Červenec 1956
Hailey
„Říkám ti, Bille, že by sis ten svůj personál mohl začít trochu krotit," ztěžoval si v přeplněném podniku zvaném Twin Peaks Montgomery obtloustlý mužík s alkoholem zbrunátnělými tvářemi majiteli restaurace.
„Jistě, Jime. Nerozčiluj se, však ona se ti omluví," podlézal mu obdobně stavěný postarší muž v černém fraku. „a jako pozornost podniku přinese i lahev červeného." Poté si důležitě upravil neviditelné záhyby na obleku a se škodolibým úsměvem se vydal směrem k tmavovlasé servírce. „Slečno Wilsonová," zavolal směrem k ní a kývl ke dveřím do kuchyně a dívka jej mezi rudými sedacími boxy následovala.
Rozsvítil malou lampu visící na úzkém špagátu ze stropu a na malý okamžik si Hailey povšimla lišáckého úsměvu, který následně zamaskoval starostlivostí. "Jeden z našich nejváženějších hostů si na Vás právě stěžoval, prý jste jej odmítla obsloužit."
„Dával mi neslušné návrhy," oznámila mu přímočaře, i když si nemyslela, že by se tím něco změnilo.
Hailey Wilsonová nikdy nebyla studijní typ a od osmnácti se potácela od jednoho špatně placeného místa k druhému, od jednoho do očí prskajícího oleje s hranolkami k druhému. Až v Twin Peaks si namísto zástěry a horkým omastkem rozpraskaných rukavic nasadila kulatý čepec a oblékla napresované červené šaty. Od okamžiku, kdy vstoupila do luxusně vypadající restaurace na Eastchase, si stále dokola opakovala, jaké ji potkalo štěstí. Když se nikdo nedíval, přejížděla prsty kožené sedačky v dřevěných boxech a podpatkem urovnávala řasení na kobercích. Až po čase si začala uvědomovat, co práce servírky v Twin Peaks skutečně obnáší...
„No tak, Hails," naklonil se k ní o hlavu menší majitel restaurace a ona ucítila zakončení pečlivě upraveného knírku na svém krku. „Nebyl první a rozhodně nebude poslední a ty teď půjdeš do kuchyně, přineseš tomu pánovi lahev toho nejlepšího vína a pěkně zdvořile se mu omluvíš, rozuměla jsi mi?"
Tmavovlasá dívka přivřela zelené oči a pro jistotu se kousla do jazyku, aby zabránila sama sobě říct, co si doopravdy myslí a především to, co by ji ve stejnou chvíli zbavilo práce. „Jak si přejete, pane Prestone," uchopila kovovou kliku, ale on jí položil ruku na rameno a tím ji donutil se otočit.
„Ještě jeden drobný detail, slečno Wilsonová," jeho ruce pomalu mířily k dívčinu krku, aby jí pak se slovy: „strhnu Vám to z platu" rozepnul pár knoflíčků na košili.
Když pak Hailey znechuceně opouštěla prostor na košťata, nasadila falešný strnulý výraz jen zdálky připomínající úsměv a její kroky vedly do kuchyně, kde přesně podle slov Billa Prestona vzala z vinotéky zaprášenou lahev a položila ji do nádoby s ledem, do druhé ruky. Pak sevřela pár skleniček.
Stále se přesvědčovala, že je lepší nechat se ponižovat v teple bez omastkem rozpraskaných rukou, než žít z ruky do úst na nějaké dívčí ubytovně.
„Podívejme se," už pár kroků od stolu slyšela opilecké řeči, „kočička se nám rozhodla vrátit." Se zaťatými zuby byla ochotná dojít až k stařecké sešlosti, položit na stůl víno a pronést omluvnou řeč, pak však ucítila cizí ruku na svém zadku a její trpělivost jakoby vyšla s opouštějícími zákazníky ze dřevěných velkých dveří s kovovou vývěskou.
Zastavila se a spravila jeden krok zpět. Poté překvapenému staříkovi položila víno i skleničky před nos a dodala: „Myslím, že jste si spletl podnik, pane. Bordel je o pár bloků dál." V rukou už jí nezůstalo nic než stříbrná nádoba s ledem. Tu vzápětí překlopila na mužovu hlavu.
Celý sál najednou utichl a oči všech přítomných směřovaly směrem k ní a ke zmáčenému muži s ledovými kostkami tajícími na drahém obleku. Hailey se otočila na Billa a s tentokrát neškrobeným úsměvem zapnula pár knoflíčků na prsou. Sotva však zhrozený majitel restaurace stihl otevřít ústa, následovala svou důstojnost do teplé letní noci.
