Penelope
Nebe nad Západní branou se při večerním stmívání zbarvovalo odstíny krve. Nejspíš se jednalo jen o předzvěst zítřejšího deště, ale i přesto ona zvláštní načernalá zář červánkových mraků donutila Penelope zastavit a starostlivě pohlédnout na oblohu.
Ťukala na dům Rossových, ale nikdo neotvíral, chodila po sousedství a doufala, že jej najde nebo jí alespoň někdo řekne, proč nejsou Rossovi doma. Ale ono výhružné nebe jakoby každého drželo za okny chudinských stavení. Před pár dny přátelští lidé na ni v tu chvíli zahlíželi zpoza záclon, jakoby věděli něco, o čemž ona malá rozrušená blondýnka neměla ani ponětí.
Když pak opouštěla chudinskou čtvrť a její rozbolavělá chodidla se ubírala k River road a molu po pravé straně silnice, byla si již téměř jistá, že právě tam jej najde. Netušila však, jak by se měla zachovat, co říct, zda se má tisíckrát omluvit a odprošovat Joshe na kolenou, zda jen provinile nemlčet, zda mu skočit do náručí. Těch otázek se kolem ní pohybovala spousta, ale v žádné z nich nenalezla jednoznačnou odpověď.
Říční vánek cuchal u břehu rostoucí rákos, ale ona jej sotva cítila. Začínalo se stmívat, ale přesto si neuvědomovala čas. Neuměla pojmenovat své pocity z té chvíle, nikdy se neuchylovala k unáhleným rozhodnutím. Nikdy, dokud nepotkala Joshuu Rosse. Ale také nikomu tak nezlomila srdce.
Seběhla k vysoké duté vrbě na okraji svahu a rukou se dotkla popraskané kůry. Před ní se rozprostřela úzká cestička mezi mokřady končící oblázkovou pláží. A tam, kde se voda tříštila o kameny, stálo ztrouchnivělé molo s vysokou stavbou s rozbitými okny a propadlým stropem. Pomalu a opatrně sestoupila níž, stále se rozhlížejíc po Joshovi. Jediné, co však zahlédla byl na kamenech sedící pár. Černošský mladík se svou dívkou. Hleděli do vln, a ač si jistě něco šeptali, stála od nich až příliš daleko, než aby pochytila slůvko.
„Promiňte?" zavolala přes poryvy podzimního ledového vzduchu a stáhla si rukávy svetru přes prsty. „Neviděli jste tady..." ani jeden z nich si Penelope nevšiml, ale jí se naskytl pohled na dívčinu tvář. Byla to jedna z dívek tancujících kolem ohně na Marthyině oslavě narozenin. „Kdyby chtěla, aby ses k ní vrátil. Udělal bys to?"
„Já..." chystal se jí odpovědět muž, když v něm Penny po hlase poznala Joshe.
„Udělal bys to, Joshi? vyhrkla v naději, že se k ní opravdu vrátí, i přesto, jak mu ublížila, i přesto, že možná ublížil on jí, i přesto, že jejich Barevná zóna byla nejspíš jen duhovým sebeklamem.
Joshua
Nebe nad Západní branou ten večer pozbylo modři a naopak se výhružně zbarvilo do ruda. Zítra bude pršet, pomyslel si a sklonil hlavu do dlaní. Neměl kam jít, neměl nic, jen tašku s pár košilemi a výhled na ohořelé molo u Montgomerské řeky. Nevěděl, proč jej kroky zavedly zrovna sem. Už nemyslel na své bláhové sny o restauraci na opuštěném molu.
Přemáhala jej touha vydat se do Oak Street a znovu se pokusit promluvit s Penelopou, ale možná ještě větší touha jej nutila vinit ji ze svého podělaného života. Kdyby ji nikdy nepoznal, nikdy by mu nezlomila srdce, nikdy by si bláhově nemyslel, že je rovnocenný lidem z Východní čtvrti a nikdy by nespadl tak hluboko, a přesto... přesto se té touze nepoddal. Protože i kdyby se vydal řadou bílých domků až k jejím dveřím, i kdyby zazvonil na zvonek, i kdyby mu přišla otevřít a chtěla jej zpátky, jaká by pro ně existovala budoucnost. Stal se z něj vyděděnec, nemohl jí nabídnout život, jaký měla s Parrishem, nemohl jí nabídnout ten život, který si pro ně vysnil.
