Z pohledu Lydie
,,Kdo jste?'' zeptal se táta podezíravě překvapeného Nialla a pak si prohlédl i další nečekané návštěvníky. Postavil se vedle mě a nasadil ten svůj rodičovský striktní pohled.
,,Přišli jsme si pro Lydii a byli bychom rádi, kdybyste ji bez nějakejch zbytečnejch protestů pustil s náma,'' odpověděl mu Niall klidně a já váhavě pohlédla na tátu.
,,Ptal jsem se, kdo jste,'' zopakoval chladně a Niall si odevzdaně povzdechl.
,,Jsme její přátelé,'' odvětil jednoduše Niall, ale s takovou odpovědí táta rozhodně spokojený nebyl.
,,Nepustím ji s váma, protože vás neznám. Na shledanou.'' Chtěl za nimi dveře zase zabouchnout, ale zastavila jsem ho v pohybu.
,,Tati, vím, že to je naprosto bláznivé, že mi nevěříš a že mi nejspíš už nikdy věřit nebudeš, protože mě považuješ za psychopatku, ale právě teď v tuhle chvíli potřebuju, abys mě pustil. Jednou si mi řekl, že by ti bylo fuk, kdybych měla něco s někým, jako je právě Netvor z lesa, pokud by mě měl rád a neubližoval mi. A tati, pravdou je, že mě ten Nejvyšší, který skončil ve vězení, miluje víc, než si ty dokážeš představit. Stejně jako já jeho. Vím, že jsi mi vždycky věřil a že poslední měsíce jsem pro tebe byla příšernou dcerou, která se k tobě nechovala zrovna ukázkově, ale potřebuju tvou důvěru. Věř mi, prosím! Naposledy! Slibuju, že budu v pořádku a že dělám správnou věc,'' přesvědčovala jsem ho a všichni to celé s napětím sledovali. Susan si mezitím stoupla opodál a se slzami v očích nás také pozorovala.
,,Ne, Lydie. Nemůžu tě přece poslat s někým, koho vůbec neznám, za někým, kdo tě dostal do týhle situace! Mohla si zemřít, ubližoval ti! Proč už si to nemůžeš přiznat?!'' zvýšil zase hlas a já naštvaně rozhodila oběma rukama.
,,Ty mě neposloucháš! Scházela jsem se s ním dobrovolně už od začátku, co jsme sem přijeli! Nikdy mi neublížil!'' zakřičela jsem a Niall sebou trhl. Nechtěl se nejspíš zapojovat do rodinné debaty, takže mlčel a čekal, až si to mezi sebou vyříkáme.
,,Tvé matce jsem slíbil, že se o tebe postarám a že nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo, nebo ti někdo ubližoval. Už jsem ji zklamal dost, a teď to musím napravit, takže jdi do svého pokoje, vy laskavě odejdete a o milém Netvorovi už nechci nikdy slyšet!'' zahřměl táta a všichni jsme od něj kousek ustoupili. Já si povzdechla, sklopila pohled k zemi a po očku se zadívala na zaraženého Nialla. Nenápadně jsem na něj mrkla a pak odešla do svého pokoje přesně tak, jak si táta přál.
Dole se ozval zvuk zavírajících se dveří, které táta hned na to prudce přibouchl, a pak tlumený rozhovor jeho a Susan. Zavřela jsem se v pokoji a začala si honem balit nejnutnější věci. Potřebovala jsem odsud nepozorovaně vypadnout a doufala jsem, že na mě Niall i s těmi ostatními počká.
Kliku od okna v pokoji mi táta nejspíš odmontoval, takže tím jsem se ven bohužel dostat nemohla. Nepropadala jsem však panice a házela do batohu všechno, co mohlo být potřebné k neplánovanému úprku. I Nejvyššího deníky, které jsem tu rozhodně nechat nechtěla.
,,Lydie?'' ozval se tátův hlas ze schodů a já ztuhla. Strčila jsem nedobalený batoh rychle pod postel a sedla si na matraci ve chvíli, kdy táta vstoupil dovnitř. Podíval se na mě a pak na zavřené okno. ,,Neudělej žádnou blbost, prosím,'' zašeptal varovným tónem a pak zase odešel.
Moment jsem počkala, než zase sejde dolů do obýváku, a hned na to si věci dobalila. Vlhké vlasy jsem si svázala do ledabylého uzlu, přehodila přes sebe velkou vytahanou mikinu a nazula si své nejoblíbenější černé conversky. Pak jsem si ještě sedla ke stolu a sepsal narychlo krátký dopis pro tátu, který jsem přeložila a nechala na stole ležet.