Nejprve pocítila nepopsatelnou radost, která tmavovlásce do očí vepsala slzy. Byla volná... Bez peněz, bez práce, ale volná. Vytáhla z kapsy červenou krabičku cigaret a vložila si jednu winstonku do úst. Chtěla škrtnout sirkou, ale až příliš se jí třásly ruce a pár jich zlomila.
Pak ucítila na svém zápěstí lehké sevření mužské dlaně. „Dovolíš?" ohlédla se a stanula tváří v tvář vysokému hnědovlasému muži v černém klobouku a na americkou noc příliš teplém saku. „Spencere," vyděšeně ucouvla a cigareta, kterou ještě před chvílí pevně držela v ústech, spadla na zem.
„Překvapená?" ironicky se usmál, „Ráno mi volali z policie. Našli mé auto," zkřivil huňaté obočí, „je na padrť."
„Stejně jako moje srdce," vyhrkla.
Spencer Porter patřil k nesčetným zástupům mužů na jednu noc. Nebyla na své úlety hrdá, nepřinášely jí lásku, štěstí, ani si nebrala peníze, ale potřebovala je, aby alespoň na okamžik ovládla svůj život, aby se přestala cítit ztracená, využívaná ošklivými starými muži - těmi, kteří jí připomínali dno, na které se může hodně lehce propadnout a kde již nebude jen nosit velké podnosy a drahé lahve, kde bude ona hlavním chodem. Každý z těch mladých, úspěšných a šarmantních mužů byl jako droga, která vyvolávala jedinou iluzi, iluzi volby, volby na vlastní život. Život, kterému nevládnou muži, ale ona. Ona si vybírá s kým v noci skončí, jak bude vše probíhat a v kolik se za noční tmy s lodičkami v rukou vyplíží z bytu.
Bohužel ten večer, kdy se nad ní skláněl v malém pokojíku s poblikávající lampou a na jeho tváři se rozlil široký úsměv, pocítila něco jiného než pouhé teplo druhého těla... Ten večer se hřejivý pocit poprvé rozlil i v Haileyině dosud chladném srdci.
„Tvoje srdce? Ovládej se a přestaň se chovat jako malé dítě," zvýšil hlas.
„Malé dítě?" opakovala po něm, „tak já se podle tebe chovám jako malé dítě? A co ty? S kolika jsi podváděl svou ženu přede mnou? Ani ses neobtěžoval sundat snubní prsten. Měl jsi mě za děvku nebo jednoduše za hloupoučkou servírku?" tmavovláska se i přes bezvětří začala třást a litovala upuštěné cigarety.
„Měl jsem tě za rozumnou."
„Spletl jsi se." ve světle pouličních lamp hleděla do stínu překrývajícího již beztak temné oči. „A co teď? Chceš po mě peníze? Chceš mě udat na policii?"
„To auto je na padrť, Hailey, nemohu jinak..."
„Kolik?" Krabička od sušenek v Haileyině pokoji, do níž házela spropitné, zela prázdnotou a slovo, které právě vyslovila, jí připadalo jako sprostý vtip, ale ten vysoký do sebe zahleděný muž nebyl Haileyin nepřítel. To ona... Ona vždy mohla za každé neštěstí, které ji v životě potkalo. To ona po něm pokukovala v baru, to ona s ním vlezla do postele, to ona mu v návalu vzteku ukradla auto a to ona z něj vystoupila a nechala ho sjet přímo do stromu. To ona byla sama sobě největším nepřítelem.
„osmnáct tisíc dolarů."
Joshua
Muž z černošského ghetta a vdaná žena z Oak Street... Každému, kdo na městem procházejícím páru spočinul zrakem, museli připadat jako blázínci. Možná i sami sobě. Ale stejně tak jako láska činí z lidí blázny, tak je nutí věřit v nemožné... v zázraky, které tvoří jen prchavé okamžiky. Pro Joshuu to byly okamžiky strávené s Penelope Parrishovou, krásnou, avšak smutnou dívkou z Oak Street... Vteřiny, kdy se mu do uší vedral tlukot srdce a tichý smích, kdy se spatřil v odrazu skleněnkově modrých očí a kdy jej jemné vlasy zašimraly na tváři.
„Můj otec je účetní a matka se stará o domácnost," vyprávěla plavovláska, „možná proto jsem si nikdy nebyla schopná najít práci. Připadalo mi o dost jednodušší nemyslet na budoucnost a slepě následovat její vzor. Jsem až příliš podobná své matce. Zvládnu umýt pár hrnců a zamést v předsíni, ale pro práci..." zarazila se a zastrčila si vlasy za ucho. „Pro opravdovou práci jsem až příliš hloupá."
