37.
Otevřel jsem oči a ležel na své posteli. Moje máma seděla vedle mě a mile se na mě usmívala. Ne, to nemůže být pravda. „Mami?" Ona se na mě mile usmála. „Copak se ti zdálo, Kookie? Jsi v pořádku?" Zeptala se a začala mě hladit po vlasech.
„J-já jsem. Jsi v pořádku ty?" Zeptal jsem se, jelikož se mi stále nechtělo uvěřit tomu, že je moje máma naživu. Zaraženě jsem se na ni díval. Takže to znamená, že ona...je živá? Nebo je to jen přelud? Co se tu děje?
„miláčku, copak se děje? Chceš obejmout?" tohle bylo zvláštní. Moje máma by mě nikdy nechtěla obejmout. „N-nech mě na pokoji! Nejsi moje pravá máma! Moje máma je mrtvá!" rozkřikl jsem se a trhl sebou do kouta postele. Máma, teda pokud se jí tak dá říkat, se na mě smutně usmála.
„Jungkookie~"
usmála se a pokusila se ke mně přiblížit. Ucukl jsem, jelikož tuhle zdrobnělinu mého jména z celého srdce nenávidím. „N-nech mě na pokoji. N-nejsi reálná!" „Uklidni se! Proč bych neměla být reálná?! Pomátl ses?" vyjekla a ublíženě se na mě podívala. Tohle už znělo jako ona. Což mě uklidnilo a já se k ní mohl přiblížit.
„J-já se omlouvám. Myslel jsem-"
„Tak příště nemysli, když tě napadají takové blbosti." Řekla naoko naštvaně a obejmula mě. Nebyl jsem schopný jí objetí oplatit, přece jen se musím smířit s tím, že to vše byl jen špatný sen. Asi žádný Kim Taehyung neexistuje.
„Mami chodím k psychologovi?" zeptal jsem se ve snaze zjistit, zda je Kim Taehyung reálný. „Ano, proč bys nechodil? Má tě na starosti teď jeho syn, myslím, že se jmenuje Taehyung." Jen, co jeho jméno vyslovila, jsem se usmál.
Možná, že žádný Jimin není, možná to byl jen chabý výplod mé fantazie a všechno je teď v pořádku. Možná, že teď můžu být vážně šťastný.
„Měl bys jít spát, Jungkooku. Zítra nejdeš na první dvě hodiny, vím, že sezení u Kima mladšího ti prospívá, takže bych byla ráda, kdybys radši šel za ním." Usmál jsem se a lehl si zpět do postele, přikryl se peřinou a spokojeně usnul.
Cítil jsem, jak mi máma dává pusu na tvář a jak následně odchází z mého pokoje. Jsem šťastný. Díky ti bože za druhou šanci.
„Mami, proč?! Slíbil jsi to!"
„já vím, Kookie. Moc mě to mrzí, měl by ses uklidnit."
„Uklidnit?! Vážně Taehyungu?! Vždyť je moje máma mrtvá!"
„Já vím, Kookie..."
„Nějaké věci se prostě nemění, co Jungkooku?"
***
Helou mí Taekookerští soudruzi!
Haha, jste zmatení?
co si o tom myslíte?
So doufám, že jste happy.
takže nezapomeňte myslet pozitivně!
Iℓơvє ♡Чơυ