Dává mi práci, než se večer odlíčím. Po více než hodině, kterou trávím na svém patře, do pokoje vchází Diod s Dratkií. Dratkií mě pevně obejme.
„Zítra už se neuvidíme.” upřesňuje Diod „Ale přejeme ti hodně štěstí.”
Děkovně se usměju.
„Mezitím, co budeš v aréně, ti budeme shánět sponzory.” informuje mě dále. Chvíli se pozorujeme. Nikdo neví, co říct.
„Při úvodní řeži bych ti radil, nehrnout se pro věci, ale stejně si budeš dělat, co budeš chtít.” piusměje se Diod a odcházejí „Uvidíme se po aréně.”
Poslední slova neberu moc vážně, protože není velká pravděpodobnost, že se opravdu ještě uvidíme. Možná.
Odchází a jejich společnost mi nahrazuje Wtichie, která mě.chvíli objímá a potom se se mnou dramaticky loučí.
„Mám tě moc ráda, drahoušku.” řekne a kapesníčkem si stírá slané slzy.
Nevím, jestli mě má ráda, ale její pláč mě rozhodně nedojal.
„Dávej na sebe pozor.” usmívá se, když odchází. Dveře se opět zavřou a tak jdu spát. Předpokládám, že nebudu moct usnout.
Nakonec však usínám rychle a nořím se do bezesného spánku.
Ráno se budím o půl sedmé. V deset začínají samotné Hry. Začaly by klidně i dříve, jenže kapitolané si rádi pospí. Chvílemi posedávám na měkké posteli a chvílemi bezmyšlenkovitě chodím po pokoji. Po hodině se odhodlám vstát a vysprchovat se. Plnými doušky vdechuji vůni pomerančového sprchového gelu. Když se vrátím zpátky do pokoje, na posteli mi leží pečlivě složená kupička oblečení do arény. Beru si na sebe černé úplé kalhoty s černým trikem s krátkým rukávem a šedou lehkou bundu s číslem 3, vyšitým na zadní straně. Hádám, že v aréně bude teplo, protože tohle nás nijak moc nezahřeje.
V jídelně nacházím opět plný stůl všemožných pochoutek. Beru si toho možná co nejvíc, protože v aréně můžu mít hlad. Chvíli po mně přichází unavený Jonathan. Vyhýbá se mému pohledu, jakoby se bál, že ho chci uhranout.
„Dobré ráno.” zamručím, když se zakousávám do krajíce teplého chleba.
„Cože?” zvedne hlavu Jonathan.
„Dobré ráno.” opakuji již zřetelněji. Dávám si pozor, abych toho co nejvíce vypila, protože třeba dneska nenarazím na žádnou vodu.
Po snídani se pro nás stavuje Linna a Jonathanova vizážistkaba odvádí nás do vznášedla. Usedám vedle Jonathana a Sophie.
Po chvíli ke mně přichází žena a natahuje ke mně stříkačku. Překvapeně ucuknu, ale to už mě stihne vpichnout zařízení do ruky. Díky němu budou tvůrci vědět, kde se zrovna nacházím. Moc smysl toho zařízení nechápu, protože budou mít k dispozici spousty kamer.
Vznášedlo se opět zastavuje a slétává dolů. Blíží se desátá hodina. Většina her začíná až po obědě, ale tento ročník začínáme před ním.
Vcházím, spolu s Linnou, do místnosti pod arénou a svírám ruce v pěst. Tolik jsem byla nedočkavá, až půjdu do arény. Teď je to tady. Za hodinu už můžu být mrtvá. Linna mě povzbuzujw různými citáty, ale já ho stejně nevnímám. Teď už mě nedokáže povzbudit nic.
Vzpomínám na bratrova slova Akorát by jsi mi dělala ostudu. Můj strach polevuje. Teď mu ukážu, co umím. Ať se Panem dívá.
Po pár minutách zacházím do prosklené roury. Dveře se za mnou zavírají a já pomalu vyjíždím nahoru.
Ihned mě oslepuje prudké světlo. Otvírám oči a přede mnou se baskytne pohled na zříceninu starého města. Je tu nesnesitelné horko. Asi tak 30 metrů přede mnou je zlatý roh. Dále zachycuji Sophie, jak na mně nepatrně mrká. Spojenectví je nejspíše stále platné.
„Sedmdesátétřetí Hladové Hry nechť započnou.”oznamuje nám moderátorův hlas „Šťastné Hladové Hry, a kéž vás vždy provází štěstěna.”
Začíná odpočítávání.
60...59...58...
Všechny věci nejsou rozmístěné kolem rohu hojnosti, ale jsou naskládané vevnitř. Stihla bych tam pro ně doběhnout?
50...49...48...
Pohledem zachycuji mou rodinnou dýku a rukou nahmatám pár cvočků na pásku kalhot.
40...39...38...
Musím to zkusit. Musím doběhnou alespoň pro tu jednu dýku. Nejlepší by bylo potom najít zdroj vody. Co když ale tady žádná není?
3...2...1...
Ozývá se zvuk obrovského gongu. Hry začaly. Ihned vybíhám k roho hojnosti. Jako první beru do ruky složenou fólii a strkám si jí do kapsy. Potom beru láhev a zandávám si jí za cvoček. Ozve se výkřik a k zemi padá tělo té otravné dívky ze sedmého kraje. Málem bych zapoměla, že už doběhli i ostatní splátci. Pár ketrů přede mnou je vesta s dýkami. Udělám pár kroků a přehazuji si ji přes bundu.
Vtom to vidím. Toho kluka ze sedmého kraje, který drží mou dýku. Zlostně se zamračím, jedním pohledem vytahuji jednu z dýk a vrhám jí proti chlapci. Dýka nachází svůj terč a vhlapec padá k zemi. Pracně mu beru z ruky nůž a dávám se na útěk.
Už jsem skoro schovaná za sutinami, když vtom zakopavám o tělo chlapce s vykulenýma prázdnýma očima. Z těla mu kouká šíp a z očí mu teče pislední slza. Znám toho kluka. Jak by taky ne. Vždyť jsem s ním snídala. Je to Jonathan.