„To jsou kecy!" zarazil ji.
„Joshi!"
„Já vím, Penny. Omlouvám se, ale ty nejsi hloupá. Jsi ten nejchytřejší člověk, jakého znám."
„Možná mě neznáš," ženě se nejistě zkřivila ústa, „možná se známe příliš krátce, abys věděl jaká jsem."
„Nepotřebuji čas, abych tě poznal. Znám tě od prvního okamžiku, co jsem tě uviděl. Jsi laskavá, chytrá a nesobecká," otočil se k ní a zahleděl se do její pochybovačné tváře, „přál bych si, abys mohla vidět to, co v tobě vidím já," položil svou dlaň na její tvář: „zasloužíš si víc, Penelope... Mnohem víc. Jen tomu musíš uvěřit." Pennyin obličej zakryl Joshův stín a jejich rty se spojily.
„Měla bych jít," zašeptala, „Randall se po mně určitě shání."
„Nechoď," ušlo mu z úst. „zůstaň se mnou ještě hodinu."
Otevřela ústa na protest, ale on jí položil na rty svou dlaň, „Jen hodinu, ani o vteřinu víc."
A ona k jeho údivu přikývla.
Poslední měsíc při každé vzácné a vytoužené chvíli s tím druhým procházeli stejné části města. Povídali si o maličkostech, ale dělila je zeď tvořená z jejich životů, z toho, kým jsou... Černé a bílé zóny. Stáli na svých stranách neviditelné hranice a báli se udělat krok vpřed. Nebáli se však vstoupit na druhou stranu, báli se tmy, kterou přinesou s sebou. Báli se stínu, stínu nesoucího jejich jména, jejich tvář, jejich postavení... Svého strachu si byl Joshua vědom celý život a při prvním pohledu do Penelopiných očí v nich uzřel stejný strach, strach z opuštění své role, svého úkrytu, strach vkročit do neznáma... Do barevné zóny.
Ale až v ten den 5. července 1956 se poprvé rozhodl přiložit dlaně k hranici. Ten den, 5. července 1956, v tu jedinou hodinu mezi desátou a jedenáctou neprocházeli stejné části města, nepovídali si jen o maličkostech a hranice tvořená z jejich životů začala pomalu praskat.
Pevně sevřel Pennyinu dlaň a vedl ji ulicemi plnými rudých vysokých blokových domů. Nebe zdobily tisíce hvězd a on - svírající její ruku a s širokým úsměvem na tváři - běžel dál. Když se mu pak do uší vedral Penelopin smích, připadal si volný.
„Kam mě vedeš?" křičela na něj.
„Nikam... A vlastně někam!" odpověděl v hádance. Proplétal se kolem menších domků na kraji města, kde se cesta prudce svažovala dolů do doků k Alabamské řece, zastavil se až před starým molem. V dálce se ozývaly hlasy a hudba, ale nad zastaralou loděnicí na západní straně města se vznášela tma a do uší doléhal šum vln. Jen ty se nyní těšily z přítomnosti opuštěné majestátní stavby na konci mola, jež zakrývala část měsíčního svitu.
Dívka v hnědém svetru přehozeném přes tmavé šaty si vyzula lodičky a přecházela po oblázkových kamenech na kraji řeky. „Proč jsi mě vzal právě sem?" kolem uší jí povlávaly dlouhé blonďaté prameny vlasů, a když se k němu otočila, obdařila jej zahloubaným výrazem.
„Kvůli tomuhle..." ukázal na vysoký dům na konci mola zakrývající měsíční světlo.
„Víš, je spousta věcí, které o mně nevíš a na které," sklopil zrak, „ti stále ještě nejsem schopný odpovědět."
„To je v pořád..." chtěla jej ujistit, ale on ji zarazil.
„Ne... Není. Chtěl bych, Penny. Ani nevíš, jak moc bych chtěl. Ale nejsem připravený. Ne teď a abych byl upřímný, ani nevím, jestli kdy budu." Pak se jeho myšlenky opět upnuly k molu. „Ale tohle místo, to je jedna z mála věcí, o kterých mluvit dokážu, i přestože se za ně stydím."
Stále ještě bosa přešla k němu a položila mu svou malou ruku na hruď. Nemluvila, jen pozorně naslouchala s široce otevřenýma očima.
