Joshua
Postávali právě s Lucasem a Wallym u nákladního vozu v v Oak street. Na dohled od tří černošských mužů nespatřovali nic, co by jen vzdáleně připomínalo špinavé chatrče, do nichž se každý večer vraceli. Kolem dokola je obklopovala jen nízká bílá stavení. Takhle nějak si Joshua vždy představoval dokonalý život.
Wallace vytáhl z kapsy tři cigarety, nejprve podal jednu Lucasovi a pak kývl na Joshe, který jen zakroutil hlavou. Třetí si vložil do úst a zapálil. Od ranních hodin stěhovali z domu veškerý nábytek, od skříní, nádobí, až po staré časopisy a před svým odchodem se chtěli alespoň trochu nadýchat čerstvého vzduchu a užít si poledního slunce.
„Co Martha?" vyhrknul provokativně Wally směrem k Lucasovi.
„Jak to mám vědět. Myslete si co chcete, ale já mu do sestry nedělám."
„To je pravda. Sotva jí vidíš, tak jsi jako vyměněnej. Musíš se trochu osmělit brácho, nebo ti všechny hezký holky utečou."
„Hele, jestli si chceš něco začít s Marthou, tak fajn. Seš fajn chlap, známe se od dětství a já si k ní upřímně nedokážu představit nikoho lepšího. Ale jestli jí zlomíš srdce, tak přísahám, že ti nakopu..."
„Hele, to je kočka!" přerušil jej o kus vyšší přítel s hladce oholenou hlavou.
Joshua se otočil a v tu chvíli opět pohlédl na drobnou dívku z Magazine parku. Světlé vlasy jí ve vlnách splývaly na ramena a její postavu zakrývaly bílé letní šaty. Z jednu ruku vedla malou holčičku s hnědými vlásky a v druhé svírala síťovanou nákupní tašku a vodítko s bernardýnem. Její zrak padl na partičku kamarádů a okamžitě dítěti stiskla ručku a zrychlila chůzi. Po chodníku se přitom rozléhal klapot podpatků.
Wally se šibalsky usmál a zapískal. Jeho hvízdání se kromě blondýnky však dostalo i k jejímu psovi, ten se na ono laciné zahvízdání rozeběhl a táhnul ženu po chodníku za sebou. „Lincolne! Lincolne!" zastav, křičela a zakopávala křečovitě svírajíc vodítko a těžký nákup. Pak jej však vyděsil projíždějící motocykl a zůstal stát na druhé straně.
„Ty jsi idiot!" smál se Lucas, „co kdyby ten pes běžel k nám? Taky by na nás mohla zavolat policajty. Pojďte rychle pryč, ať z toho nemáme problémy."
Josh je však v tu chvíli již nevnímal. Jeho pohled spočinul na tmavovlasém dítěti uprostřed silnice a červeném kadylaku pár metrů od něj. Neváhal ani vteřinu, rozběhl se a popadl dítě. Když se mu do uší vedral zvuk přibržďujícího vozu, již ležel na krajnici s copatým děvčátkem na hrudi. Postavil ji na zem, těžce se zvedl a sáhl si na krvavý šrám na čele. Utřel krev do kalhot, poté si kleknul k tomu malému človíčkovi, který mu svýma oříškovýma očima připomínal Joshovu nejmladší sestřičku Ivy. „Jsi v pořádku?"
Dívenka otřeseně kývala hlavou.
„A Vy?" ozval se mu nad hlavou mateřský tón.
Vstal a v tu chvíli se jejich oči podruhé střetly. Černošský muž z chudinské čtvrti, který pokládal práci a poklidný rodinný bělošský život za Americký sen, kterého kvůli své pleti nikdy nebude moci dosáhnout a běloška, pro níž bílý dům se zahradou znamenal vězení.
„My dva už jsme se přeci viděli," uvědomila si. Její zářivě modré oči si jej zvědavě přeměřovaly a plné rty, jež se při úsměvu ztrácely do úzké čáry tvořily drobné ďolíčky na bělostných tvářích. Na tom úsměvu však spatřoval i smutek a vynucenost.
Pak si všimla ranky na Joshuově čele. „Musíte si to nechat ošetřit."
„Ale to nic není."
„To že jste hrdina jste mi již dokázal, nemusíte si hrát na drsňáka," odbyla jeho námitku. „Moc Vám děkuji za záchranu mé dcery."
„Měl bych se spíš omluvit, než přijímat vaše poděkování. Nic z toho by se nestalo, nebýt jednoho z mých kamarádů."
„Vy jste přeci nic neudělal. Právě naopak. Ani jsem si neuvědomila, že už ji nedržím," rozpačitě si upravila pramen vlasů za uši. „Bydlím pár metrů odtud. Mám doma lékárničku."
Joshua překvapen laskavostí modrooké ženy se ohlédl na své přátelé. Ani jeden z nich však u nákladního vozu nepostával. Zbyly po nich jen cigaretové nedopalky. „Omlouvám se, ale nepřipadá mi to vhodné," namítnul.
„Ovšem," přivřela oči, „vždyť se ani neznáme. Penelope Parrishová, tohle je má dcera Madie."
Holčička na něj podezíravě a tiše hleděla, pak se chytla matky a druhou rukou si mnula oči.
