Take care of me

12

Den návštěvy Yoonmin

Ráno mě probudilo zaklepání na dveře. Od té doby, co jsem Taehyungovi řekl své jméno, začal klepat. Jsem mu za to vděčný. Díky tomu se cítím, že má ke mě někdo jistou úctu jako ke člověku. 

Jako vždy jsem mu řekl jen velmi tiché „dále." Otevřel dveře a s popřáním dobrého rána mi k posteli donesl snídani. Položil ji na postel a posunul ji ke mně, zatím co já si sedl a zády se opřel o čelo postele. Se sklopenýma ouškama jsem si převzal tácek se snídaní a začal jíst. On si jako vždy sedl na židli vedle postele. 

Správně by ta židle měla být u stolu, který je postavený dál od postele až úplně u stěny. Vzhledem k tomu, že si na ni každé ráno sedá ji už nechává u postele aby se s ní nemusel každé ráno tahat. 

„Vyspal si se dobře?" Kývl jsem hlavou na znak že ano. Jako každé ráno si semnou povídal dokud jsem nedojedl. Jsem opravdu rád, že mi vždy pokládá otázky na které se odpovídá 'ano' nebo 'ne'. Když položí otázku na kterou nemůžu zakývat hlavou, hned ji přeformuluje tak, abych nemusel mluvit. Jsem opravdu rád, že na mě netlačí. 

Dojedl jsem snídani. Podal jsem mu tác s prázdným talířem i hrnkem od čaje. On si ho převzal a odešel. Po jeho odchodu jsem se převlékl do věcí. které mi včera dal. Je to volnější bílé tričko a volné šedé tepláky. Jen mi trochu vadí, že tam není dírka na můj ocásek.

Od snídaně uběhly dvě hodiny, což znamená že je teď půl dvanácté. To mi Taehyung většinou nosí oběd. Hodnou chvíli jsem přemýšlel nad činem, který jsem chtěl udělat abych mu udělal radost. 

Došel jsem až ke dveřím, přitiskl jsem k nim jedno ouško a když jsem neslyšel žádný zvuk, rozhodl jsem se, že to udělám. Se sklopenýma ouškama jsem pomalu otevřel dveře a šel si sníst svůj oběd, který by mi Taehyung za chvíli přinesl, do kuchyně. 

Potichu jsem sešel schody a nejistě si to zamířil do kuchyně. Tam už stál Taehyung zády ke mně a dělal něco na kuchyňské lince. Najednou se celkem rychle otočil až jsem se lekl a vyjekl. On když mě zpozoroval se lekl taky až úlekem trochu povyskočil. Chytil se za srdce a rozdýchával ten šok. Jen jsem na něj vyděšeně koukal. „Ty si mě vyděsil maličký. To už mi prosím nedělej." Sklopil jsem hlavu, tím jsem přesměroval svůj vyděšený pohled na podlahu a o pár kroků dozadu od něj ustoupil. Nechtěl jsem ho vyděsit. Nevěděl jsem, že se tak lekne. Chtěl jsem mu jen udělat radost. Co mi teď za to udělá? 

Z proudu mých myšlenek mě vyrušil jeho hlas. „Promiň, nemělo to vyznít nějak špatně. Jen jsem si mě vyděsil." Trochu jsem pozvedl hlavu. On mi nechce ublížit? Jsem rád, ale stejně si budu dávat pozor. „Jsem rád, že si přišel na oběd dolů." Široce se usmál. Zvedl jsem svá ouška rychle nahoru a zkoumal ho svým pohledem. „Roztomilé." Zašeptal. Asi si myslel, že ho neslyším, ale já ho slyšel až moc dobře. Jeho věta zapříčinila mé zčervenání a sklopení oušek i hlavy. Na to jsem slyšel jen jeho tiché uchechtnutí. „Tak se posaď ke stolu a já nám nandám oběd." Pomalu jsem se rozešel ke stolu a posadil se na nejvzdálenější židli. Taehyung přede mě položil talíř s jídlem a sám si se svou porcí sedl na úplně opačnou stranu stolu. Popřáli jsme si dobrou chuť a začali jíst. 

Měli jsme už skoro dojedeno, když na mě Taehyung promluvil. „Jungkookie jestli nechceš být tady potom semnou, Yoongim a Jiminem tak můžeš zůstat v pokoji. Nebudu tě nutit být tady s námi." Na to oslovení co použil jsem zvedl ouška. Po tom co to dořekl jsem se na něj vděčně podíval. Jsem vážně rád, že mě do ničeho nenutí. „D-děk-kuju." Řekl jsem to velmi potichu, ale jeho obdélníčkový úsměv mi prozradil, že to slyšel. „Nemáš za co." Se stálým úsměvem sklidil ze stolu a umyl nádobí. Celou tu dobu jsem ho pozoroval. Když všechno dodělal, otočil se na mě. „Jestli tady nechceš být klidně jdi do pokoje." Jeho návrh jsem bez váhání přijal a vydal se do pokoje.