Až nyní Joshův zrak pevně spočinul na dřevěné dvoupatrové stavbě s rozpraskaným nátěrem, vymlácenými okny a dokořán otevřenými dvoukřídlými venkovními dveřmi. Až nyní se odhodlal hledět zpříma na poškrábanou ceduli s velkým nápisem JEN PRO BÍLÉ nad nimi. „Když jsem byl malý, vždy jsme sem chodívali s matkou... Tedy, když právě zbylo pár dolarů,..." potutelně se usmál. Tehdy jsme byli čtyři... Otec, matka, já a Martha. Vždy jsme sedávali u rohového stolu a jedli hranolky z jednoho velkého stříbrného tácu. A pak... Den jako každý jiný, jedno z těch příšerně horkých montgomerských lét se všechno změnilo. Ten den prolétla sklem dýmovnice, všichni křičeli a snažili se odtamtud utéct. Vzápětí celý ubrus chytil od převrhlé svíčky. Otec se tehdy nerozmýšlel ani na vteřinu a utekl. Jednoduše nás tam nechal."
Penny se k němu přitiskla a na čele se jí objevila malá vráska. „To nezní jako otec, na kterého by byl člověk hrdý."
„To opravdu ne – ale má matka, ač je někdy trochu svérázná," připustil při vzpomínce na Marthyinu oslavu, „jej vždy zvládala nahradit a postarat se o nás za oba. To ona nás s Marthou dostala na molo."
„Ale kdo to mohl udělat a proč jsem o tomhle místě nikdy neslyšela?"
„Doteď si nejsem opravdu jistý, kdo za tím stál. Tenkrát jsem se držel zamokřených prken a pokoušel se popadnout dech, když jsem vzhlédl a na konci oblázkové pláže," ukázal za sebe, „tam za tím dubem, jsem spatřil světla. Myslím, že to byly pochodně, ale kdo je nesl, si nepamatuji. Všechno je tak nějak v mlze a matka o tom se mnou odmítala mluvit. Tehdy se nejspíš očekávalo, že se bude hledat viník a dostane se to do novin, ale ten večer se nikomu nic vážného nestalo a vedení města svedlo zničení restaurace na nepřizpůsobivé obyvatelstvo," pronesl ironicky, „poté propustili všechen personál a zakázali nám sem vstup. Bohužel nepočítali s tím, že do západní části města moc bílých nevstoupí a brzy to tu zavřeli."
„To je mi líto," sklopila zrak.
„Víš... Tenkrát jsem si předsevzal, že jednou, až budu mít spoustu peněz, tohle místo koupím a vrátím do původního stavu. Bude přesně takové, jaké si jej pamatuji. Látkové ubrusy s červenými puntíky a dlouhé bílé záclony a taky... taky stříbrné tapiserie na stěnách."
Blonďatá dívka mlčela a on si začal připadat dětinsky, celý tenhle jeho sen byl dětinský, nedůležitý a nesplnitelný. „Je to blbost, já vím."
„Ne, není," odporovala mu, „Celé tohle místo je překrásné. Jen si to představ..." odstoupila od něj a začala máchat rukama - ve tváři zaujatý výraz. „Po celém mole až k domku by se táhlo zábradlí s malými lampiony a podél malé kulaté stolky, před dveřmi cedule s poledním menu a zevnitř by se ozývala nějaká pomalá bluesová píseň, na stolech svíčky a jednoduché prostírání a malá kuchyň s naleštěným zvonkem a nástěnkou na objednávky."
Dál už ji mluvit nenechal. „Jak je to možné?"
Nechápavě se na něj zahleděla.
Přitáhnul ji k sobě a zašeptal: „Jak je možné, že mi tolik rozumíš." Poté ucítil její hebké rty na těch svých a pevně ji k tobě přitiskl.
Penelope
Joshuu Rosse znala už měsíc. Stačil jediný pohled, aby se do něj zamilovala a jediné slovo, aby pochopila, jak moc jí rozumí. Josh v ní dokázal číst jako v otevřené knize, znal její přání a především její obavy, ač ona sama se je zoufale snažila skrýt. Pro ni však ten kluk z chudinské čtvrti zůstával stále zastíněn tajemstvím. Častokrát před sebou viděla snílka, idealistu, který by s rozpřáhnutím náruče dokázal létat nebýt druhé strany mince, přízemní a realistické, z níž zároveň cítila cosi temného, cosi, co se jí bál odhalit a ona si jen přála mu stále dokola opakovat: „Jsem tu, jsem tu a nikam neodejdu."
Ten večer, 5. července 1956 se však něco mezi těmi dvěma změnilo. Stačil jí pohled do tmavých jiskřivých očí, aby věděla, jak moc Josh touží po té jediné hodině. Hodině, kterou bude Penny po návratu do Oak Street popisovat jako tlachání s Hailey, jako každou jinou hodinu svého nudného a stereotypního života, kterou si však budou oni oba pamatovat po zbytek svých životů. Ten den, v tu jedinou hodinu mu byla blíž než za celý měsíc. Už neviděla dvě strany mince, viděla skutečnost - okolnostmi zničeného člověka, jež se bál věřit vlastním snům... Pro barvu kůže, pro pár pencí v roztrhaných kapsách, pro tu spoustu zákazů, které se táhly jeho životem.
