Ehm... Lidi... No, další díl. Ejj... :D Ano, strašně se omlouvám. Doufám, že si přeci jenom příběh přečtete a budete číst i nadále, protože jsem konečně, konečně překonala writer's block, který jsem na tuhle povídku měla a taky jsem konečně domakala zápletku - musím říct, že jsem jí neměla ani promyšlenou, když jsem to začala psát. Takže, teď se budete moci těšit na jakž takž pravidelné přidávání! Ejj!
Tak, užijte si kapitolu. Znovu se velmi omlouvám.
Člověk by čekal, že potom, co zkolabuje v lese, se taky probudí v tom lese.
Ale ne, já jsem Percy Jackson, tudíž jsem se probudil někde úplně jinde, konkrétně v Táboře polokrevných.
Tedy v tom, co bývalo Táborem polokrevných - nyní to vypadalo jako po náletu německých bombardérů.
"Percy!" zaslechl jsem a otočil se. Rychle jsem se vyškrábal na nohy a uviděl Thalii, jak se ke mě žene o sto šest.
"Thalie!" vyjekl jsem a byl neskutečně rád, že jí vidím. "Neuvěříš, co za šílený sen se mi..."
Thalia však kolem mě jen proběhla, jako bych byl vzduch a mířila dál. Rychle jsem se otočil a nechápavě se rozeběhl za Diovou dcerou v lesklém brnění z božského bronzu.
Thalia se zastavila až u jídelního pavilonu, kde kolem jednoho stolu postávali Cheirón, Grover, Kalypsó, Clovis, který pochrupoval a nejspíš Travis, protože jsem si byl dost jistý, že Connor se vyskytoval v tom mém snu.
"Cheiróne, Percy!" zopakovala bez dechu Thalia, když k ní všichni trhli hlavami.
"Haló! Cheiróne!" zařval jsem a trošku poposkočil na místě, zamával rukama, ale nic, nikdo si mě nevšiml. "Grovere, ty osle jeden! To se dělá, ignorovat takhle svého nejlepšího kamaráda?!"
"Co je s Percym, Thalie?" zeptal se Cheirón unaveně. Sjel pohledem zpět na stůl, kolem kterého byli shromáždění a já si všiml, že je na něm rozprostřená velká mapa Long Islandu, s figurkami představující pravděpodobně naše a nepřátelské síly.
U všech bohů, to jsme byli ve válce?
"Objevil se... Zčistajasna se přede mnou objevil Poseidonův trojzubec!" vyhrkla Thalia, oči se jí leskly. "Myslím, že se Percy snaží komunikovat, ať je, kde je."
"To si piš že se snažím komunikovat!" zavrčel jsem na ní se založenýma rukama. "Jenže vy mi to vážně moc neusnadňujete!"
V tu chvíli mi ale došlo, že tohle byl sen, tudíž to, co se dělo předtím, celé ty Hladové hry... to byla realita.
Oh bohové. Vítejte v každodenní realitě Percyho Jacksona. Obávám se, že jízdenka je jednosměrná.
"Thalie, všichni je chceme najít, ale... Musíme se teď soustředit na udržení obranné linie," prohlásil Cheirón opatrně, jakoby nechtěl Thalii nějak vydráždit.
Měl ale vědět, že Thalii vydráždí prakticky cokoli.
"Myslíte si, že to nevim?! Ale já si to nevymýšlim! Opravdu jsem ten pitomej trojzubec viděla, ale fajn, hrajte si tu s vojáčkama a já jdu zatím najít svý kamarády!" S tím se nasupená Thalia otočila na patě a s funěním odběhla.
"Thalie!" zavolal za ní Grover. Pak si povzdechl a podíval se na zbytek osazenstva. "Zajdu za ní," prohlásil a odklusal za Thalií.
Cheirón si zhluboka povzdechl a protřel si oči. Vypadal, jakoby byl na nohou celou noc.
Otevřel pusu a chystal se něco říct; naklonil jsem se blíž, doufal jsem, že mi řekne co se stalo, proč jsme byli zaseklí v alternativní realitě, nebo aspoň s kým to aspoň válčili, jenže v tu chvíli... jsem se probudil.
