Take care of me

14

Jungkookův pohled

Uběhlo pár dní a z pár dní se brzy staly dva týdny. Každý den mi Taehyung nosil snídani a večeři. Pokaždé donesl porci i sobě. Teď už ale asi dva dny nesedává na židli u mé postele, ale semnou na posteli. Sice ještě každý sedíme na opačné straně postele, ale jsem rád že mě pořád respektuje. Jinak na obědy chodím do kuchyně za ním. 

Taehyung mi pomáhá dělat aspoň malé pokroky. Jak jsem zmiňoval už se mnou sedí u snídaně a večeře na jedné posteli. Při obědě sedí jednu židli ode mě. Po tom co mi vysvětlil, že se s ním dívat můžu a že si můžu bez zeptání sednout na gauč -takže nemusím sedět na zemi- se s ním občas dívám na televizi. Dokonce s ním už i normálně mluvím. Pochopil, že nejsem zrovna výřečný typ, takže na sebe vždy bere většinu konverzace. 

Taky mi ukázal, že se ho nemusím bát a můžu mu věřit, že mi neublíží. Ještě si sice držím odstup, ale to je spíše protože se cítím líp, když mi nikdo nezasahuje do osobního prostoru. Taky jsem se toho celkem dost dozvěděl o Yoongim a Jiminovi. Za tu dobu co jsem u Taehyunga tu byli jen jednou. Docela bych je chtěl poznat, když jsem to řekl Taehyungovi, řekl, že když už jde v pondělí do práce, zeptá se Yoongiho jestli by nepřišli.

----------

Dnes se mnou chce jít Taehyung nakoupit nějaké oblečení. Nejdřív jsem odmítal jít, protože nechci aby za mě utrácel své peníze, ale on si to prostě nenechal vymluvit. Takže teď sedím v jeho autě a pozoruju z okna ubíhající krajinu. 

Po půl hodině jsme dorazili na parkoviště. Taehyung zaparkoval a vystoupil z auta. Mně se ale vůbec nechtělo a po tom, co jsem viděl kolik je tady lidí, už vůbec ne. Taehyung mi otevřel dveře. Když si všiml, že se mi nechce ven z auta, dřepl si a podíval se na mě. 

Sklopil jsem ouška a věnoval mu smutný pohled. „Kookie neboj. Jen ti vybereme nějaké věci a půjdeme ano?" 

„Já tam nechci. Je tam moc lidí." Fňukl jsem, ale moc to nepomohlo. „Víš, že tě nerad do něčeho nutím. Šel bych tam sám, ale potřebuju aby sis to zkusil. Prosím pojď. Pro mě." Díval se na mě s nadějí v očích a jemným úsměvem. „T-tak dobře, ale nenecháš mě nikde že ne?" Taehyung se jemně usmál. „Slibuju, že se od tebe nehnu ani na krok." Vystoupil jsem tedy z auta, Taehyung ho zamkl a vydali jsme se do obchodního centra. 

Vešli jsme dovnitř a já uviděl opravdu hodně lidí. Taehyung mi sice zakryl ouška čepicí a ocásek mám schovaný v kalhotech, ale i tak se cítím hodně nepříjemně. Přitulil jsem se k jeho ruce a nehodlal ji pustit. „Kookie nemusíš se bát. Jsem tu s tebou, nikdo ti neublíží ano?" Kývl jsem že rozumím, ale jeho ruku jsem nepustil, naopak jsem svůj stisk ještě víc zesílil. 

Zašli jsme do obchodu pro hybridy a tam došli do části s oblečením. Nějakou chvíli jsme se tady procházeli a vybrali jsme asi patnáct triček a patery kalhoty. Ještě jsme vzali nějaké tepláky. Samozřejmě všechny kalhoty mají díru na můj huňatý ocásek. Vzali jsme i několik mikin, svetrů a dvě bundy. Potom jsme zamířili k botám. Tam jsem si vybral dvoje tenisky a dvoje boty na zimu. Taehyung to u pokladny všechno zaplatil a konečně jsme šli k autu.

Po nákupu mě Taehyung vzal ještě k doktorovi, aby jsme zjistili jak se daří miminku. Doktor nás ujistil, že je všechno v pořádku, akorát bych se neměl nějak víc stresovat.

Konečně doma. Převzal jsem si od Taehyunga všechny tašky a donesl je do pokoje. Všechno oblečení jsem naskládal do skříně a šel dolů za Taehyungem. Našel jsem ho v obýváku, tak jsem si sedl za ním akorát na druhou stranu gauče. „Děkuju." „Kookie děkuješ mi už po několikáté a já ti už po několikáté říkám, že nemáš za co." Dál jsme nic neříkali a jen se dívali na televizi. Kolem sedmé večer nám Taehyung donesl večeři. Navečeřeli jsme se a nějakou dobu jsme se ještě dívali na televizi. Kolem desáté jsme si udělali hygienu a šli spát.