Take care of me

11

Už nějakou dobu ležím na posteli a přemýšlím o svém životě. Přemítám si všechny škaredé věci, které se mi kdy staly. Děly se mi každý den. Den co den jsem musel snášet nadávky na mou osobu. Většinou ale nezůstávali jen u nadávek. Řekl bych, že se přímo vyžívali v tom vidět mě jak se na zemi svíjím v bolestech. Nebo jak se před nimi v koutě krčím strachy a snažím se před nimi skrýt své dobité tělo. Je až děsivé, když si uvědomím, že jsem si na tu bolest vlastně už zvykl. Když už se mi chtělo opravdu plakat, přitáhl jsem si nohy k tělu, objal jsem je rukama a bradu si položil na kolena. Zhluboka jsem dýchal, abych zahnal vzlyky deroucí se ven z mých úst a slzy tlačící se z mých očí.

Po částečném uklidnění jsem si začal přehrávat všechny šťastné nebo aspoň příjemné vzpomínky. Je jich vážně málo, ale o to víc si jich vážím. Taky jsem si uvědomil, že většina z nich se stala s Taehyungem. Nějakým způsobem mě nutí abych mu začal věřit, ale já si po svých minulých zkušenostech nejsem vůbec jistý jestli mu věřit chci. Jsem mu vděčný za to, že se o mě stará, ale bojím se. Bojím se toho, že mu začnu věřit a on se změní a stane se z něj člověk kterému jde jen o to aby ostatní trpěli.

Nějakou dobu jsem ještě ležel na posteli, když mě z hlubokého přemýšlení vytrhl něčí hlas. „Jungkookie vnímáš?" Zamával mi rukou před obličejem Taehyung. Strašně jsem se ho lekl. Rychle jsem si sedl, sklopil svá ouška a přitiskl se co nejblíž k čelu postele. 

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit." Trochu jsem se uvolnil, ale stále jsem se na něj nepodíval. 'Jak dlouho už tady je? A jak dlouho jsem byl mimo? '

„Chtěl jsem se jen zeptat, jestli ti nevadí, že za týden přijde můj kamarád se svým hybridem. Vím, že se necítíš nejlíp ani se mnou, takže jestli ti to vadí tak to zruším." Narovnal jsem ouška. Nevěřím svým uším. On by kvůli mně zrušil setkání se svým kamarádem. To pro mě ještě nikdy nikdo neudělal. Chce se mi zase brečet. 

Nevěřícně na něj koukám a cítím jak se mi z očí dnes už podruhé tlačí slzy. „Proč pláčeš? Řekl jsem něco špatně? Jestli nechceš, aby přišli, já mu zavolám, jen neplakej." Se strachem v hlase na mě začal chrlit jednu větu za druhou. Sedl si ke mně na postel a jednou rukou si položil moji hlavu na jeho hruď. Sklopil jsem ouška a hlavu nechal na jeho hrudi. Neměl jsem sílu mu odporovat a navíc když mě začal vískat v mých tmavých vlasech ani jsem nechtěl. 

Na jeho otázku jsem zakroutil hlavou na znak, že nic špatně neudělal a to setkání rušit nemá. „Tak proč pláčeš maličký? Stalo se něco?" Chvíli bylo ticho. Usoudil jsem, že pořád čeká na mou odpověď, tak jsem nejistě zvedl hlavu. Pořád se na mě díval, takže jsme navázali oční kontakt. Uslzeným pohledem jsem hledal v jeho očích něco, co by naznačovalo, že se ho mám bát a nemám mu věřit. Nic takového jsem ale nenašel... 

To ticho, které mezi námi panovalo nakonec přerušil on. „Jestli mi to nechceš říct, tak nemusíš." Řekl s uklidňujícím úsměvem. Děkovně jsem se na něj pousmál. Byl to sice jen chabý úsměv, ale jemu evidentně udělal radost. Začal se tam usmívat od ucha k uchu a říkat, jak mám krásný úsměv a že se mám usmívat častěji.