Můj přípravný tým je parta bláznů. Nejmenší vizážista, kapitolan středního věku, má modrou pokožku a dlouhé taktéž modré řasy. Nejmladší vizážistka má svétlerůžové vlasy ostříhané nakrátko a na své pravé tváři má zlaté tetování, které vypadá jako úzké větvičky listnatého stromu. Třetí žena, kapitolanka, je vysoká a má špičaté uši.
Míhají se kolem mně a ruce jim jenom kmitají. Chvíli mi dělají nehty, potom se přesouvají k nohám a s pomocí vosku z nich strhávají chloupky.
Snažím se nedávat bolest najevo. Zažila jsem i horší věci. Jednoho dne jsem spadla ze stromu a zlomila si obě dvě ruce. To teprve byla bolest. Ten měsíc jsme utratili peníze za všemožná léčidla a obvazy, až nám nezbylo téměř žádné peníze na jídlu. Jeden večer, kdy naše rodina už dva dny nic nejedla, jsem se vydala na zahradu a v prstech si pohrávala s dýkou. Nemohla jsem pohybovat ani jednou rukou, ale i tak jsem upustila dýku na veverku, která mi přeběhla přes nohu. Dýka se jí zabodla do krku. Sice to nebyla žádná hostina, ale když to otec smíchal s bylinkami, dalo se to.
„Jsem ráda, že nekňučíš." prohlásila jedna kapitolanka z přípravného týmu. Neměla jsem chuť odpovídat a dál jsem mlčela.
„Pravda. Většina splátců z toho může zešílet." souhlasil muž s nejvýraznějším kapitolským přízvukem a pousmál se.
Při posledním trhnutí mi ujede jedno syknutí.
Poté mi nanášejí na holou kůži, která mi teď příjde zranitelná a je celá růžová, vrstvy různých mastí.
Musely stát celé jmění, přemýšlím. Kdo ví, kolik by moje rodina za ně musela zaplatit.
Po chvíli si nejen připadám jako otrhané kuře, ale svrbí mě celé tělo.
„Teď tě předáme do rukou tvého hlavního vizážisty." usmívá se na mně nejmladší kapitolanka a dolaďuje mi stíny na očích.
„Tak hotovo." potěšeně zatleská a odvádí mě dveřmi do malé místnůstky.
„Tady prosím počkej." říká a spěšně odchází.
Přehazuji si přes sebe látku s otvorem pro hlavu a ruce. Celkem mám strach. Ano, musím si to přiznat. Co když můj vizážista bude úplný blázen a pošle mě na přehlídku ve velmi odvážném kostýmu. Minulý rok, když jsem s rodinou sledovala Hladové hry v malé televizi, byli splátci z dvanáctého kraje pošpiněni uhelným mourem a to bylo tak všechno.
Po chvíli přichází vyhublý vysoký mužík a zářivě se na mně usmívá: „Meghan Sparkle, Meghan Sparkle, Meghan Sparkle." opakuje a přechází kolem mně. Dáva mi znamení, abych se vysvlékla a poté říká:„ Tým mi říkal, že jsi menšího vzrůstu, ale tohle jsem nečekal. Jsi menší než má dvanáctiletá dcera."
Popravdě bych se ani nedivila. Jestli je po otci, který měří tak dva metry, je opravdu větší než já.
Po chvíli se oblékám a můj vizážista mě vede na oběd.
Sedíme v malém salónku.
„Tak copak by sis dala?" ptá se mě a v hubené ruce drží ovladač s jediným velkým tlačítkem.
„Je mi to jedno." odpovídám. Po dopoledni stráveném drhnutím staré kůže, mytím, česáním a malováním stínů mi dost vyhládlo.
Na stole přede mnou se zčistajasna objevuje talíř s bramborovými šiškami, žebírky politými bylinkouvou omáčkou. Jídlo je dobré a příjmně hřeje v žaludku.
„Trichu jsem přemýšlel nad tvým kostýmem." podstrkuje mi papír s návrhem čehosi, co bude můj kostým. Jsou to dlouhé šedé šaty se stejnobarevným šedým pláštěm.
Obvykle kostýmy představují něco z příslušného kraje. Třetí kraj se soustředí na výrobu téměř všeho. Lidé si pod pojmem Třetí kraj představí továrny. Doufám, že nás nechce proměnit v jednu z továrních špinavých věží.
„Po mnoha hodin diskusí s mým bratrem Cinnou, který by tak rád byl vizážistou, avšak musí si počkat, až bude opravdu tak dobrý, jako já, jsme se dohodli, že plášť za sebou bude zanechávat obláčky dýmu." oznamuje mi vizážista „No nepříjde ti to moc přehnané?"
