unavený. Takže zase toho moc nevyřeší.

Evan mu vzal tašku a byl připravený ho chytat, když se zvedal, kdyby náhodou se mu udělalo špatně. Stále měl hlavu obvázanou. Kit se ale bez problému postavil, postál chvíli na místě, a nakonec vykročil.

Celou cestu ke Kitovi domů téměř nepromluvili a Kit dokonce na chvíli i usnul, i když to byla desetiminutová cesta. 

Když dojeli do motelu, Evan pomohl Kitovi z auta, protože se mu po cestě udělalo mírně špatně. Jakmile procházeli kolem recepce, Evan se pozdravil s Kitovým otcem, což bylo snad poprvé. Jeho otec mu poděkoval, že ho vyzvedl, jinak se moc nevybavovali.

"Děkuju, už tě nebudu zdržovat," řekl Kit hned, co se posadil na postel. 

Evan se posadil vedle něj. "Někdo tě má kontrolovat celý den."

"Táta je dole. A budu spát, při tom se snad nezabiju," uchechtl se tiše. 

Pravda. Nebyl důvod, aby Evan zůstával. Stačilo, aby Kita nechal spát a oznámil jeho otci, že by se na něj měl občas kouknout. 

Stáhl rty do úzké linky. A pak usoudil, že možná by jim přece jen mohl dát ještě čas. Vždyť před třemi dny Kit málem zemřel, nemohl teď řešit je.

Už chtěl něco říct, když ho Kit nemotorně, díky jejich pozici v sedě na posteli, objal. Evanovi i přesto klopýtlo srdce. Za poslední dva měsíce totiž maximálně chytil Kita za ruku. 

Evanovy ruce se automaticky ovinuly kolem Kita.

"Já ti ani pořádně nepoděkoval," zašeptal Kit. "Ale děkuju. Úplně za všechno."

Evan nakrčil obočí. "Za co všechno?"

Měl tušení, ale nechtěl dělat ukvapené závěry. Až Kitova slova mu jeho myšlenky potvrdila. "Že jsi mě zachránil. Už dvakrát. Jednou doslova, a tenkrát před léčebnou taky. Doslova jsi mě držel nad vodou."

Pro Kita bylo to, že jsou od sebe, hotovou věcí, jak to tak vypadalo.  Teď mu tady děkoval za všechno, co spolu prožili, jako by se viděli naposledy. A Jestli teď Evan odejde bez toho, aby zkusil vše napravit, možná se naposledy opravdu uvidí.

Evan ho od sebe odtáhl. "Jsi venku z léčebny," konstatoval.

Kit zmateně přikývl.

"A jsi na tom lépe?"

"Jo," odpověděl krátce. "Myslím."

"Tak proč mi to připadá, že se tady se mnou loučíš?" zeptal se opatrně. "Můžeme mít zase to, co předtím."

Waves of TomorrowKde žijí příběhy. Začni objevovat