27.3.1977
To, že jí už je sedmnáct, jí přišlo naprosto šílené. Konečně je dospělá!
Až moc rychle otevřela dveře od jejich pokoje a s velkým úsměvem křikla: ,,Jamesi? Kde jsi?"
Na posteli seděl Remus, který si něco četl. Lekl se jí a zvedl hlavu od knížky. Pobaveně se na ni podíval. Když si ho Josephine všimla, zrudla, jako vždy, když udělala něco podobného, u čeho byl.
Poslední dobou se I docela bavili. Alespoň neutíkal, když ho potkala v knihovně. Byla to pro ni docela příjemná změna.
,,Jo?" ozval se James.
,,Ohledně tý párty..." Josephine si přišla pro informace, což James tušil.
,,Začíná v osm ve společence," kývl na ni okamžitě. Josephine se na něj usmála - původně moc oslavu nechtěla, ale teď se začala těšit. Přeci jen - takováto událost je jen jednou za život, ne?
Ku podivu to nebylo s Lily poslední dobou tak příšerné. Děsilo ji to a nevěděla, co se děje. Když vešla do jejich pokoje, krátce se na Lily podívala a svalila se na svoji postel.
Chvíli bylo v pokoji ticho a pak ji Lily pozdravila. Josephine k ní trochu udiveně zvedla hlavu. ,,No... ahoj?"
Pak obě mlčely. Josephine čekala, že to bude konec jejich konverzace, ale Lily zvedla hlavu od její knížky a pak se jí zeptala: ,,Mám jít na tu vaši oslavu?"
,,Co?"
Lily se na ni podívala, a nechápala, proč je zmatená. ,,No, já Pottera nemám ráda..." pokusila se jí osvětlit. ,,A navíc, nevím jestli mě tam vůbec chceš."
Josephine to zarazilo. Sama nevěděla, jestli ji tam chce. ,,Rozhodni se."
xxx
Společenská místnost vypadala podobně jako vždy u podobných akcích jako této - lidé se spolu smáli, bavili se, tancovali a stáli v řadě k baru.
Bar tradičně obsluhoval Thomas, který s každým prohodil několik slov a u toho míchal drinky.
Josephine vešla do společenské místnosti a nasadila úsměv. Byla trochu nervózní, přestože nechápala proč. Thomas ji hned zaregistroval a pobídl ji, aby si sedla k baru.
Rychle k němu došla a nadšeně se na něj zazubila. Thomas rychle obsloužil posledního a začal se jí věnovat. S úšklebkem si odkašlal a stiskl jí ruku. ,,Takže," začal, ,,Hodně štěstí, kvalitního pití - vína nebo čehokoliv, co piješ - hodně lásky od Rema..." u toho se zastavil, aby se na něj mohla naštvaně podívat a pak svoje přání dokončil: ,,A ano, taky hodně kamarádů!"
Podal jí malou dárkovou tašku, kterou Josephine hned otevřela. Věci začala vyskládávat na bar.
Byla tam fotka jí a Thomase, kde jsme se oba smáli u jezera, která byla z konce minulého roku. Jinak tam byla nějaká mudlovská knížka a řetízek. Vděčně se na něj podívala a přes bar ho krátce objala.
xxx
Kolem desáté Josephine seděla u krbu a pila nějakou sladkou mudlovskou šťávu, kterou jí dal Thomas. Už jí popřálo asi deset dalších lidí, mezi kterými byla dokonce I Lily, která se pak vypařila, a lidé začínali být namol.
V její šťávě žádný alkohol nebyl, protože jí Thomas nic nechtěl dát. Něco by si z baru vzala, ale bylo zlaté pravidlo – pokud tvůj nejlepší kamarád nepije (což v tomto případě Thomas nepil, kvůli obsluhování baru), nepiješ ani ty.
,,Joseph!" zavolal na ni někdo, čímž ji vytrhl z přemýšlení. Prudce se po hlasu otočila a uviděla Rema, který v ruce svíral krabičku.
Překvapeně se zvedla a sedla si k němu na vedlejší pohovku. ,,Ahoj," pozdravila ho udiveně. Podívala se mu do očí, což ji vyvedlo z míry. Rychle se pokusila srovnat.
,,No, já... chtěl jsem ti dát dárek." řekl nervózně a podal jí krabičku, kterou držel v ruce. Josephine ji s radostí otevřela.
,,Pro Merlina, Remusi!" vyjekla a podívala se na něj. ,,Tu jsem si přála! Děkuju!" Dostala od něj její vysněnou knížku o léčitelství. Byla docela drahá, takže si na ni šetřila. ,,Jak jsi to věděl?" podívala se na něj podezdřívavě.
Remus se usmál. ,,Mluvila jsi o ní. Teda myslím."
Josephine se na něj trochu hloupě křenila. Nevěděla, co má odpovědět, takže se na něj jen dál dívala, a doufala, že Remus nepřeruší jejich oční kontakt.
To Remus neměl v úmyslu - nemohl z ní spustit oči. Už dávno věděl, že se mu líbí a nesnažil se to tolik potlačovat. Zdálo se mu to nebo u sebe byli až moc blízko?
Než se stačil vzpamatovat, cítil její horké rty na těch jeho.
Josephine se zastavilo jakékoli přemýšlení. V břiše jí poletovala hromada motýlků... přesně tak, jak se říkalo. Dělo se to. Dělo se to, co si tak dlouho představovala.
Nejdřív byla hodně překvapená, takže nic nedělala. Pak se přidala. Rozpohybovala své rty a ruce mu obtočila kolem krku. Nehodlala ho pustit.
Odtrhli se, až když nemohli dýchat. Oběma brněly rty a byli docela dost překvapení sami ze sebe. Josephine se jemně usmála. ,,Nemůžeš ani tušit, jak dlouho jsem to chtěl udělat..."
A nejlepší na tom bylo, že oba byli střízliví.