„Tohle ona vždycky dělá, když se stydí."
„Joshua Ross." napřáhl k ní ruku, ale pak si ztrapněně uvědomil, že ji nemá kdo přijmout. „Ukažte, vezmu Vám toho psa." Chytil vodítko a při chůzi se od ní snažil udržovat patřičný odstup.
Penelope
Její hlava křičela ať jej k sobě nezve. Mohl být nebezpečný, mohl jí okrást, mohl se chovat hrubě, ale když pohlédla do těch černých očí a viděla v nich jiskřičky úsměvu, když zachránil její dcerku, když cítil, že se musí omlouvat za chování svého přítele, pak srdce křičelo buď laskavá. Po dlouhé době se přestala cítit neviditelná a na barvě pleti jí v tu chvíli nezáleželo.
„Smím k Vám mít jednu troufalou otázku?" V ten den se na Alabamu sneslo nesnesitelné horko, ale vedle něj jakoby zapomněla na počasí, zapomněla i na svou rezervovanost a přikývla.
„Žijete sama, jen s dcerkou?"
Na to zvedla ruku a ukázala malý stříbrný kroužek.
„Omlouvám se," zdál se na malý moment v rozpacích, „nevšiml jsem si."
„To jste jeden z mála. A Vy? Co Vaše rodina?"
„Mám čtyři mladší sestry."
„To musí být u Vás doma pěkně živo," zasmála se.
„To je. Z Marthy už je téměř dospělá žena, Jossie je devět, Pearl sedm a nejmladší Ivy pět."
„Mě už bude taky brzy pět!" ozvala se doteď tichá holčička a přitom ukazovala pět prstů.
„To už budeš veliká holka viď?" jeho pohled se stočil k Madie. Penelope kolem ní nerada viděla cizí muže a černošskému obyvatelstvu se vyhýbala dvojnásob, ale zvláštním způsobem tomu klukovi z Magazine parku věřila. „Půjdeš do školky a najdeš si kamarády."
„S manželem jsme se dohodli, že s ní zůstanu doma." Sklopila oči.
„Ovšem, promiňte." odtáhl se od ní a jí celá situace v tu chvíli připadala komická.
„Tady bydlím." Zůstala stát u vrátek vedoucích do malého bílého domku s číslem devatenáct.
„Tak já Vám předám toho psa a půjdu," podal jí vodítko.
„Ale kam by jste chodil. Podívám se Vám na to zranění a když se mi přestanete za všechno omlouvat, tak Vám uvařím i kafe," pokynula mu směrem ke vchodu. Pak jej ztratila z dohledu. Poslala Madie do dětského pokoje a postavila na vařič železnou konvici s vodou. Když uslyšela pískání, sundala vodu a postavila si na zem stoličku, po chvíli konečně objevila krabici se zdravotním materiálem.
„Zalepím Vám to, ale nejsem žádná zdravotní sestra," prohledávala lékárničku zatímco on stále stále nevyšel z předsíně. „Pane Rossi?" zavolala, ale odpovědí jí bylo jen klidné mlaskání pochrupujícího Lincolna.
„Pane Rossi?" Položila krabici s obvazy a mastičkami na kuchyňskou linku vedle nevybaleného nákupu a vrátila se ke dveřím. Při pohledu na otevřené dvířka do dětského pokojíku ji přepadl strach. Ihned rozrazila dveře a v tu chvíli pocítila nepopsatelnou úlevu.
Uprostřed malého růžového pokojíku s dětskou postýlkou a poličkou plnou hraček seděla na koberečku smějící se holčička. Svírala malou panenku a muž tmavé pleti, kterého si lehkomyslně přivedla do domu držel Kena. Oba dva ji zabráni do hry vůbec nepostřehli.
„... Ale o půlnoci budu muset z plesu odejít..." vysvětlovala zaujatě Madie muži se zašpiněnou košilí.
„Proč právě o půlnoci?"
„Protože maminka říká, že pravé princezny o půlnoci již dávno spí."
„To má maminka jistě pravdu."
„A ty musíš do půlnoci tancovat jen se mnou."
„To se ale ostatním princeznám nebude líbit."
„Máš pravdu Joshuo Rossi," oslovila jej formálně šišlavým tónem. „Ale já vím něco, co ty nevíš."
„Opravdu, a povíš mi to Madie Parrishová?"
„Víš, ty vypadáš jako celkem chytrý kluk, ale o pohádkách toho moc nevíš." Tmavý muž v ten moment pohlédl směrem ke dveřím, kde ho již dlouhou dobu pozorovala Penelope. „Na každou popelku totiž čeká její vysněný princ a nezáleží na tom, jak dlouho bude čekat, protože stačí, aby jí obul střevíček a pak už žijí šťastně až do smrti..."
Ahoj lidi, nechtěla jsem to nějak kazit komentářem a tak mám pro Vás jen malé info: Od příští kapitoly budu přidávat pohledy i jiných postav, konkrétně Hayley Wilsonové, Marthy Rossové, Randalla Parrishe a Lucase McClaina. Moc Vám děkuji za veškerou Vaši podporu, ať už za přečtení, hlasy i komenty :).
Vaše TheLookbyLucy