Vykoukla jsem z pokoje a zaslechla v obýváku hrát televizi. Kousla jsem se do rtu a šla zkontrolovat tátovu ložnici, jestli v ní třeba není Susan, která u těch dveří vypadala, že se za chvíli složí. Všude bylo prázdno, takže jsem usoudila, že jsou oba u televize. Velmi potichu jsem sešla ze schodů a nahlédla do obývacího pokoje, kde na gauči seděl táta se Susan, objímali se a dívali na nějaký nudný pořad o vaření. Věděla jsem, že dveřmi jít nemůžu, protože dělaly moc velký hluk a táta měl u sebe mé i své klíče.
Rozhodla jsem se proto jít oknem v kuchyni a celou dobu pozorovala tátu se Susan, abych měla jistotu, že setrvávají stále ve stejné pozici. Kdybych to v tu chvíli totiž pokazila a kdyby zjistili, že se chystám utéct, tak by mě poslali do ústavu, odkud bych se už nedostala vůbec.
Odhrnula jsem velkou bílou záclonu a oddechla si, když jsem zjistila, že na tomhle okně už klika je. Co nejopatrněji jsem jej otevřela a vystrčila nejprve levou nohu ven. Z téhle pozice už jsem neviděla do obýváku a musela jsem proto rychle přehodit i tu druhou, abych opět dohlédla na tátu a Susan. Najednou jsem stála venku na dvoře a od útěku mě dělilo jen pár metrů. Branka zůstala totiž otevřená. Ohlédla jsem se naposledy za sebe, povzdechla si a rozběhla se rychle směrem k lesu, protože to bylo místo, kde jsem to znala mnohem lépe než můj otec, který za mnou mohl kdykoli vystartovat.
Nevěděla jsem, kde budu hledat Nialla, ale věděla jsem, že daleko nebude. Uháněla jsem lesem co nejdále a zastavila se u dobře známé mýtiny. Nechtěla jsem pokračovat dál, protože představa, že uvidím Nejvyššího opuštěnou chatu, ve které se toho stalo tolik, by mě jistě složila na zem, ale mé nohy mě neposlouchaly a rozhodly se tu představu uskutečnit. Rozběhly se k ní, podlezly provaz a zamrzly na místě, když spatřily dvě ležící černé dogy. Rozzářila jsem se, když jedna z nich zvedla hlavu a zakmitala radostně ocasem.
,,Scare, Dolore,'' vydechla jsem šťastně a k těm velkým stvořením se rozběhla. Klekla jsem si k nim a začala je hladit po jejich mohutných hlavách. Olizovali mě a pokládali mi své velké packy na ramena. Celou dobu tu čekali na Nejvyššího a vypadali vyhladověle, jako by za tu dobu nejedli vůbec nic, i když si mohli ulovit nějaké zvíře v lese. Klíče jsem u sebe neměla, abych je pustila dovnitř a dala jim najíst těch granulí, které tam Nejvyšší schovával, ale mohla jsem najít Nialla a ostatní, kteří jisto jistě nějaké jídlo seženou.
,,Tak jo, kluci. Potřebuju, abyste mi našli Nialla, ano? Najděte Nialla!'' rozkázala jsem jim a oni se okamžitě rozběhli ke kraji lesa směrem k silnici. Sprintovala jsem za nimi a sotva popadala dech, protože uháněli moc rychle. U kraje lesa se však zastavili, takže jsem se mohla vydýchat, očuchali si okolí a rozběhli se podél cesty dál. Obdivovala jsem Nejvyššího, že je tohle všechno naučil. Pamatovali si Naillovu vůni, aniž bych jim musela dát očichat nějaký předmět.
,,Psiska pitomý, kde jste se tu vzali?'' ozvalo se ze zatáčky a já se rozzářila. Přidala jsem a za chvíli se vynořila také. ,,Lydie!'' zvolal překvapeně Niall a vstal ze země, kde se ještě před chvíli mazlil se psy. Scar s Dolorem na něj skákali a sotva ho drželi na nohou. Ti dva, co s ním byli, seděli na střeše a nevypadali na to, že by se jim chtělo slézat dolů.
,,Ahoj, jsem tak ráda, že jsem vás našla,'' vydechla jsem úlevně a nechala se znovu od Nialla obejmout.
