Probudila jsem se, protože mi bylo hrozné horko. Cítila jsem pod sebou jemný samet, který se mi otíral o holé nohy. Pak jsem se soustředila na něco těžkého, okolo mého pasu, a pomalu otevřela oči. To horko sálalo z dvoumetrového svalnatého těla, které na mně leželo skoro celou vahou. Nejvyšší mě objímal okolo pasu a hlava mu spočívala na mém hrudníku. Z té náhlé blízkosti se mi sevřely svaly v podbřišku a musela jsem mírně zaklonit hlavu, abych se vydýchala.
Pak jsem mu prsty zabořila do dlouhých hnědých vlasů a jemně ho v nich masírovala. Něco zabručel a přitiskl mě k sobě ještě blíže. Zašimralo mě z toho v klíně a polilo mě ještě větší horko.
Měl na sobě masku, ve které se mu muselo nepohodlně spát, a rolák. Já sama neměla kalhoty, což mě zarazilo, ale spodní prádlo a triko mi zůstaly. Usoudila jsem, že mě takhle Nejvyšší uložil, a z představy, že mi stáhl moje džíny, mnou zalomcovalo ještě větší vzrušení. Prohrabovala jsem mu vlasy a pak mu prstem přejížděla po ostře řezané čelisti. Zavrtěl se a za chvíli rozlepil víčka. Když zjistil, v jaké pozici se nacházíme, odtáhl se a převalil se na záda. Teplo odešlo s ním a já v duchu posmutněla.
,,Dobré ráno, Maličká,'' pozdravil mě chraplavým hlasem.
,,Dobré,'' opětovala jsem. ,,Tys mě svlékl?'' zeptala jsem se, i když to bylo evidentní. Chtěla jsem to však slyšet od něj, protože mě zajímalo, jak se při tom bude tvářit.
,,Uhm, jo... promiň, nechtěl jsem, aby se ti leželo nepohodlně,'' odpověděl mi nervózně a dál se k tomu nevyjadřoval. Ani nekomentoval, jak blízko jsme si ještě před chvíli byli. Nemluvil ani o včerejšku a já se cítila zklamaně. Doufala jsem, že po tom, co mi řekl a co jsem mu řekla já, budeme... spolu?
,,Nejvyšší?'' oslovila jsem ho, protože jsem najednou měla chuť mu to všechno, co mi kolovalo hlavou, říct. Přiznat se, jak se s ním cítím. Jak bych si přála, aby se ke mně znovu překulil a držel mě v náručí. Ale věděla jsem, že to nezáleží na mně. Že jen občas si můžu takových chvilek užívat, protože on sám si to nepřeje. Aspoň ne tolik jako já.
,,Ano?'' Podíval se na mě, ale z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Podívala jsem se na kamna, v kterých plápolal malý ohýnek, a zavrtěla hlavou. ,,Co se děje?'' zeptal se starostlivě a já se v duchu zasmála nad tím, že jsem neměla dostatek odvahy mu to povědět. A tak jsem si jen povzdechla, shodila ze sebe přikrývku a seskočila z vysoké postele. Až pak mi došlo, že na sobě nemám kromě trička a kalhotek nic a že jsem se před ním ocitla v podstatě polonahá. S červenými tvářemi jsem se k němu otočila čelem a zjistila, že si mě celou dobu prohlíží. Kousal se do spodního rtu a z jeho výrazu jsem pochopila, že se mu líbí, co vidí. To mi dodalo sebevědomí a v duchu ho prosila, aby už konečně něco udělal a jen na mě mlčky nezíral.
Bohužel, se nic nestalo, on se vzpamatoval a také vstal. Byl zády ke mně, rolák měl zmačkaný a já si s překvapením všimla, že má na sobě jen boxerky. Měl dlouhé nohy se štíhlými svaly. Sem tam se objevila malá jizvička nebo tetování. Když se otočil čelem ke mně, odvrátila jsem pohled, aby si nevšiml, že si ho prohlížím, ale pak jsem se na něj i tak podívala.
,,Mám udělat snídani?'' zeptala jsem se, abych přerušila to tíživé ticho, a kmitala pohledem po jeho zamračeném obličeji. Na čele se mu rýsovaly vrásky, ale jinak vypadal hrozně mladě. Vůbec bych mu neřekla pětatřicet.
,,Jestli ti to nevadí,'' odvětil a já sklouzla pohledem níže. Zrudla jsem, když jsem si všimla vybouleného místa v jeho klíně. Okamžitě jsem se k němu zase otočila zády a doufala, že si toho nevšiml. Zaslechla jsem za sebou tiché zaklení a upřímně netušila, jak si to vyložit.
