Waves of Tomorrow

osm

Ͽ E V A N Ͼ

Evan musel myslet na hodně věcí. Potřeboval, aby jeho rodiče nebyli doma, protože nechtěl jim říkat o tom, že se pokusí překonat svůj strach z vody. Taky nechtěl zameškat žádný volejbalový trénink a už vůbec ne jeho studijní schůzku s Chrisem, kterou si dávali každý den. Mu opravdu nepotřeboval vysvětlovat, že požádal právě Kita o pomoc.

A tak poprvé, kdy měl čas, uběhly už dva týdny od toho, co Kitovi napsal. 

Bylo čtvrteční odpoledne, jeho máma měla odpolední a táta opět nějaké schůzky. Studijní hodinku s Chrisem měl den předtím a další trénink až zítra. Napsal tedy Kitovi, aby přišel.

Že byl nervózní? To bylo nedostatečné slovo.

Kit mu ani neodepsal, ale zprávu si přečetl. A tak se Evan už dvacet minut před tím, než měl Kit přijít, nervózně procházel kolem bazénu. Každou chvíli spadl jeho zrak na hladinu vody - a srdce mu začalo bít dvakrát rychleji.

Deset minut po páté hodině uslyšel Evan kroky. Když se otočil, Kit byl ledabylým krokem na cestě k němu. Evan nedokázal říct, jestli byl za to rád nebo ne.

V ruce měl opět cigaretu a od jeho úst stoupaly dokonalé kroužky kouře.

"Už jsem myslel, že nepřijdeš," prohodil Evan, aby nějak začal konverzaci. Kit si odhodil černou plátěnou tašku na jedno z lehátek a rozhlédl se kolem sebe.

"Nikdo není doma?" zeptal se.

Evan zavrtěl hlavou. "Nechci, aby věděli, že se pokouším překonat strach z vody, protože nevěřím, že to vyjde."

"Takže jsem takové tvoje tajemství, které pašuješ k sobě domů, když nikdo není doma, chápu," ušklíbl se. 

Dřepl si a tipl cigaretu o dlažbu. Evan mu už málem něco řekl, ale pravděpodobně by to nemělo ani smysl. 

"Normálně jsem si kvůli tobě ničeho nešlohl ani se nenapil," prohodil po chvíli. "Řekl jsem si, že když už tu máme pracovat s tvým strachem, asi by bylo vhodný, abych se tady opile nevyvracel."

Evan by se rád zasmál, na to mu ale myšlenka, že možná za chvíli vstoupí do bazénu, až moc sužovala žaludek.

"To byl pokus o vtip," zamumlal Kit. Následně se vyvalil na lehátko a poklepal na to vedle sebe. "Sedni. Dneska neplaveme."

Evan svraštil obočí. "Ale-"

"Musím vědět, proč se vody tak bojíš. Takže povídej," vyzval ho Kit. 

To dávalo smysl. Evan se tedy posadil na lehátko vedle Kitova a zhluboka vydechl. "Není to nic výjimečného," začal. "Když mi bylo sedm, byli jsme s rodiči na dovolené u jednoho takového velkého jezera. Půjčili jsme si loďku, pluli doprostřed jezera, tam jsme se koupali. Tenkrát jsem neplaval nějak dobře, ale rodiče mě vybavily alespoň rukávky. Ty mi byly ale skoro prd platný, když mě strhl vodní proud."

Kit okamžitě přikývl. Že se stalo právě tohle, mu muselo dojít hned jak zmínil, že na loďce vypluli doprostřed jezera. 

"Táta pro mě skočil, bylo to sakra nebezpečný. Naštěstí na lodi byl nějaký zvon nebo co to bylo a máma začala zvonit. Za chvíli u nás byli dva plavčíci na skútrech a zachránili nás. Já teda ztratil i vědomí, bylo to strašný. Od té doby chytám panické záchvaty pokaždé, když vstoupím do hlubší vody, než je naše vana v koupelně."

Kit dlouhou chvíli mlčel, pohled upřený před sebe. Pak natočil hlavu a zamračil se. "Varuju tě dopředu, že nebudu mít tušení, co s tebou dělat, jestli panický záchvat dostaneš."