S trhnutím jsem se posadil a lapal po dechu. Rozhlížel jsem se kolem sebe; dalo se u mě hovořit o mírné desorientaci. Byl jsem v lese; tím jsem si byl jistý, asi jako jediným.
"Kámo," slyšel jsem Jasona vydechnout, "ani nevíš jak jsem rád, že ses vzbudil."
Otočil jsem hlavu a podíval se na něj. Svíral poloprázdnou láhev, z čehož jsem usoudil, že mě polil - což jsem nemohl logicky poznat, jelikož jsem byl suchý.
"Musel jsi mě budit?!" zavrčel jsem na něj a pokusil se vyškrábat na nohy.
Což nebyl moc dobrý nápad, to jsem si bohužel uvědomil až ve chvíli kdy jsem padal a Jason mě zachytil.
"Whoa, kroť se člověče," Jason mi pomohl se znova posadit. "Byl jsi na tom docela zle."
"Kde je... kde je Will?" zeptal jsem se, když jsem si vzpomněl, na koho jsme to včera - nebo to bylo pořád dneska? - narazili.
"Ale, Nico mu nejdřív vyhrožoval smrtí, pokud si nevzpomene, načež se málem rozbrečel, což nejspíš probudilo ty willovské ochranné pudy, tudíž Will je zase Will a teď si to támhle... ehm... vynahrazují," prohodil Jason a já se odhodlaně nedíval směrem, který ukázal.
"Co tady dělá Nico?" došlo mi po chvilce. "A kde je Annabeth?!"
Měl jsem se s nimi potkat. Probohy, proč nemůžu někdy něco udělat správně. Annabeth bude vyšilovat.
"Nico nás našel," řekl prostě Jason a pak pokrčil rameny. "Annabeth jsem nikde neviděl, ale určitě bude u toho vaše bunkru nebo co to je. Nemohli jsme se tam vydat, když jsi tu ležel v bezvědomí a tak."
Přikývl jsem a abych zahnal obavy o Annabeth, vylíčil jsem Jasonovi, co se stalo v mém snu.
"Wow," vydechl Jason. "Řekl bych, že ten, s kým ostatní teď bojují, bude ten, co nás sem poslal."
"No nekecej, Sherlocku," protočil jsem oči.
Jason mě šťouchnul do ramene. "Mlč laskavě, jo?" Pak zhluboka vydechl. "Jsem rád, že je Thalia v pořádku. Jenom doufám, že i Reyna a ostatní."
Trošku mě zalila hanba, protože na nikoho z Tábora Jupiter jsem ani nepomyslel. "Jo, jo... Určitě jsou, víš."
Pak mi pomohl na nohy. "No tak se zvedej, ty padavko. Pojďme ti najít tvojí holku."
***
No, nedalo by se říct, že jsme našli mojí holku, ale něco jiného určitě.
To něco byl vyrytý blesk do kůry stromu.
Nico byl ten, kdo si toho všiml. Šli s Willem vepředu, protože ani jeden z nás s Jasonem jsme nemohli vystát to Willovo neustálé vynahrazování. A taky jsme - dobře, hlavně já - byli extra pomalí a kulhali.
"Hele," ukázal Nico na ten strom a já zprvu nechápal, o jde, když v tom jsem si všiml, že do něho bylo něco vyrytého.
"Co to sakra je?" zeptal se Jason a popošel blíž.
"To nepoznáš blesk, blbče?" protočil jsem očima a došel k tomu stromu. "Člověk by řekl, že zrovna ty..."
"Drž klapačku," odsekl Jason. Uchechtl jsem se a přejel prsty po porušené kůře stromu. Netušil jsem, proč by tu někdo jiný než Jason probohy vyrýval zrovna blesk do stromu, ale budiž. Ať si vyrývá kdo chce, co chce.
"Možná je to nějaká zpráva," navrhl Will, ruku kolem Nicových ramen.
"Jo, třeba střeste se před strašlivou čmáranicí!" zadeklamoval Jason.
"Znova, Jasone, je to blesk," ušklíbnul jsem se. "Pokud je to zpráva, tak bude nejspíš pro tebe. Asi by měl někdo říct tomu, co to udělal, že příště bude potřebovat něco nápadnějšího, jelikož do čeho nenabouráš, to nevidíš."
Jason mě vraždil pohledem. Zářivě jsem se usmál.