Převlékla jsem se do kalhot a volného trička a otevřela lednici, jestli v ní najdu vajíčka, mléko a máslo na lívance. Pak jsem prohrabala ještě ostatní poličky a srovnala si na pultu všechny ingredience. Nejvyšší zůstal nejspíš v pokoji, protože se po celou dobu mého kuchtění neobjevil. Nevšímala jsem si toho, dokud tedy nebyly lívance hotové a já už neměla hlad.
S povzdechem jsem se tedy vrátila k ložnici a zjistila, že jsou dveře zavřené. Nevěděla jsem, jestli můžu vstoupit, takže jsem nejdříve zaklepala, ale nedostalo se mi žádné odezvy. Zkusila jsem to znovu, ale opět neúspěšně. Přitiskla jsem proto ucho na dveře a zaslechla hudbu. Byl to nějaký drsný rap, z kterého mi naskakovala husí kůže. Nakonec jsem to riskla a otevřela dveře.
Okamžitě jsem ztuhla, když jsem na zemi spatřila Nejvyššího, jak klikuje. Leskl se potem a svalnatá záda mu pokrývaly nepřehlédnutelné jizvy po popáleninách. Byl ke mně zády, takže si mě nevšiml, ale neměla jsem se k tomu, abych zase odešla a počkala, až docvičí. Dívala jsem se na tvrdé svalstvo, které se mu pohybovalo pod zohyzděnou i zdravou pokožkou. Na sucho jsem polkla a cítila, jak mým tělem projela dobře známá energie, jejíž konečná stanice byla v mém podbřišku. Čím déle jsem si prohlížela, jak se pohybuje na rukách a zvedá své těžké pevné tělo vzhůru a zase zpět k zemi do rytmu vulgární písně, tím víc jsem cítila tlak mezi nohami a ztěžka dýchala.
Pak píseň skončila a já už se měla k odchodu, když jsem zavadila o stolek u dveří, který se zřítil na zem. Znehybněla jsem stejně jako tělo Nejvyššího, který setrval v pozici na rukách. Měla jsem tak dokonalý výhled na svalstvo na jeho zádech. Hrozivě vypadající popáleniny a jizvy mi nevadily.
,,Co. Tady. Kurva. Děláš.'' zasyčel každé slovo zvlášť, ale neznělo to pomalu ani jako otázka. Pak se jedním pohybem vyhoupl na nohy a lesklé čáry na jeho zádech se ještě víc napnuly. Stál ke mně zády a tělo se mu nadzvedalo, jak rychle oddechoval.
,,Přišla jsem ti říct, že je snídaně,'' zašeptala jsem a hlas se mi roztřásl. ,,Moc se omlouvám. Klepala jsem,'' vysvětlila jsem rychle, ale Nejvyšší i tak zatnul pěsti.
,,Mělas zavolat, nebo počkat! Ale vtrhnout sem... do prdele, Lydie!'' zahřměl a ruce mu vystřelily k hlavě. Tahal se za své husté vlasy a já ucouvla.
,,Vždyť se nic nestalo, Nejvyšší. Proč proboha tak vyvádíš?'' obořila jsem se na něj a založila si ruce v bok. Tak jsem ho viděla bez trička a odhalil mi polovinu svých zjizvených zad, to je toho...
,,Copak ti to nedochází, Maličká? To, co vidíš, je jenom slabej odvar toho, co mám na hrudi. Slabej odvar toho, co mám pod maskou. Právě si viděla víc, než jsem si kdy přál, abys opravdu viděla. Určitě seš maximálně znechucená a vyděšená, takže bych ti radil, abys vypadla a nedělala mi to ještě težší,'' mluvil hrubě, tak, jak jsem ho znala z deníků a z občasných chvil, které už jsme spolu prožili. Docela mě tímhle popudil, takže jsem se přiblížila o pár kroků. Z repráků se rozezněl další rap, ale Nejvyšší se nepohnul, aby ho vypnul. Nebylo to naštěstí moc nahlas, takže jsem to nechala být.
,,Už jsem tvoje záda viděla. Viděla jsem je v době, kdy jsem tě ještě skoro neznala, a neutekla jsem! Slyšíš mě? Neutekla!'' zvýšila jsem hlas a zase se o krok přiblížila. Zaznamenal pohyb za sebou a trhl rameny. ,,Otoč se!'' nakázala jsem mu a byla překvapená tím, jak rozhodně to znělo. ,,Otoč se a sundej si tu posranou masku!'' pokračovala jsem a nemohla uvěřit tomu, k jakému vyjadřování jsem dospěla. ,,Nebo opravdu odejdu. A nevrátím se.'' Jakmile jsem to dořekla, trhavě se nadechl. Mlčel, až konečně zavrtěl hlavou a sklopil ji k zemi.