,,Jsi skvělá. Všechno si nám usnadnila,'' přitakal a vzal mě kolem ramen. Podíval se na ty dva na střeše, kteří se tam krčili před Scarem a Dolorem, a já se tomu musela zasmát. ,,Tohle je Center, toho jistě už znáš z mýho a Nejvyššího vyprávění, a tohle je Pato, toho vlastně taky. Zachránil Nejvyššímu kůži. A to doslova,'' představil mi je a já se usmála. Scara s Dolorem jsem si zavolala k sobě a nakázala jim, aby byli na Centera s Patem hodní. Ti slezli a podali mi ruce. Bylo neuvěřitelné vidět je naživo. Center byl pohledný urostlý chlap, který vůbec nevypadal na to, že by snad někdy trpěl depresemi. O tom jsem se samozřejmě nezmiňovala, protože to bylo tajemství mezi jím a Nejvyšším, které zůstalo uschované v druhém deníku.
,,Rád poznávám tu slavnou Lydii,'' usmál se Center a zadíval se na mě stejným stylem jako předtím u dveří. Vypadal být mile překvapený a zároveň šokovaný tím, co vidí.
,,Taky mě těší,'' ozval se jistý Pato a zvedl koutky svých úzkých rtů nahoru. Prohlédla jsem si člověka, který zachránil život mému Nejvyššímu, a málem mu samou vděčností skočila okolo krku.
,,Vždycky jsem vás chtěla poznat a poděkovat vám za to, že jste mého Nejvyššího zachránil. Takže moc děkuju. Udělal jste neuvěřitelnou věc,'' řekla jsem s vděkem a on se hřejivě usmál, jako by to snad nic nebylo. Neměli jsme však čas na nějaké dlouhé povídání, protože nás toho spoustu ještě čekalo.
,,Nejprve musíme dát najíst psům a potom si ujednáme, co dál,'' rozhodla jsem a Niall kývl na souhlas. Pak jsem si znovu prohlédla auto, kterým ti tři přijeli, a naklonila hlavu na stranu, protože jsem ho nikdy neviděla a nepředpokládala jsem, že někomu z nich patří. Bylo velké, oprýskané a sloužilo maximálně tak na převoz klecí se slepicemi.
,,Půjčili jsme si ho na dobu neurčitou,'' vysvětlil Niall dřív, než jsem se na to stihla zeptat, a do auta mě popohnal. Pokrčila jsem cestou rameny a sedla si na zadní sedačku. Niall otevřel Scarovi s Dolorem kufr, kam se oba natěsnali, a sám si sedl vedle Centera na místo spolujezdce.
Teď už jsme museli udělat jen to nejzásadnější. Dostat Nejvyššího z vězení.
Z pohledu otce Lydie
,,Lydie? Pojď se najíst!'' zavolal jsem na svou osmnáctiletou dceru, se kterou byly poslední týdny jen samé záhadné potíže, a zavřel v kuchyni okno, které se z neznámého důvodu otevřelo dokořán. Měl jsem ji tolik rád, ale přišlo mi, že čím byla starší, tím více se mi její výchova vymykala z rukou.
,,Dojdu pro ni,'' nabídla se vřele Susan a já se na ni vděčně usmál. Byla mou oporou, kterou jsem momentálně moc potřeboval, protože jednu už jsem před více jak rokem ztratil a ta druhá jaksi nedržela pevně na zemi. Navzájem jsme se se Susan podporovali a snažili se tak lépe dostat přes narůstající problémy, jako byla Arthurova nehoda nebo Lydiin únos.
,,Pane bože,'' ozvalo se s panikou v hlase ze shora a já ztuhl. Okamžitě jsem se rozběhl do Lydiina pokoje a spatřil Susan stát u jejího pečlivě uklizeného stolu. V rukou třímala přeložený kus papíru a rozhlížela se po prázdném pokoji, ve kterém ještě před chvíli seděla má dcera.
,,Ne,'' šeptl jsem a odmítal si přiznat, že i přes má varování zvládla proklouznout ven. Vzal jsem si od Susan ten přelomený kus papíru a přečetl si těch několik slov, která mě opět složila na kolena.
Milý tatínku,
pamatuješ si na chvíli, kdy ti maminka oznámila, že umírá? Pamatuješ si na to, kdy se ti během chvíle zhroutil pomalu celý svět, když si zjistil, že přicházíš o člověka, kterého miluješ?
V téhle situaci jsem teď já, ale na rozdíl od tebe mám ještě možnost toho někoho zachránit.
Nehledej mě. Brzy se ti zase ozvu.
S láskou, tvá dcera Lydie x
┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼┼ ┼ ┼ ┼ ┼
♦ Tahle kapitola není moc dlouhá, ale potřebovala jsem ji sepsat, abych mohla pokračovat. Přijde mi, že se to děsně táhne, ale ve škole mám šílený shon a až moc testů...
♦ Nevím, kdy FM dopíšu, protože jsem ještě nedávno myslela, že do dvou týdnů, ale možná to potrvá i déle. No... uvidíme x