dvacet

1.8K 248 15
                                    

Ͽ K I T Ͼ

Pro Kita to bylo příšerné ráno.

Probudil se v Evanově objetí, což by ho ani nemělo překvapovat, když věděl, že tak usíná. Jenže ho to překvapilo, protože to nebylo to stejné objetí, ve kterém usnuli. Kit se ve spánku musel nějak otočit čelem k Evanovi a probudil se přitulený k jeho hrudi. Vystřelil z postele takovou rychlostí, až se divil, že neprobudil Evana.

Dále měl kocovinu. Bolela ho hlava a bylo mu na zvracení, což už se u něj taky stávalo jen výjimečně.

Pak, když vyletěl z onoho pokoje, protože stejně měl mít pravděpodobně službu na recepci, sotva si sedl za pult, máma mu tam strčila kočárek. Kit vyvalil oči.

"Potřebuju si něco za řídit. Hlídej," nakázala mu. Než stihl Kit něco namítnout (po ránu a s kocovinou byl vždy mnohem pomalejší), jeho máma vyletěla ze dveří ven.

Nejprve se na svého bratra, ať už vlastního nebo nevlastního (spíše to druhé), jen prázdně díval. Luca se na něj díval zpátky. A zničehonic začal brečet. Kit zakňučel a chytil se za hlavu, která ho už bez toho řvaní bolela dostatečně.

Zapamatoval si, že příště by se neměl asi na Lucu tak mračit.

V jednu chvíli dokonce vylezl z prvního pokoje nejblíže recepci muž, aby si postěžoval na hluk, což mu Kit jen hrubě odpověděl, ať si hledí svého. Počítal s tím, že tento muž se u nich už nikdy neobjeví. 

Seděl tak tedy na recepci, uši zacpané a oči zavřené a existoval. Více nebyl v tu chvíli schopný.

Ani nevěděl, jak dlouho tak mohl sedět, když mu někdo poklepal na rameno. Kit se mírně otřásl, protože kdo se ho sakra dotékal, ale když otevřel oči, byl to jen Evan. S pitomým úsměvem na tváři.

Kývl k Lucovi. "To je tvůj bráška?" zeptal se.

Kit pokrčil rameny. "Asi? Já sám ho vidím pořádně snad poprvé."

Evan přešel k stále brečícímu dítěti. "Jak se jmenuje?"

"Luca."

Evan přikývl a natáhl se pro dítě do kočárku. Kit protočil očima. "Myslím, že mě ani nepřekvapí, jestli jsi úžasný s dětmi."

"Nejsem," zasmál se Evan. "Vlastně jsem neměl moc možností nějaké dítě držet. Jsem z rodiny snad nejmladší. Ale za pokus to stojí."

Kit zamlkle sledoval, jak Evan bere Lucu do náruče. Podchytil mu hlavičku, posadil se na volnou židli vedle Kita a Lucu si dal do náruče. 

"Co se děje?" zeptal se Lucy jemně. "Bolí malého hrdinu něco? Nebo máš hlad?"

Kit tak trochu nemohl ze svého bratra spustit oči. Byl tak malinký a byl to opravdu jeho bratr. Přišlo mu to téměř nemožné. 

Nebylo to hned, ale přece jen Evan po chvíli Lucu uklidnil. Kit mu byl za to tiše vděčný, protože sám by se toho dítěte ani nedotkl a tak by tady nejspíš řvalo ještě nějakou tu dobu.

Luca spokojeně usnul, ale Evan si ho ještě v náruči nechával, nejspíš ze strachu, že kdyby se ho pokusil položit zpátky do kočárku, opět by se probudil. "Přijde mi, že máte stejné oči," zašeptal Evan po chvíli. Přemístil svůj pohled na Kita.

Kit se nevěřícně uchechtl, i když možné to bylo. On sám měl téměř identické oči s jeho matkou, bylo to něco, co po ní zdědil a všichni mu to říkali, když byl menší. I kdyby Luca měl jiného otce, pořád je to možné. "Je mu pár týdnů," utrousil Kit. "Jak můžeme mít stejné oči?"

"Nevím, prostě mi přijde, že jo," pokrčil Evan rameny. "Každopádně je roztomilý."

Kit protočil panenky.