"Vážně, tohle mi chybělo."
***
Po krátké zastávce u Bleskového stromu jsme se opět vydali na cestu a k našemu bunkru dorazili zhruba za hodinu a půl, možná víc.
Začínalo se smrákat, za chvíli se měli ozvat výstřely oznamující úmrtí splátců. Pořád jsem tak nějak zapomínal, že nás pořád natáčejí a sledují, že jsme vlastně zábavná reality show pro ty zrůdy z Kapitolu.
Který pošahaný bůh mohl vymyslet takovou kravinu, jako Hladové hry? ¨
"Annabeth?" zavolal jsem, když jsme se tedy konečně dopotáceli k našemu tábořišti. "Mám dobrý důvod, proč jdeme pozdě, neboj!"
Ale Annabeth neodpověděla. Protože, jak jsme zjistili po prolezení bunkru, jeskyně i přilehlého okolí, Annabeth tu vůbec nebyla.
Jo, řekl bych, že tohle je ta část, kde jsem začal lehce vyšilovat.
"Bohové, co když nás šla hledat a narazila na Mayu?" strachoval jsem se, chodil do kolečka a kousal si nehty. No co, každý máme zlozvyk. Mohl bych si třeba kousat vlasy, to by bylo horší.
"Percy, uklidni se laskavě, ano?" klidnil mě Jason. "Annabeth je velká holka, zvládne se o sebe postarat..."
"Jo, Percy," přidal se Nico, "vzpomeň si na všechny ty nestvůry co porazila. Vždyť sama bojovala s Arachné! Myslíš, že jí sejme nějaká trapná smrtelnice?"
Ano, byly to pádné argumenty.
Zajímali mě? Ne.
"Musíme se jí vydat hledat," rozhodl jsem a nejspíš bych se sebral a vážně odešel, ale tohle byl život Percyho Jacksona, tudíž jakmile jsem vykročil, šlápl jsem do prázdna.
Ano, do prázdna. A pak jsem padal.
Jen vám chci říct, že ať už vám Jason napovídá cokoli, já jsem jako holka nekřičel. Maximálně jsem pěkně mužně zařval, toť vše.
Každopádně, abych to nějak zkrátil, les se mi opět ztratil, ale místo Tábora polokrevných jsem se objevil kdesi ve vzduchoprázdnu; mohl jsem být docela dobře někde v, nebo spíš nad, Texasem stejně dobře jako nad ostrovem Bora Bora. I když Bora Bora bych bral radši - větší šance dopadu do vody.
Takže, logicky jsem začal padat. Řekl bych že od toho, abych se stal polobožským mastným flekem mě zachránilo to, že Jason se ocitl nad Bora Bora se mnou a popadl mě za triko, načež předvedl supermanovský kousek. Jestli si myslí, že nad ním budu tím pádem jásat jako Loise Lane nebo Lana Lang, tak se pěkně plete.
"Těžkej," zafuněl Jason a položil nás na pevnou zem.
"Ty radši pomlč," zamračil jsem se a rozhlédl se kolem. Široko daleko žádné moře nebo pláže, spíš travnaté kopce a opodál borovicový lesík. V dálce se tyčili hory a třpytilo se jezero. Vypadalo to skoro idylicky, takže bylo jasné, že se něco semele.
"Kde to sme?" zeptal se Jason a narovnal si brýle. (Jak to, že mu nespadly?)
"Vypadám snad jako, že vim kde sme?" zeptal jsem se.
"Ne, vypadáš jako někdo, koho prohodili tornádem," poukázal na moje vlasy a oblečení. Pravda, byl jsem lehce rozcuchaný, ale nemusí z toho hned dělat haló!
"Kde je Nico a Will?" zaměřil jsem se na to podstatné. "A Annabeth?!" Rozeběhl jsem se směrem k lesíku. "Annabeth!"
Jason se vydal plahočivě za mnou. "Klidni hormon," pronesl unaveně. "Kdyby tady byli, viděli bychom je."
"Tak pardon, pane Apatický, že se snažím najít naše přátele! Jestli si chceš tady sednout a umřít, směle do toho, já mám totiž práci!" odsekl jsem namíchnutě a odhodlaně se dál brodil vysokou travou.