„Už zase na ni myslíš?" vyrušil jej Mikaylin hlas. Položila na zem síťovaný vak s pár jablky, nerozkrájeným kusem toustového bochníku, sýrem a včerejšími novinami a přisedla si k němu na oblázkovou pláž. „Měl bys toho nechat. Po tom co ti udělala."
Nechápal, jak si někoho takového, jako je Miky, vůbec zaslouží. Ta dívka byla jako Joshuův strážný anděl. Kdykoli měl pocit, že si sahá na dno, byla tam, aby jej zachytila a nedovolila mu spadnout. A v ten podvečer, kdy se jako zločinec plížil z vlastního domova, mu ji osud přihrál opět do cesty. Nemusel se jí o nic prosit, nemusel říct jediné slovo díku. Stačilo, aby se jejich cesty zkřížily na příjezdové cestě. Vyslechla jej, utěšila a i přestože věděla, jak je to nebezpečné, nabídla Joshuovi svou pomoc.
„Tomu ty nemůžeš rozumět, Miky." vysvětlil dívce. „Ale až si někoho najdeš... Až najdeš toho pravého, bude jedno co řekne nebo udělá, vždycky se ho budeš snažit chránit a ospravedlňovat jeho chyby," před očima viděl Penelopinu tvář, ten nejistý úsměv, s jakým klopila oči k zemi a lesklé rty, jakoby je kdosi obtáhl bílou pastelkou, „Je to jakoby bylo jeho jméno vryto do tvého srdce."
„Už navždy," doplnila jej Mikayla.
„Už navždy," zopakoval po ní. Pak se na ni otočil a povšiml si jak Miky tečou po tváři slzy. „Jsi v pořádku?"
„To je jen tím větrem," setřela si dlaní tvář. „Zítra bude nejspíš pršet. Přinesu ti taky nějakou deku," vstala, ale on ji chytil za ruku a přitáhl zpět k sobě. „Vždyť jsi teď přišla." Nechtěl ji vidět posmutnělou. Sám měl v sobě smutku víc, než dokázal snést. Dal kolem ní ruce a položil si její hlavu na rameno, ale ona v sobě neměla tutéž melancholickou náladu, ne takovou, jakou cítil Joshua po tom, co všechno ztratil a neviděl žádnou budoucnost. Miky v sobě měla ambice a nezávislost a možná proto ji jeho zamilované patlání o lásce rozesmutnilo.
„Kdyby chtěla, aby ses k ní vrátil. Udělal bys to?"
„Já..." nadechl se a pak ji uviděl.
Stála pár kroků od něj. Blonďaté větrem rozcuchané vlasy, propadlé křišťálové oči, večerní zimou rozpraskaná ústa. „Udělal bys to, Joshi?" zopakovala po Mikayle Penelope.
Okamžitě vstal. Nejraději by ji vzal do náručí, přesně tak, jak si to ještě před chvílí maloval ve své hlavě. Pevně stiskl a nepouštěl. Zahřál by její zmrzlé dlaně, políbil promrzlá ústa, dotýkal se všech částí své jediné milované Penny. Ale to nemohl, ne pro její rozmary, ale pro oprátku nad svou hlavou.
„Ne, to si nemyslím," odvětil a snažil se znít klidně a chladně, ač viděl, jak se před ním Penelopin odraz proměňuje.
„Jak... Jak to myslíš," vykoktala.
„Tak, jak jsem to řekl," zvýšil hlas, „tady na tom místě jsme si přísahali společnou budoucnost," ukázal směrem na molo, a ty jsi, ani ne tři dny na to, musela všechno zničit."