Takže ze mně opravdu bude obří tovární věž, říkám si vduchu. A jestli mi to přijde přehnané? Ano. Koneckonců všechno v Kapitolu je svým stylem přehnané. Musím překonávat nutkání protočit oči, nebo si alespoň zaťukat na čelo. Přemýšlím, zda byl uhelný mour lepší, než tovární věž. Poté mi dochází, že na tom nejsem zas tak špatně.
Vizážista odkládá ubrousek, se kterým si před chvílí utíral ústa a ohlašuje opravdu velmi nahlas: „No šup šup, práce čeká. Budeš vypadat úchvatně, prostě úchvatně."
„To určitě." odfrkávám si potichu.
Následuji ho do malé místnosti, kde už na mně čekají šaty. Oblékání trvá snad čtyři hodiny.
„Připravena?" ptá se mě.
„Ano." řeknu a přemýšlím, jak se jmenuje. Dostávam se k tomu, že mi to vlastně ještě neřekl.
„Jsem Linna." zachycuje můj zvědavý pohled.
„Děkuji." odvětím „Děkuji za ty šaty."
„Nemáš vůbec zač. Přece jen chci, aby jsi měla nejvíc sponzorů." usmívá se Linna. Nejspíše ho můj dík potěšil. Navíc, když chce, abych měla tolik sponzorů, tak proč mě cpe do šatů, ve kterých musím vypadat jako prostý komín.
„A teď jdi." postrkuje mě k železným dveřím „Šup, šup, předvěď se v těch šatech a nezapomeň zmáčknout čudlík na pravém rukávu."
Než se stačím zeptat, jaký čudlík myslí, jsem lehce vystrčena z místnosti. Přede mnou je dlouhá místnost plná kočárů. Přichází ke mně kluk z mého kraje a usmívá se: „Koukej, jaký máme hezký koně." ignoruji ho a přecházím rovnou k povozu. Každoročně táhne povoz čtyřspřeží speciálně vycvičených koních, aby je nikdo nemusel řídit. Tento rok třetí kraj dostává čtveřici grošovaných koní, výborně ladících k mým šatům a Jonathanovu obleku. Jonathan si okamžitě stupá na vůz a rozhlíží se kolem. V jeho obleku vypadá spíše komicky. Šedá barva mu nesedí k barvě pleti a navíc mu je oblek velký, takže vypadá spíš neohrabaně, než jako výherce Hladových her. Jak vypadám já, netuším. Nejspíš stejně jako on, ale doufám, že ne.
Kolem nás prochází splátci z ostatních krajů a postupně zaujímají svá místa. Stoupám si vedle Jonathana a marně doufám, že zůstane alespoň chvilku zticha.
Vypráví nezajímavou historku o rozbitých talířích. Splátci z druhého kraje se na nás otáčí a tiše se uchechtnou.
„To, že jsi z mého kraje neznamená, že tě nemůžu zabít." dloubnu ho do žeber. Obvykle bývá zvykem, že splátci ze stejného kraje se nezabíjejí. Ale nikdo neříká, že se nemůže porušit.
Bolestně zakňučí a zůstává nadále zticha.
Přibíhají k nám Diod s Dratkií.
„Vypadáš dechberoucně." konstatuje Dratkií a bere saténovou látku mého pláště do drobných rukou. Usmívá se od ucha k uchu.
„Myslím, že se tě tady každý bojí." říká dál Diod. Zvedám překvapeně obočí.
„Jsi tak nalíčená." pohodí oba dva rameny „Hodně štěstí."Děkovně kývnu a pohled soustředím hlavně na splátce před námi a trenéry.
Splátci z prvního kraj se s mírným škubnutím rozjíždí. Mají sněhobílé koně a jejich oděv je bílý s malinkými plíšky, které se na světle bliští jako miliony hvězd. První kraj je zaměřený na dovážení drahých věcí Kapitolu.
Druhý kraj vlastní obyčejné hnědé koně s tmavou hřívou. Mají na sobě černé oblečení. Jejich kraj těží kamení a různé druhy horniny.