"Se divím," ozval se po chvíli opět Evan, "že se dneska po včerejšku vůbec se mnou bavíš. Většinou-"

"Nemluv o tom," odsekl Kit možná až moc tvrdě. Ale neomlouval se. "A jestli se před tebou v budoucnu ještě někdy sesypu, taky o tom nemluv."

Evan chvíli mlčel, ale Kitovi bylo jasné, že jen přemýšlí, jak formulovat svá další slova. "Neměl bys to takhle zadupávat pod koberec."

"Ale já chci."

Evan se postavil a položil Lucu zpátky do kočárku. Kit tak doufal, že to opravdu nechá být, ale on se pak stejně otočil ke Kitovi zpátky. "Vím, že nechceš, aby to o tobě někdo věděl. Ale já už to vím, takže si přede mnou nemusíš hrát na toho nejsilnějšího člověka na světě."

Kit se uchechtl. "My nejsme žádní kamarádi, Evane. Alespoň v mém pojetí kamarádství ne, takže jestli si myslíš, že se ti tady otevřu a všechno ti o sobě dám na pozlaceném talíři, tak to se pleteš. V moment, kdy tě naučím plavat a sám uplaveš aspoň deset metrů, pravděpodobně se otočíš, odejdeš a my už se nikdy neuvidíme. Takže vážně nemám zájem o to, se nějak velice kamarádit a to, že jsi mě viděl se sesypat, byl jen velký omyl."

Evan už tak v polovině Kitova monologu začal vrtět hlavou. "Nedělej si v hlavě o mně předsudky na základě tvých minulých nepovedených přátelství. Já takový nejsem a nevyužívám tě k tomu, abys mě jen naučil plavat. Myslíš, že bych jinak s vámi šel včera do baru?"

"Adam nebyl doma, tak ses nudil," přerušil ho Kit líně. 

"Nech toho," okřikl ho Evan. V tu chvíli se Luca opět probudil, kupodivu ale brečet nezačal. "Vůbec nevíš, jaké jsou mé důvody, tak si nedělej vlastní závěry," pokračoval o něco tišeji. 

"Tak mi řekni, jaké jsou?" vyzval ho Kit. 

Evan chvíli váhal. "Zajímáš mě," řekl nakonec. "Chci tě poznat."

Kit si odfrkl, ale nic neříkal. Jen začal Evana ignorovat a doufal, že odejde.

Přece jen ho už nějak znal. A tak ho ani nepřekvapilo, když zůstal. "Když se teda se mnou nechceš kamarádíčkovat, proč jsi mi včera řekl, co znamenají tvá tetování, když to ani Rosie neví? Proč se ke mně chováš většinu času tak pěkně, i když mi všichni okolo mě říkají, že takový ve skutečnosti nejsi?"

"To je velice dobrá otázka," uznal Kit. "Velice dobrá, ovšem odpověď ti neřeknu."

Protože ji sám nevěděl. Proč včera Evanovi řekl vše o jeho tetováních? Proč se od něj nechal už dvakrát obejmout, když se zhroutil? Proč měl kolem něj pocit, že se s ním chce zkrátka kamarádit?

Děsilo ho to. Děsilo ho, že od toho, co Evana poznal, od toho, co ho vytáhnul z toho pitomého bazénu, se nepoznával ještě více jak normálně.

Evan zavrtěl hlavou. "Nechme to být. Nechci se hádat."

"My se hádáme?" prohodil Kit a vytáhl si ze šuplíku cigaretu. Evan vykulil oči a hned mu ji vytrhl z ruky. Ukázal na Lucu. "Metr od sebe máš nemluvně."

"Jsem si toho vědom," přiznal Kit a začal se natahovat po své cigaretě zpátky. Evan se ale jen tak nedal.

"Jdi aspoň ven, já to tady zatím pohlídám," zamračil se. Kit si tedy s povzdechem stoupl a Evan mu tak konečně cigaretu vrátil. Nepřestával ho probodávat pohledem, dokud nevyšel zadním vchodem z motelu.

Zapálil si a přiložil si cigaretu k ústům. Skleněnými dveřmi se podíval k recepci. Evan se usadil na jeho místo, naklonil se nad kočárek a nejspíš Lucovi něco vyprávěl. 

Trvalo přesně dvacet sekund. než uslyšel Kit pláč. A prostě se musel zasmát.

Ͽ  Ͼ

já přísahám, už se blýská na lepší časy. uhm, teda lepší, nebudeme zase přehánět

Waves of TomorrowKde žijí příběhy. Začni objevovat