„Slyšela jsem tě. Mluvil jsi s mým otcem." v rychlém sledu slov byla cítit nutnost, s jakou se Penny snažila Joshe přesvědčit, aby změnil názor. Netušila však, že svádí zbytečný boj. Nešlo o to, co řekne, nebo udělá. Jejich budoucnost nezničila ona, ale on.
„Tak o tohle tady šlo?" na okamžik se musel zamyslet. „Ty sis myslela, že jsem si ty peníze vzal, proto jsi mě odkopla?"
„Omlouvám se, nechtěla jsem," obhajovala se Penny. „Jen to na mě bylo všechno tak rychlé a já nevěděla, jestli ti můžu věřit. Ale teď ti věřím. Udělala jsem blbost a strašně mě to mrzí," přiblížila se k němu a pokusila se chytit Joshe za ruku, ten však ustoupil. „Tak tebe to mrzí?" nechtěl na ni křičet, ale zároveň ji potřeboval dostat co nejdál od sebe, než bude příliš pozdě a on jí znovu propadne. „Mířila jsi na mě pistolí, Penelope. To není jen tak něco, nad čím bych mohl mávnout rukou."
„Ale..."
„Jsi stejná jako tvůj manžel. Jsem pro tebe jen póvl, hračka pro znuděnou paničku."
Teď už se blondýnka neudržela a dala se do pláče, ale on ji nemohl utěšit, mohl jen více ničit její srdce, tak dlouho, dokud neodejde a nezapomene na něj, tak dlouho, dokud se on sám nezhroutí v slzách k zemi a voda mezi oblázky nezamokří Joshuovy unavená kolena. Sáhl do kapsy a podal Penny malou minci. „Tohle ti vracím. Chci, abys odsud vypadla."
Teď už mu nevzdorovala, jen tiše kroutila hlavou. Ale zároveň neustoupila ani o krok.
„Běž," nabádal ji znovu bezvýsledně. Pak se Joshuova ramene dotkla Mikaylina ruka a dodala mu sílu, jež potřeboval, aby ji odehnal. „Tak vypadni!" zakřičel. Sledoval ji, jak utíká a klopýtá pryč. Poté se zhroutil do Mikaylina náručí.
„Proč jsi to udělal?" tázala se jej překvapeně, zatímco on bez jediného hlesnutí s hlavou opřenou o její rameno tiše plakal.
„Abych ji uchránil od života se mnou."
Randall
„Já ale nechtěla jahodovou," tahala jej za sako Madeline při cestě od zmrzlinového stánku. „Maminka by se mě nejdřív zeptala. Kdy se vůbec maminka vrátí? Chci vidět..." jeho malá dcerka mluvila stále dál a dál, ale on ji neposlouchal. Celé to odpoledne v parku byl duchem nepřítomný. Nezajímalo jej, že koupil špatný kornout.
Záleželo mu na tom malém človíčkovi, a když se narodila, přísahal by, že na celém širém světě by se nenašel víc hrdý a šťastný otec. To ona spojila všechny části Randallova snu o rodině. Přesto ji však nikdy nedokázal pochopit. Jakoby se už neuměl vrátit do dětských let a vidět okolí jejíma očima. Uměl mluvit a přemýšlet o své práci a o svých starostech, uměl si povídat dlouhé hodiny o oskarových filmech, o kulečníku, o automobilovém průmyslu, ale povídat si s Madie jen pár minut mu činilo značné obtíže.
„Promiň, Madie, příště si budu pamatovat, že jahodovou nejíš. Ne, nevím, kdy se maminka vrátí," monotónně zodpověděl položené dotazy. Cítil se provinile za to, co se vyvinulo mezi ním a Hailey. Ani nevěděl, zda se TO dá nějak nazvat, zda vůbec k něčemu došlo. Ale on nechtěl být tím, kdo rozbije rodinu, nemohl dělat to, co Penelope provedla jemu.
