,,Měli bychom toho spratka potrestat, můj pane," navrhl rázně ten obr, bolestně svírající její uzounkou paži. Nahodlal ji za žádnou cenu jen tak pustit a ona si toho byla nanejvýš vědoma. ,,Urážela svým vystoupením Vás, a proto urazila i celou Vaši zemi. Řekl bych, že deset ran bičem ji hravě přesvědčí o tom, aby si příště rozmyslela, o kom bude příští hra."
Po tom, co řekl, se mu snažila vykroutit ještě víc. Cukala sebou. Naříkala. Věděla však, že proti němu nemá šanci.
,,Ne, já nechci," fňukala. ,,Já to nechci!"
,,Zmlkni!" Přikázal jí plechový obr.
Rudovlasý muž se významně podíval na svého kolegu a poté na holčičku. Přišla mu tak bezcenná a zbytečná pro tento svět, ale zároveň z ní čišela neskutečná nevinnost.
Ona si neví o tom, že by udělala cokoliv špatně, pomyslel si.
Poklekl před ní, pokynul jejímu vězniteli, aby povolil stisk, a podíval se jí do těch obrovských slzami zalitých zelených očí. Vypadaly jako dva zářící smaragdy, které někdo vhodil do vody. Tekly z nich potůčky slz.
,,Neubližujte mi.“
Král pomalu zvednul ruce a chtěl jí setřít slzy, ale ona se překvapivě skryla za důstojníka. Se sklopenýma očima si povzdechl a pokynul svému podřízenému, aby ji pustil. A ten jeho rozkaz splnil jen s největší nechutí. Jakmile byla dívenka volná, zamnula si paži, na které zůstal otisk mužových prstů, který byl oproti ní až směšně velký.
Přestala fňukat a postoupila směrem k rudovlasému. On řekl tomu hroznému plechovému obrovi, aby ji pustil. Třeba už se nezlobí, pomyslela si. Zahleděla se mu do očí. Byly hnědé, ale takovým divokým způsobem. Světle hnědá se vlévala do tmavě hnědé a proplétala se s červenou a žlutou. Má oči jako oheň, napadlo ji. Nemohla z nich spustit zrak. Tak ji jejich neobvyklé zbarvení fascinovalo.
,,Jak se jmenuješ, děvče?" Zeptal se, co nejvlídněji dokázal. Má hezký hlas, vůbec nezní naštvaně, uklidňovala se v duchu a přemýšlela, jestli mu má říct své pravé jméno nebo jen přezdívku.
Na důstojníkův vkus se zřejmě rozmýšlela příliš dlouho: ,,Jsi snad hluchá?! Řekni své jméno!"
Rudovlasý se na něj zamračil a gestem ruky jej poslal pryč. Muž neodporoval, ale nebyl z toho zrovna příliš nadšený. Odkráčel a brzy se ztratil mezi ostatními muži. Ještě, že už ta plechovka odrázovala, zajásala v duchu dívka.
,,Takže...," pokračoval muž, ,,mi neřekneš, jak se jmenuješ?"
Mlčela, ale poté, co se ujistila, že prozradit své jméno by jí nijak uškodit nemuselo, rozhodla se mu to sdělit: ,,Jmenuji se Alyss, ale všichni mi říkají Kašpárku," odpověděla jemným dětským hláskem.
,,A líbí se ti, že ti tak říkají?" otázal se.
,,Ne," vyhrkla, protože to byla pravda, ale poté již klidně dodala: ,,Nelíbí, protože mi to zní sprostě."
Velký muž chápavě pokýval rudou hlavou: ,,Tak jo, Alyss. Můžu se tě ještě na něco zeptat?"
Mlčky souhlasně přikývla.
,,Jaký je tvůj názor na krále?"
Ustrašeně vykulila obrovské zelené oči a pootevřela pusu. Takovou otázku nečekala. Proč se jí na něco takového ptá?
,,Já...," začala nejistě, ale hned se odmlčela, jelikož se vrátil pan plechovka.
,,Nerad vás vyrušuji, ale máme trochu naspěch. Poledne se blíží a my ještě musíme projet městem." Důstojník si ji změřil pohrdavým pohledem.
Rudovlasý si frustrovaně oddechl a vstal, takže se nad ní opět tyčil jako velká ohnivá hora: ,,Rád jsem tě poznal Alyss. Povídal bych si tu s tebou klidně celý den, ale mám důležitou schůzku," omluvil se a rozešrl se směrem ke kočáru. Alyss jej sledovala a nespouštěla z něj pohled. Naposledy se otočil. Pohlédl na ni s mírným úsměvem na rtech. ,,Doufám, že se ještě někdy setkáme," prohlásil, nastoupil do kočáru a i se svojí družinou odjel po cestě přes most směrem do města za ní.
.
.
.
.
.
.
.
Pokračování příště...