Take care of me

10

O pár dní později

Ráno jsem se vzbudil kolem osmé hodiny. Protože jsem opravdu děsně zvědavá bytost, opravdu jsem si to tady chtěl prohlédnout. Jelikož je osm hodin, usoudil jsem, že by Taehyung mohl ještě spát. Přišel jsem potichu ke dveřím a narovnal jedno z mých sklopených oušek. Hlavu jsem přitiskl ke dveřím abych líp slyšel. Z poza dveří nešly žádné hlasy, z čehož jsem usoudil, že Taehyung ještě spí. Otevřel jsem dveře a rozhlédl se po kratší chodbě plné dveří. Potichu se vztyčenými oušky jsem vyšel ven a vydal se prohlédnout si chodbu. Je celá sladěná do světle šedé a na stěnách visí obrazy. 

Prošel jsem potichu celou délku chodby. Všechny dveře byly zavřené, takže jsem se potichu vydal ke schodům vedoucím dolů. Sešel jsem schody a ocitl se ve velké místnosti. Je to obývák spojený s kuchyní. Celá obrovská místnost je sladěná do béžovo hnědých barev. V obýváku je velký béžový až bílý gauč. Před gaučem stojí na hnědém chlupatém koberečku skleněný stolek. Naproti gauče je velká televize, která je postavená na světle hnědé dřevěné obývákové stěně. Stěna se skládá z několika poliček a pár skříněk. Kuchyň s obývákem jsou rozděleny ostrůvkem u něhož jsou dvě barové židle. 

„Jsem rád, že jsi vyšel z toho pokoje." Leknutím jsem nadskočil a rychle se podíval na Taehyunga. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit." Omluvně se na mě podíval a o krok se ode mě oddálil. Sklopil jsem ouška a udělal dalších několik kroků dozadu. „Neboj se. Klidně si to tu prohlédni, já si jdu ještě lehnout." Věnoval mi úsměv a odešel. Ten člověk mě nepřestává překvapovat. Kdokoliv jiný by mě při nejmenším seřval za to, že jsem se opovážil vůbec vyjít z pokoje a on mi řekne, že je rád že jsem vyšel. Nevím co si mám myslet. Jsem z toho strašně zmatený.

Poslechl jsem Taehyunga a prohlédl si jeho dům. Má to tady opravdu krásně zařízené a taky hodně velké. Nebo aspoň pro mě to tady velké je. Ono když jsem byl celý život zavřený v jedné místnosti, ze které jsem nemohl pomalu ani vystrčit nos a většinou ta místnost byla sklep, tak mi tohle příde jako palác. Je tady několik překrásných obrazů a pár už od pohledu drahých váz. Jde vidět, že má cit pro umění. 

Jeho dům jsem si prohlížel asi půl hodiny. Potom jsem usoudil, že by bylo lepši kdybych šel zpátky, protože Taehyung bude brzo vstávat. Většinou mi nosí snídani něco mezi devátou a desátou ráno. Rychlým krokem jsem se vydal do -teď už mého- pokoje. Sedl jsem si na postel. Záda jsem si opřel o čelo postele, natáhl nohy a do rukou jsem si vzal rozečtenou knížku.

Ze čtení mě vyrušilo až pomalé otevírání dveří. Rychle jsem narovnal ouška a podíval se tím směrem. Ve dveřích stojí Taehyung a v rukou drží tácek se snídaní. Pomalu vešel dovnitř. Došel k mé posteli. Tácek položil na postel a posunul ho ke mně. Já se opět přikrčil a odsunul se na úplný kraj postele. Kniha zůstala ležet uprostřed postele. Tác jsem se sklopenými oušky přisunul blíž k sobě. Už jsem si k jídlu ani nečichal a prostě jsem začal jíst. On si sedl na židli u mé postele. Musím říct, že je vážně dobrý kuchař. Všechny jeho jídla jsou výborná. 

Z přemýšlení nad Taehyungovými dokonalými kuchařskými schopnostmi mě vyrušil jeho hlas. „Líbí se ti tady maličký?" Upřel na mě svůj pohled, což mě dost znervóznilo. Nepatrně jsem kývl hlavou na souhlas. „To jsem rád." Upřímně se na mě usmál. Páni má pěkný úsměv. 'Aish na co to myslím?' Zakřičel jsem na sebe v duchu. Zatřepal jsem hlavou abych se zbavil těhle myšlenek.

 Jeho úsměv mě zvláštně uklidňuje. Je to poprvé co se na mě někdo neusmívá zákeřně nebo perverzně. Je to pěkný pocit. „Takže by ti nevadilo, kdyby si tady už zůstal?" Vytrhl mě z přemýšlení nad jeho úsměvem. Na jeho otázku jsem neodpověděl a jen na něj zaraženě vykulil své černé oči. To myslí vážně? Tohle je poprvé co se mě někdo ptá jestli bych u něj zůstal. Vždycky mě jen silně vzali za paži a hodili do nějaké místnosti, ve které mě následně zamkli. „To mám brát jako že by ti to nevadilo?" Vypadal trochu zmateně. Ani se mu nedivím. 

Vydal jsem ze sebe jen nějaký nesrozumitelný zvuk a dál na něj zaraženě zíral. „Já ti nerozumím maličký. Musíš použít slova nebo kývnout." Kývnul jsem tedy hlavou na znak toho, že mi to vadit nebude. Jeho úsměv se ještě rozšířil. Tím mi ukázal svůj obdélníčkový úsměv. 

„Ani nevíš jak jsem rád." On je rád, že s ním zůstanu? Další věc, kterou mi řekl jako úplně první člověk. „Neřekl by si mi své jméno? Víš nechci ti pořád říkat jen maličký" Usmál se a nervózně se poškrábal za krkem. Mlčel jsem. Nechci mu říkat své jméno. Co když ho chce jen kvůli tomu, aby to ohlásil a pro mě si potom přijde můj starý pán? Taehyung se na mě díval s jiskřičkami naděje v očích. Ještě chvíli jsem přemýšlel, ale nakonec jsem usoudil, že mu to asi tak trochu dlužím za záchranu, stravu a taky přístřeší. 

Ouška jsem přikrčil ještě víc k hlavě a řekl jsem své jméno. „J-Jungk-kook." Řekl jsem to tak potichu, až pochybuju o tom, že mě slyšel. Ale jeho následující věta mě přesvědčila o opaku. „Máš krásné jméno a ještě krásnější hlas Jungkookie" Skoro až zapištěl. Na to jsem se přikrčil ještě víc a přikryl si ouška rukama. My hybridi jsme totiž citliví na hluk. A díky jeho větě jsem se navíc červenal. „Oh promiň nechtěl jsem." Jen jsem zakroutil hlavou na znak, že to nevadí. Slyšel jsem jak si povzdechl. 

„Ale vadí. Věděl jsem, že máš citlivá ouška a já udělám tohle." Slyšel jsem v jeho hlase starost a taky jak je na sebe naštvaný. Nepatrně jsem zvedl hlavu se sklopenýma ouškama a podíval se na něj. „Na dojez to." Znovu ke mě přisunul tácek se snídaní, na kterou jsem jaksi zapomněl. Když jsem dojedl, podal jsem tácek s prázdným talířem Taehyungovi, který si ho ode mě převzal a následně s velkým úsměvem odešel z pokoje.