Když prošel s malou dveřmi malého bílého domku, už ani nedoufal, že by se Penelope mohla vrátit. Našel jen Lincolna podřimujícího na gauči u televize a Hailey sklánějící se s lupou nad inzertními sloupky v novinách. Když si všimla jeho přítomnosti, ani nevstala, jen na něj pohlédla svýma zelenýma koketujícíma očima.
„Maminka se nevrátila?" ukončila ticho až Madie, když se jí Randall pokoušel nemotorně přezout.
„Ne, zlato," odpověděla jí tmavovlasá žena. Všimla si, jak Rnadall sklíčeně zkoumá nepořádek na konferenčím stolku zahrnující misku oříšků, dva nedopité hrníčky čaje a tři nedopalky od cigaret a okamžitě začala uklízet. „Chtěla jsem být pryč, než dorazíš. Já jen..."
„Jestli nemáš kam jít, tak zůstaň," nabídl jí Randall, ale když viděl, že ji přivedl do rozpaků, zastyděl se. „Tedy, jestli chceš. Místa je tu dost, a kdybys občas vypomohla s Mad..."
„To nejde," skočila mu do řeči a nasypala zbytek oříšků do sáčku.
„Nechceš mi být nic dlužná. Chápu. Ale já za to opravdu nic nechci."
„Jen žehlit košile, vařit a luxovat," promluvil za Hailey opět její ostrý jazyk. „Penny se určitě vrátí. Uvidíš," vzala ze stolu hrníčky a se zamyšleným výrazem prošla kolem něj. Nemohl si pomoci, ale s tmavovlasou trucující ženou opřenou o hranu umyvadla, s Madie a s Lincolnem v jedné místnosti mu tahle rodina, bez ohledu na to, jak blízcí si s Penelope kdy byli, připadala opět ucelená, ba jakoby se v něm probudilo něco ještě více opravdového, než pociťoval za posledních pár měsíců.
„Běž si umýt ruce," přikázal Madie a čekal, než zmizí, aby vyslovil to, co nepříslušelo dívenčiným uším. Pak položil ruku na Haileyino rameno: „A co když nechci, aby se vrátila."
„Neblázni, Randalle. Včera v noci to byl jen úlet. Penny je má kamarádka," přemlouvala jej Hailey, ale současně se pod jeho dlaní otáčela směrem k němu a její prsty pročísly vysokému muži vlasy. Odhodlal se ji políbit, jenže je vyrušil venkovní zvonek.
Vylekaně jej od sebe odstrčila a rozběhla se otevřít. „Penny, co se ti stalo?" dolehlo k němu ode dveří a Randallovy tváře zrudly studem. Tvrdil o ní, že rozbíjí manželství, ale jemu stačily dva dny, aby na ni zapomněl. A teď... teď tu stála promrzlá, rozcuchaná, s promočenými botami a blátem pokapaným svetrem. Bezradná a uplakaná jako dítě, jako v den, kdy ji poprvé uviděl na zastávce v Annistonu. „Mám tu ještě domov?" zamumlala potichu Penelope.
Randall nevěděl, co jí na to říct. Jen tak opustila své dítě, jen tak opustila jeho a utekla mu s jiným chlapem... nikoli s chlapem, s negrem. Ale on ji přeci nemohl říct ne - ne v takovém stavu. „To víš, že ano," ta slova se mu neříkala lehce, a ač Hailey tvrdila, že mezi nimi se nesmí nic stát, tak ani ona je zjevně neslyšela ráda. Avšak Hailey pro něj byla jen krásný sebeklam, zakázané ovoce, co chutná jen chvíli, dokud se jej člověk nepřejí. Penelope byla opravdová.
Rozcuchaná blondýnka se na něj úlevně podívala a spravila pár nejistých kroků, když z koupelny vyběhla Madeline a překvapená, že ji vidí, se k ní okamžitě rozběhla.
Penny ji vzala do náručí a navzdory Madiinu neustálému vyptávání, neřekla jediné slovo, jen svírala dívčinu malou hlavičku a tiskla ji na svá ramena, a pak se dala do tichého pláče a i s dítětem v náručí se sesunula k zemi.
