"Bell?" ozval se někdo a já věděla, že je to Harry, protože jen on mi tak říkal. Otočila jsem se na něj, ale to jsem dělat neměla. Vypadal naštvaně a jeho oči měly tmavý odstín zelené. Naprázdno jsem polkla a připravovala se. Chtěla jsem mu to všechno v klidu říct. Pomalu jsem se posadila a následně postavila, což nebylo vůbec lehké. V hlavě mi tepalo, až jsem myslela, že mi praskne. Ale to teď nebylo důležité. Teď byl důležitý naštvaný muž, který stál přede mnou.
"Gemmo, necháš nás o samotě," promluvil chladně. Ruce si založil na hrudi a jeho pohled se do mě zabodl ještě intenzivněji. Gemma kývla na souhlas a pohladila mě po paži, zřejmě se mě snažila povzbudit. Když zmizela Harry mě pořád chladně pozoroval.
"Můžeš mi něco vysvětlit?" zeptal se klidným, až moc klidným hlasem. Z toho tónu mi přeběhl mráz po zádech.
"Co-o?" zakoktala jsem se a proklínala jsem se za to. Nechtěla jsem, aby viděl mou slabost.
"Aha, takže teď budeš dělat blbou?!" trochu zvýšil hlas, až se mnou trhlo. Nikdy jsem z něj neměla strach, ale teď. Teď jsem se začínala opravdu bát. Ještě nikdy jsem ho takového neviděla. Vypadal děsivě. Byl by schopný mi ublížit?
"Harr-"
"Nezkoušej to na mě! Proč si mi to do prdele neřekla!" Teď už křičel a já od něj o dva kroky odstoupila.
"A ty bys mi věřil?!" Tentokrát jsem zakřičela i já. Musí mě pochopit, že jsem to udělala pro něj.
"No-o...to...to je jedno! Říct mi to si měla!"
"Máš pravdu, uznávám měla jsem ti to říct, ale-"
"Mě nezajímá tvé ALE! Lhala jsi mi!"
Chvíli mezi námi vládlo ticho, které přerušil on. Chtěla jsem mu všechno říct, políbit ho a hlavně obejmout. Ale on vyslovil něco, čeho jsem se nejvíc bála.
"Odjíždím!"