třicet

2K 238 44
                                    

Ͽ K I T Ͼ

Když se ten den vrátil Kit z veřejně prospěšných prací, Kitův otec s jeho kamarádem vystěhovával Kitovu postel z Kitova pokoje.

"Co to děláte?" zeptal se Kit zmateně. Jeho otec do něj vrazil, když se namáhavě snažili dostat postel přes dveře, a tak Kit odstoupil stranou.

"Zeptej se mámy," dostal jako odpověď. Ptát se ale Kit nemusel, jeho máma seděla u stolu, Lucu vedle sebe v kočárku. Kit raději ani nekomentoval, že ho vozí pouze po kuchyni, kde neustále kouří a není schopná s ním zajít ani ven.

"Musíme dát někam Lucovu postýlku, tady zůstat nemůže," ujala se slova a významně se na postýlku podívala. "Taky kočár. Plenky. Hračky. Všechno. Tvůj pokoj bude stačit."

Kit zatnul pěsti. "Říkáš to dobře, můj pokoj. Tak kde mám sakra spát já?!" Jeho otec s kamarádem odnášeli postel k hlavním dveřím. Kam s ní sakra jdou?

Kitova matka pokrčila rameny. "Stejně sis přivlastnil jeden z pokojů, ne? Můžeš spát třeba tam."

"Děláš si srandu?" zasmál se zoufale Kit. "Takže mě vyhazuješ? Klíče od bytu třeba nechceš? Nebo abych platil za ty noci v pokoji?"

"Uklidni se," odsekla. "Rozbrečíš Lucu."

Kit se jí podíval zpříma do očí. "Já jsem taky tvůj syn, víš?"

Tipla cigaretu. S odpovědí si dala na čas. "A co z tebe vyrostlo?"

"Moc na výběr jste mi nedali," odpověděl ostře. "Ale vidím, že se nebojíš zajít dál a dál. Necítíš se ani trochu špatně? Netíží tě svědomí? Takhle mě vyhodit a ani mi o tom neříct?"

"Co vyšiluješ, proboha?" ohradila se. "Budeš sám, budeš mít od nás pokoj. Stejně si tam neustále a je to jen přes chodbu, takže tě nikam nevyhazuju."

"Víš, nebylo by špatný si třeba se mnou promluvit. Jako normální lidé. Chováš se ke mně, jako bych ani nebyl člověk, ale kus věci," zasyčel. Luca se v tu chvíli rozbrečel.

"Super," zabručela. "Tak to ti teda fakt děkuju."

Kit se znovu frustrovaně zasmál. Celou tuhle konverzaci nechápal. Vážně jí byl tak lhostejný?

Pokračovala: "Přenesla jsem ti tam pár věcí, takže buď rád. A máš převlečenou postel, obě lůžka, takže klidně si můžeš zas dotáhnout toho blonďáka."

Kit měl toho tolik na srdci. Tolik toho chtěl vykřičet na tu ženu, která měla být jeho matkou, ale nezvládl to. Ona přesměrovala pozornost na Lucu, který na Kita řval až moc hlasitě, a ho tam nechala jen tak stát.

A tak se otočil a vysprintoval z bytu ven.

Zavřel se tedy ve svém novém pokoji, práskl sebou na postel a nechal průchod slzám. V tu chvíli, jako seslání z nebe, mu zavibroval v kapse telefon.

Kit si telefonu většinou nevšímal, když měl stavy, jako byl tenhle, ale tentokrát měl tušení, kdo by to mohl být. A možná se poprvé rozhodl najít útěchu sám.

Byl to Evan. Už jsi doma? Jaký to bylo?:)

Kitovi se tak třásly ruce, že skoro ani nezvládl odpovědět. Nehledě na to, že přes slzy sotva viděl. Můžu přijít?

Prosím, dodal.

Sám sebe překvapil, protože ani nezaváhal. Nebyl si jistý, co k Evanovi cítí, protože sakra, láska a city ho děsily, ale věděl jedno - Evan ho dokáže uklidnit, dokáže Kita donutit, aby se necítil tak mizerně. Potřeboval ho.

Waves of TomorrowWhere stories live. Discover now