Po chvíli se rozjíždíme i my a já si rukou marně zacláním oči před tolik světel. Vidím se ve velkých obrazovkách nejspíše visících jen tak ze vzduchu. Vypadám opravdu úžasně. Narozdíl od měho společníka mi šaty skvěle sedí. Mám tmavěšedé kouřové oční stíny a hnědou rtěnku. Vypadám jako královna. Na hlavě mi spočívá malá stříbrná korunka. Vzpomínám si na knoflík a tak ho lehce zmáčknu. Okamžitě mě zahaluje mlha. Drží se jen v blízkosti mých nohou, pasu a u hrudníku mě opět mizí. Vypadám jako kdybych vystupovala z mlhy. Nádhera. Teď už na mně nikdo nezapomene. Opět se dívám do obrazovky, ve které jsem zase já. Jonathan vedle mně vypadá jako můj sluha. To jen utvrzuje moji nadřazenost. Nesměju se a nemávám. Tvářím se vážně, až mírně znuděně. Opravdu ze mně budou mít respekt. Jsem královna. Zlá, krutá a neúprosná. Aspoň jeden sponzor si mě musí všimnout. Čas rychle ubíhá. Jonathanovy slzí oči z dýmu. Jeho tlačítko se rozbilo a tak vedle mně stojí opravdu jako tovární věž. Dojíždíme na konec dlouhé ulice a prudce se zastavujeme.
Na vyvýšenou budovu přichází President Snow.
„Vítejte! Vítejte!" říká do mikrofonu „Vítejte, noví splátci v Kapitolu."
Je to malý mužík, který je nejspíše velmi starý, ale po tolika chirurgických úprav to není poznat. Na svém saku má bílou růži.
Chvíli něco říká do mikrofonu. Nezajímá mě to. Beztak to je každý rok stejné.
„Šťastně sedmdesátétřetí Hladové hry a kéž vás vždy provází štěstěna." končí svou úvodní řeč a vozy se opět rozjíždí, tentokrát do výcvikového centra, kde strávíme necelý týden, aby jsme se dobře připravili na následující arénu.
Okamžitě seskakuji z vozu, sotva se zastavíme. Přibíhá ke mně Witchie a nadšeně tleská rukama: „Vypadala jsi úžasně. Takový respekt, takový respekt jsem ještě neviděla."
„Odehrála jsi to opravdu dobře." chválí mě Diod a Dratkí se mi jemně dotkne ramene.
Očima přejíždím po ostatních splátcích.
Dratkií zachycuje můj pohled a lehce se pousměje: „Neboj se, v televizi v záznamu si je prohlédneš pořádně."
„Tak jo." kývám „Dobře."
Za necelou hodinu už sedíme na pohovce v našem patře. Výcvikové centrum má vedle sebe vysokou budovu složenou z dvanácti pater, z nichž každé patro vlastní určití splátci z jednotlivých krajů. Já s Jonathanem máme třetí patro. Vše je tady laděno do zlato stříbrné barvy. Tak veliký a moderní byt jsem ještě neviděla. Vůbec se to nedá srovnávat s naším krajem. Ze začátku se mi ze změti barev dělalo špatně, ale už to celkem snáším.
Sedím uprostřed mezi Witchie a Dratkií.
Začíná hrát hudba Panemu a na kameře se objevují splátci z prvního a druhého kraje. Splátkyně z jedničky se, narozdíl od jejího partnera, mračí. Dívka z dvojky se tvářila spíše nebezpečně. Musím si na ní dávat pozor.
Potom jedeme my. Opravdu vypadám úžasně a budím v lidech pocit, že není radmo si se mnou zahrávat. Považuji to za celkem dobrý start.
„Vypadám hrozně." brečí zase Jonathan. Witchie se snaží vymyslet něco, čím by ho uklidnila, ale opravdu vypadá tak hrozně. Otráveně zakoulím očima.
Lidé ze čtvrtého kraje mají na sobě oděv připomínající šupiny. Je jasné proč, jejich kraj se přece zaměřuje hlavně na ryby. Oba dva se lživě usmívají. Nechápu, jak jim ten úsměv mohl někdo jen tak uvěřit. Už to nevydržím a naštvaně zamručím.
Páty kraj si nikdo nezapamatuje. Mají blyštivé oblečení, jelikož jejich kraj je zaměřen na přívod energie do Kapitolu.
V šestém kraji je ta dívka, co zachránila svou nejlepší kamarádku a kluk vedle ní se křečovitě drží vozu.
Sedmý kraj má jako své zástupce párek úsměvavých lidí. Jsou oblečeni ve směšně barevných oblečcích.
Osmý kraj má nádherné trojbarevné koně.
V devátém kraji jejich oblečení odhaluje snad příliš. Chudáčci, mají špatného nebo až moc odvážného vizážistu.
Desátý kraj je podobný osmému.
V jedenáctém kraji chlapec opět brečí, a to je nejspíše i starší než já.
Ve dvanáctém kraji jsou děti vyhublé a hornické oblečení na nich jenom visí.
Myslím si, že vím na koho si dávat při hrách pozor. Určitě nesmím zapomenout na ty holky z prvního a druhého kraje. Nejspíše i na kluky z prvního, druhého, čtvrtého, osmého a desátého kraje. Po koupeli usínám téměř hned. Zítra mě čeká výcvik. Ráno mě určitě vzbudí brzy.