"Hej, co sem ti udělal?" dožadoval se odpovědi Jason a popoběhl, aby mě dohnal. "Jenom říkám, že kdyby tady taky přistáli, na týhle planině bychom je viděli."
Dlouze jsem vydechl. "Máš pravdu," souhlasil jsem nakonec. "Dobře, zpátky k první otázce: kde do prdele jsme?"
Jason pokrčil rameny. "Nějaká další alternativní realita? Jako Panem? Když byl nějaký bůh schopný vytvořit sofistikovanej svět - dobře, taky dost zvrácenej svět - určitě zvládne vytvořit i louku."
"Pro vaši informaci," ozvalo se najednou odněkud a já musím přiznat, že jsem málem dostal infarkt, "jste v Norsku, kdyby vás to zajímalo."
Rychle jsme se s Jason otočili kolem dokola, ale ten, kdo mluvil, byl tak rychlý, že jakmile jsem ho zahlédl, už tam nebyl.
"Kdo seš?!" dožadoval se Jason a vytáhl zbraň.
"Ale, ale, trochu respektu," dožadoval se neznámý.
"Respekt můžeš mít, až budeme vědět, komu ho vzdáváme," prohlásil jsem a též zašátral po zbrani.
Rychlík si povzdechl. "S vámi není žádná zábava," postěžoval si odněkud zleva. Když jsem se tam otočil, promluvil a jeho hlas přicházel zprava.
"Loki, jméno mé. Bůh nekalostí a spousty dalších věcí."
"Hustý," vydechl jsem. "Vždycky jsem chtěl potkat Toma Hiddlestona!"
Loki se očividně naštval. "Toho kašpara ani nezmiňuj! Jak se naparuje, chodí okolo a chlubí se mým jménem, které tak pošpinil!" Dobře, Loki běsnil. "V těch nepatřičně přiléhavých oblečcích a s těmi napomádovanými vlasy, co si o sobě myslí?! A jak se má k Thorovi v těch ubohých snímcích! Vždyť ti dva tam mají takovou chemii, až je mi z toho špatně!"
Loki se ještě chvilku rozčiloval o Tomu Hiddlestonovi, pak se zajíkl a už ho zřejmě nenapadaly další urážky.
"A, hm, můžeme se zeptat," ozval se nakonec Jason, pořád se ho marně snažíce zahlédnout, "proč jste nás přenesl do Norska?"
"A proč se sem vůbec pletete?" nemohl jsem si odpustit já. "My jsme řečtí - a, ehm, římští, samozřejmě - polobohové. Nemáte nějaké svoje, však víte, severské, které byste bral na výlety do Norska?"
"Jsi drzý," zasyčel Loki. "Světy a náboženství se prolínají. Ani nevíte, jak blízko je k válce mezi bohy - mezi řeckými, římskými, severskými..." Loki se odmlčel. "Nastává chaos. A pokud se taková válka odehraje... Nezbude to zhola nic."
"Ale to pořád nevysvětluje, proč vytvářet stupidní vraždící hry a exkurze do Norska," namítl jsem, nedotčený jeho malým proslovem.
"Hry?" podivil se Loki. "Kdepak, já žádné vraždící hry netvořil. To není můj styl. Já mám radši malebné krajinky Norska, nebo třeba Finska," zasnil se Loki.
"Uh... tak dobře," přikývl pomalu Jason. "Tak pokud to bylo všechno... však víte, válka mezi náboženstvími a tak... tak mi bychom asi šli, pane Hiddle- Loki. Chci říct Loki."
"To není všechno!" zahřměl Loki a náhle se zatáhlo. "Chtěl jsem vědět, na jaké straně stojí řečtí polobohové!"
"To se zeptejte jeho," ukázal na mě Jason ochotně. Zrádce, udavač jeden!
"Já fakt nevim, trčim v podělanejch hrách v alternativním vesmíru, to ste si nevšim?" odsekl jsem.
"Protože jestli začnou stranit s... však víte koho myslím, bude to zlé," pokračoval loki, jako bych nic neřekl.
"Ne! My teda nevíme koho myslíte!" vyhrkl Jason. "Koho myslíte?"
Ale Loki už byl nejspíš pryč. A s ním i malebná Norská krajinka. Probral jsem se opět v lese, s ještě větším zmatkem v hlavě, než jsem měl předtím.