Waves of Tomorrow

třicet šest

Ͽ K I T Ͼ

Už nikdy, nikdy,  se nesmí složit na veřejnosti. 

Kit to samozřejmě neměl v plánu. Jakmile Evan odešel, spadla na něj těžká deka viny, proto se rozhodl, že si zajde koupit nějakou flašku alkoholu a vypije ji třeba naráz, hlavně aby na tu vinu zapomněl.

Jenže to na něj přišlo v uličce v obchodě. Panický záchvat. Složil se, kolem něj se objevilo milion lidí, někdo se mu snažil pomoct dýchat, někdo volal záchranku. Možná by příště nemusel začít vykřikovat, ať na něj lidi nešahají nebo že se zabije. 

Večer Evan odešel, na druhý den ráno byl už Kit v psychiatrické léčebně. Mluvil za to dobu asi s třemi různými doktory. I když - zrovna sdílný nebyl, spíše to byla jednostranná konverzace, zatímco tu a tam přikyvoval nebo vrtěl hlavou.

V devět hodin ráno ho dovedli na pokoj se třemi postelemi, kde byl jen nějaký kluk přibližně jeho věku ponořený v knihách, že ani nezvedl pohled, když Kit za doprovodu sestry vešel. Neměl u sebe nic. Ani své věci, ani telefon.

Kam se to sakra dostal?

Zavolali jeho rodičům. Jeho otec prý byl na cestě. Kit si vyžádal alespoň nějaký papír, aby mohl napsat dopis. Sestřička se na něj nejprve zamračila, nejspíš proto, že to byla doslova první věc, kterou chtěl po příchodu udělat, pak mu papír i s obálkou ale dala a oznámila mu, že může poslat maximálně dva dopisy týdně.

Jak velkorysé, když nemohl mít telefon.

Pochyboval, že jeho rodiče řeknou Rosie nebo Evanovi, co se stalo, a tak to vzal do svých rukou.

Evane,

neděs se, ale píšu ti z psychiatrické léčebny. Nemám k dispozici ani pitomý telefon a pochybuju, že by ti rodiče něco řekli. Nechci moc vypisovat, co se stalo, zkrátka jsem byl ve špatnou chvíli na špatném místě a dostal jsem panický záchvat tam, kde jsem neměl. Pak už to šlo jen z kopce. Řekneš o tom i Rosie, prosím? Aby mě nehledala. Děkuju, Kit.

Moc sdílný nebyl, ale na to si Evan snad už zvykl. Odevzdal dopis sestřičce přímo ve chvíli, kdy ho už hnali na oběd.

Jeho první dva dny byly stejné. Ráno snídaně, poté skupinová terapie, oběd, polední klid. Následovaly výtvarné nebo hudební dílny, popřípadě sportovní aktivity pro lidi, co mohli ven (Kit zatím měl vycházky zakázané), večeře a až po večeři návštěvní hodiny. O půl desáté už chodil spát.

Třetí den byl trochu jiný. Po večeři za ním přišla sestra, že má návštěvu.

Kita zatím kromě otce, který mu přivezl pár věcí, ještě nikdo nenavštívil. A sám nevěděl proč, ale nemyslel si, že to bude Evan. 

Byl to on. Když Kit vešel do návštěvní místnosti, ještě Evana ohledávali, jestli nemá u sebe něco nebezpečného, co by snad mohl Kitovi předat. Jakmile s ním byli hotoví, Evan rychlým krokem ke Kitovi přešel a vtiskl ho do svého objetí.

Na skupinových terapiích Kit moc nemluvil. Na individuálních už to bylo lepší, ale ještě měl co dohánět. Prášky bral jen pro to, že ho nespustili z očí, dokud je nespolknul. A teď, když ho Evan objímal, by Kit nejraději zašel za někým z vedení, aby mu tady Evana nechali, protože jeho objetí bylo to jediné, co mu dodávalo pocit bezpečí a radosti. Ne nějaké terapie.

"Co se sakra stalo?" zamumlal Evan, přičemž Kita stále nepouštěl. 

Kit se od něj ale nakonec odtáhnout musel. Přece jen by se mu v jejich pozici vše blbě vysvětlovalo.