Ani nevím, v kolik jsem se v neděli probudil. Všechno se mi slilo do jedné šmouhy. Ani jsem nepostřehl, že je večer, že ležím v posteli a přemýšlím. Přemýšlím nad tím, co se vlastně včera stalo. Proč jsem se tak lehce nechal poddat? Copak jsem to chtěl? Chtěl jsem ukojit moji touhu? Přestaň myslet Natsuky a spi ty idiote! Zítra pondělí a píšeme snad ze všech předmětů, co jde. Spoléhal jsem na mojí fotografickou paměť a doufal, že projdu. Blížil se konec roku a jako naschvál i tuna písemek. Nejlepší dárek k vánocům. Fakt že jo.
Objal jsem polštář a zabořil do něj obličej. Už zase jsem vzpomínal na to, co se stalo v tom autě. Podvědomí na mě řvalo, že je něco špatně, a srdce mi opakovalo, že jsem mu měl dát svoje číslo. Už jsem nevěděl, jak dál. Bráchu jsem za celý den neviděl, takže jsem na to zůstal sám. Musel jsem se konečně rozhodnout, co chci, ale myšlenky se mi stále stáčely k těm hlubokým očím barvy noční oblohy a k jemným rukou, které si se mnou hrály jako s porcelánovou panenkou a přitom jako s chlapcem, který se ztratil ve vlastní domě.
Odhodil jsem polštář a zadíval se na plakát na zdi s Izumim z Love stage. Bylo to skvělé anime už jenom kvůli tomu, že jsem si připadal stejný jako Izumi. Ale on přece skončil s Ryomou. Taky to byl kluk a nikomu to nevadilo.
Povzdychl jsem si a posadil se. Tělu se chtělo spát, ale mysl horečně pracovala. Na obloze se leskly hvězdy a zrcadlily se v jezírku na naší zahradě. Z vody jsem měl po jistém incidentu velký strach. Hned první rok po adopci jsem spadl pod led do rybníka. Nerad na to vzpomínám. Vždycky si vybavím, jak hledám pod nekonečným ledem otvor a ze shora na mě buší pěsti, dochází vzduch a naděje. Brusle mě táhnou dolů a promočené oblečení jim v tom pomáhá. Vše mě táhne ke dnu a já z posledních sil zakřičím slova žádající o pomoc. Jediné, co tím získám, je voda v plicích. Ztrácím vědomí a probouzím se až v nemocnici.
Rychle jsem zatřepal hlavou a odvrátil se od okna. Natisknul jsem se na studenou stěnu a přitisknul si kolena k sobě. Budík ukazoval, že není ani deset hodin, a přesto se mi klíží víčka. Probuď se Nastuky! Znovu jsem zatřepal hlavou a snažil se zůstat bdělý.
Ruce jsem svěsil podél těla a znovu se ponořil do té osudné noci. Mé prsty samy od sebe zajely pod mé tričko. Zavřel jsem oči. Přede mnou jakoby stál Okami a dotýkal se mne. Přitom mé prsty cestovaly po mých bocích k podbřišku a na vnitřní stranu stehen. Před sebou jsem měl jeho zamilované oči plné touhy. Mé ruce si dělali to, co chtěli, a řídily se mými vzpomínkami. Z mých úst vyšlo slabé zasténání a já si hned přikryl pusu, aby mě nikdo neslyšel. Mé ruce jakoby naschvál se dotýkaly míst, kde Okamiho zběhlé prsty, a já musel stále víc a víc potlačovat své sténání. Pane bože, co to dělám?
Po chvíli jsem už vyřízeně ležel na posteli, v ruce kapesník, a začal vážně uvažovat. Výsledek? – nejsem normální kluk, co touží po dívce.
Ráno jsem proběhl domem a plný studu mířil do školy. Nikdo se to nesmí dozvědět. Nikdo!
Teprve až po týdnu jsem na to jakž takž zapomněl a vše se vrátilo do stereotypu. To bych to ale nesměl být já, aby se můj život vrátil do normálu. Jednou k večeru mi zazvonil mobil. Stopnul jsem anime, vrátil lžičku do Nutelly a zvednul hovor.
„Tady Natsuky Yahiro," zamumlal jsem znuděně a hypnotizoval obrazovku.
„Ahoj Natsuky, tady Shin."
opraveno 24.5. 2016 -