,,Tak odejdi,'' zašeptal. ,,Stejně tě tu už nechci,'' pronesl chladně a mě ta slova zasáhla, jako by vystřelil z luku šíp, který by se zabodl přímo do mé hrudi. V ten moment mi došlo, jak moc by mi ta představa, že Nejvyššího ztratím, ublížila.
,,Lžeš,'' vyvrátila jsem mu to. ,,Bojíš se!'' křikla jsem, ale do očí se mi nahrnuly slzy. V krku mě pálilo a bolelo mě na prsou.
,,Ne, Maličká. Říkám pravdu. Prostě vypadni!'' Jeho hluboký hlas se rozlehl místností a mně to dopálilo ještě víc.
,,Ty jeden nechutný bezcitný vyděšený hajzle!'' zakřičela jsem. ,,Konečně už si připusť, že s tebou chci být!'' Rozbrečela jsem se, ale on se i tak nepohnul.
,,Já ne,'' řekl tak tiše, že jsem ho sotva přes hudbu slyšela. Ale i tak to dolehlo k mým ušním bubínkům a bolest na prsou se zmnohonásobila. Vrtěla jsem hlavou a couvala dozadu, až jsem narazila na dveře. Věděla jsem, že musím odejít, protože on mě tu nechtěl a já se nemohla nadechnout.
Naposledy jsem se ještě otočila, prohlédla si jeho vysokou a dobře stavěnou postavu s tím, že už ji možná nikdy neuvidím, a vyhrkla:
,,Všechno si zničil!''
Pak jsem popadla svou tašku i mobil a vyběhla ze dveří. Scar s Dolorem mě chtěli doprovázet, ale zahnala jsem je zpět do chaty a oni mě naštěstí poslechli.
Brečela jsem a přes slzy pomalu neviděla na cestu. Nemířila jsem však domů, protože tam se mi nechtělo. Takže jsem běžela hlouběji do lesa, dokud jsem nenarazila na místo, kde se po zemi plazil mech, do kterého jsem se s pláčem svalila. Usedavě jsem naříkala a mlátila pěstmi do mechu, abych ze sebe vylila všechnu tu zlost.
Nenáviděla jsem ho, protože jsem věděla, že necítí to samé, co jsem k němu cítila já. Že netouží po tom, abychom se vedle sebe probouzeli, že nevidí, jak moc mi na něm záleží, že je to bezcitný idiot! Nenáviděla jsem ho a neustále si to opakovala, ale bolest v hrudi, slzy a myšlenky na něj mě utvrdily v tom, že jsem se do toho příšerného člověka zamilovala. Do vraha, zloděje, násilníka, do Netvora.
Bolela mě hlava, byla jsem oteklá a oči mě pálily. Rozhlédla jsem po lese a došlo mi, že jsem v místech, kde jsem ještě nebyla. Nemohla jsem najít žádný záchytný bod, který by mi napomohl k tomu, abych se mohla vrátit. Abych se zachumlala pod svou peřinu v pokoji, pustila si film a pokusila se na Nejvyššího nemyslet.
Bloudila jsem po lese, ale zdálo se mi, že se tím ztratím ještě víc. Byla jsem vyděšená, ale na volání o pomoc mi nikdo neodpovídal. Takže jsem chodila dál a nakonec se znaveně svalila do měkké trávy. Bolelo mě srdce, stýskalo se mi po tom zmetkovi, který byl teď v pohodě u sebe doma a možná se smál tomu, jak jsem mu naletěla na ta jeho milá slůvka i gesta.
S pláčem jsem v lese usnula, ale probudila mě hrozná zima. Už byla noc a já strachy přestala dýchat. Neviděla jsem kolem sebe nic. Jen černo a nějaké obrysy stromu. Z tašky jsem vytáhla všechno, co se dalo obléct, abych se zahřála, ale i tak jsem drkotala zuby.
Strachy jsem se zase rozbrečela a stočila se do malého klubíčka. Vzlykala jsem a třásla se. Chtěla jsem Nejvyššího. Chtěla jsem, aby pro mě přišel, vzal mě do svojí teplé náruče a vrátil se se mnou do té obrovské postele se sametovým povlečením.
Jenomže nepřišel. A už taky nepřijde.
Teď jsem v tom byla sama.