Připadalo mu nefér, že se tu jen tak objevila a teď si myslí, že pár slz obměkčí jeho srdce. Ale mnohem více se chtěl pomstít tomu hajzlovi, co ji odlákal od rodiny a zanechal ji takhle, a tak, když už celý dům utichl a plavovláska tiše oddychovala na posteli po Randallově boku, se vytratil z domu, nasedl do automobilu a zamířil do Louisville street.
Nejspíš tehdy, kdy se nad Alabamou skláněla tma, si poprvé uvědomil, jak by vypadalo město bez takových, jakým byl ten špinavej černoch, který mu narušil manželství. Moc často městem za noci neprojížděl a netušil, jaký klid se skrývá v Montgomerských nocích, kdy i černoši spali a nezabírali svým bojkotem dopravy silnice. Nechodili přes silnice. Nepostávali na protest před autobusovými linkami. A tenhle klid - klid nedělní noci - donutil Randalla k úsměvu. Možná opravdu dělal dobře. Možná bylo správné se přidat ke Ku Klux Klanu.
Měl trochu zpoždění a bál se, aby zvládl zaparkovat u skladiště a nemusel tak vystavovat svůj béžový automobil u silnice. Ta trocha šrotu by se jistě nějakému kolem jdoucímu pobudovi hodila. Randallovy úvahy o místě na zaparkování se však rozptýlily, když se na předním skle začal odrážet svit hořícího ohně. Uprostřed pole vedle skladiště se tyčil do výše bezmála deseti metrů zapálený dřevěný kříž a kolem něj nerovný kruh sta možná dvouset postav. Většina oblékla bílé kápě. Zbylé, v černých podobně šitých oděvech, rozeznal, až když mezi dalšími vozy v poli našel volné místo a vydal se posledních pár metrů pěšky.
Velmi brzy narazil na skupinku přihlížejících v obyčejných kabátech, kteří si, stejně jako on, drželi nedůvěřivý odstup a nejspíš tu stejně jako Randall byli poprvé. Zbytek mával v ruce pochodní a odříkával jakousi mantru, kterou Randall neslyšel od začátku, ale končila slovy: „Za můj klan, za mou rodinu..."
„Pěkný, viď," ozvalo se Randallovi za zády.
„Jeffe?" tmavovlasý muž si nemohl pomoci, ale pohled na jeho kolegu z práce v bílém rouše a špičaté kukle přes hlavu jej uváděl do rozpaků.
„Říkal jsem si, jestli se dnes ukážeš. Už jsme začali, takže z rituálu moc neuvidíš, ale hádám, že proto tu nejsi."
„Ne, to opravdu ne," řekl po pravdě při představě, že si natahuje přes hlavu kus bílé látky.
„Přiznávám, je to trochu pompézní, ale lidé si potrpí na trochu toho kýče," pak nezúčastněně jako nákupní seznam vyjmenoval: „tělo Kristovo, tohle přeslazené roucho a vojenské hodnosti jako ze země Oz. Každý druhý je tu rytíř a támhleten," ukázal na malého muže v hábitu posázeném barevnými odznáčky, „to je nejvyšší čaroděj. Tobě to asi může připadat trochu praštěné, ale nehledě na to, čemu věříš a zda potřebuješ všechny tyhle sračky k sounáležitosti, tak sem patříš."
„Jak si tím můžeš být tak jistý?"
„Přišel jsi sem. To znamená, že chceš pomstu."
„Ani si neumíš představit, jak moc."
„Bůh žehnej bojovníkům Ku Klux Klanu."
Ahoj Lidi, asi po dvou měsících je tu nová kapitola, tak snad si na mě ještě někdo vzpomene :). Moc děkuji za všechny pozitivní ohlasy na Barevnou Zónu a pokud čirou náhodou čtete i Motýli z Abergavenny, tak ti snad vyjdou příště. Jinak se omlouvám za gramatiku, jestli je někde nějaké y i jinak či nějaké s z, poslední dobou mě tenhle můj grammar nazi nějak opustil.
Vaše LookbyLucy