Ten večer - opouštějíc molo s Joshovou rukou kolem pasu - si uvědomovala více než kdy dřív, jak jsou její problémy malé a pomíjivé ve srovnání s těmi jeho. Když se vzdalovali mezi vysokými duby a opuštěnými skladišti, naposledy se ohlédla na třpytivou řeku. V ten moment ji zasáhla lítost a na tváři ucítila slzu. „Jednou tomuhle místu vrátíš zase život. Víš, já možná nevěřím v sebe, ale v tebe věřím."
„Je to jen hloupý sen, i kdybych měl prostředky k tomu jej uskutečnit, tak mi v tom brání to, kým jsem."
„Takhle nemůžeš přemýšlet."
„Proč ne, Penny? Vždyť ty přemýšlíš stejně," odbyl ji a chvíli nastalo ticho.
V plavovlásce se rozhostil zmatek a chtěla jej podpořit, chtěla se postavit na vlastní nohy, ne pro sebe... pro něj. Ale její duši svíral strach opustit bezpečnou zónu. Penelope na rozdíl od Joshuy měla jen jediného nepřítele, avšak toho nejhoršího... Samu sebe.
Zastavili se na rohu bílých domků. Opět na stejném místě, kde stáli před hodinou. Viděla, jak Joshua otevírá ústa. Hledal omluvu, ale ona ji nechtěla slyšet. V lehkém gestu si zastrčila vlasy za ucho a prudce se nadechla. „Najdu si práci."
„Ale Penny, já tě nechtěl do ničeho tlačit."
„... Možná je někdy opravdu potřeba být strčen na to, aby ses naučil létat," políbila jej a zamířila zpět do Oak Street.
Za okny se stále ještě svítilo, zazvonila na malý zvonek vedle dveří a čekala, až uslyší cvaknutí zámku. Hnědovlasý muž byl i přes pozdní hodinu stále oblečen do košile s červenou kravatou a do zelené úpletové vesty. „Omlouvám se, Randalle, ale zdržela jsem se u Hailey. Pořád povídá a povídá. Vždyť to znáš," prošla kolem nic neříkajícího muže do předsíně a snažila se nenavazovat oční kontakt. „Děkuji ti, že jsi pohlídal malou."
Chtěla rychle zmizet z dohledu, a tak s letmým spíše přátelským polibkem na Randallovu stále podivně vybledlou tvář vyrazila do koupelny. On ji však prudce chytil za ruku a přitáhnul ji k sobě. „S Hailey?"
„Ano s Hailey."
V tu chvíli se z dětského pokoje ozval hlas Penelopiny nejlepší kamarádky.
„Slečna Wilsonová nás poctila svou návštěvou již před hodinou," bolestně a zároveň vztekle vysvětloval. Pennyin zrak v tu chvíli spočinul na dvou hnědých oprýskaných kufrech. „Vyhodili ji z práce a z bytu," dořekl.
Penelope zoufale otevřela ústa, ale on ji zastavil: „Hlavně už žádné další lži!"
Ahoj lidi!
Nejprve přijde velká omluva...
Už dva měsíce jsem nic nevydala a vím, že se Vám musím omluvit, protože to vypadá, že jsem skončila, ale není to tak! Pravdou je, že se mi blíží maturita, maturiták a všechny ty ošklivá slova s tím spojená, plus podávám přihlášku na VŠ, takže je toho na mě teď požehnaně. Každopádně se pokouším ve volných chvilkách psát, takže tohle je výsledek mého měsíčního snažení a doufám, že se Vám bude líbit a že se mnou budete mít trochu trpělivosti, jelikož tenhle krizový a vyčerpávající stav, kdy se při každé volné chvilce snažím odreagovat u seriálů potrvá nejspíše až do konce dubna :/
A pak poděkování...
Všem děkuji za hlasy, za komentáře a za přečtení. Jsem za ně neskutečně vděčná. Tenhle příběh se pomalu začíná stávat mojí srdcovkou a ač jsem poslední dějovou linku domyslela až dnes, tak už se pokouším odkazovat k hlavní zápletce a trochu příběh sdějovat. Příště se pokusím dotvořit nový, trochu netradiční pár a pro Vás mám tedy takovou hádanku, kdo s kým by se v BZ ještě mohl dát dohromady?