Mám tě rád, i když sám nevím, odkdy, odkud a jak...
Nervózně jsem postával a každou chvíli očekával příchod Emmy. Z kapsy jsem si vytáhl telefon, na kterém jsem pozoroval stále měnící se čas na hodinách. Byl jsem čím dál tím víc nervóznější, když se ještě Emma u parku neobjevila. V tu chvíli jsem si myslel, že na to zapomněla, nebo že se ji něco stalo. Nedokázal bych si ani jednu z těch věci představit. Nejspíš bych na místě umřel, propadl bych se do země, protože bych měl strach. Co jsem udělal špatně, že tady není? A co když, se ji něco doopravdy stalo? Ne, nemohl jsem si přestavovat tak špatné věci, pro tuto chvíli se to opravdu nehodilo.
"Ahoj Luku!" ozvalo se za mnou. Byl to hlas, který mi někoho připomínal, byl to hlas někoho, kdo mě dokázal uvést do klidu, a rozzářit mě.
"Emmo, ty jsi přišla!" řekl jsem šťastným hlasem a natáhl k ní své ruce. Popadl jsem ji kolem pasu a pevně ji stiskl. Její vůně parfému, mě tentokrát doopravdy omámila. Už to nebylo tak jako včera, jen v mých představách, teď už se s Emmou doopravdy objímám. Objímám se s ní a kdybych mohl, tak bych nejradši umřel. Očima jsem si prohlédl to jak byla oblečená.
"Přišla jsem co je na tom divného? Slíbila jsem ti to" zasmála se a já ji pustil z našeho objetí.
"Já jen, měl jsem o tebe strach, že se ti něco stalo, nebo že jsem udělal něco špatně- a je vidět, že jsme se do toho oblečení dneska trefili" vykoktal jsem ze sebe a usmál se na ni.
"Ty jsi mi, ale chlap Luku, o mě se nemusíš bát a neboj ty by jsi byl první, komu bych dala vědět o tom, že se mi něco stalo a s tím oblečením máš tedy pravdu" usmála se.
"Zas tak přehánět nemusíš Emm" odpověděl jsem ji a pomalu jsem se společně s ní vydal pryč z parku.
"Kdybych přeháněla, vypadalo by to jinak, veř mi" šťouchla do mě a uskočila pryč.
"Dobře, dobře...dejme tomu, že ti budu věřit jo?" zasmál jsem se a přiskočil k ní blíž a znovu ji objal.
"Měl by jsi si dávat pozor komu kradeš odpovědi, Hemmingsi"
"Co prosím?" zasmál jsem se a zadíval se do jejich modrých očí. Její oči byly jiné, byly okouzlující, dokonce víc jak od Steph.
"Tu větu jsem přeci řekla včera já tobě, Luku" praštila mě rukou po hlavě a znovu se na mě usmála.
"Ale já jsem si ji upravil, opravdu, snad nebyla úplně od začátku do konce stejná, nebo snad ano?"
"Ty si vždycky musíš najít důvod co?"
"Takový jsem bohužel já, Luke Robert Hemmings" řekl jsem pyšně své jméno a kousl se do spodního rtu.
"A taky jsi pěkný tajnůstkář, proč jsi mi neřekl, že máš druhé jméno?" protočila oči v sloup a ruce si přiložila na bok.
"Koho by prosím tě zajímalo mé druhé jméno?" zeptal jsem se s údivem.
"Třeba mě, navíc by to bylo dobré pro referát, který jsme dělali o tom druhém-" odpověděla mi.
"Ty myslíš, ten referát, kde jsi o mě řekla všechno špatné? Tak tam by jsi potřebovala mé jméno? Prosím tě, přestaň mi tady povídat hlouposti Emmo-"
"Nebyl to ten referát, který jsem měla připravený na ten den-" řekla tišeji a podívala a uhnula pohledem.
"Tak co to byl za referát?"
"No- víš, ten den kdy jsi seděl se Steph jsi mě naštval opravdu moc- nebo spíš jen mě štvalo, že s ní sedíš, protože si tě teď omotala kolem prstu, tak jsem tím referátem o tobě vylila vztek" odpověděla mi.
"A řekneš mi teda jaký byl ten referát doopravdy?" zeptal jsem se a přiskočil k ní blíž.
"Řeknu ti to později ano?" dodala s úsměvem.
"Dobře, víš co? Protože se pomalu začíná vyjasňovat, chtěl bych ti ukázat jedno místo, je poměrně klidné a dá se tam v klidu přemýšlet o různých věcech, bude to tak hodina cesty, nevadí?" zeptal jsem si ji.
"Tak dobře, když říkáš, že je to klidné místo tak ti klidně řeknu ten referát co ty na to?" zeptala se mě.
"To pak budu mít důvod se ještě víc těšit co?" dodal jsem a chytil ji kolem ramen.
"Možná-, ale bude ti to připadat jako hloupost- a to by jsi mi pak mohl zase převyprávět ten tvůj referát o mě-" odpověděla a pomalu sundala mé ruce z jejich ramen. Když mě držela za ruce, přál jsem si aby je nepouštěla. Kdybych si mohl přát teď jedinou věc tak vy to byla ta držet ji za ruce, tak jako předtím ve škole.
"To si myslíš ty, že to bude hloupost, ale věř mi nebo ne- lžeš sama sobě"
"Já nikdy nelžu a ani sobě- není to nic moc-"
"Zase lžeš- dávej si na to pozor-" upozornil jsem ji a šťouchl do ni.
"Nelžu Luku"
"Lžeš! Tak mi tedy řekni, proč by to měla být blbost?"
"Ne- nemám k tomu důvod, jenom si to myslím" znovu tiše zamumlala a podívala se na mě s úsměvem.
"Myslíš si to jen, ty ale ostatní by řekli pravý opak, věř mi"
"Ne u toho ne. Spíše bych od nich čekala kritiku a to ve většině případu- Už vidím v celé kráse naší třídu, která poslouchá můj pravý referát o tobě. Její reakce na to by byl smích-"
"Pro ně by to byl smích, ale pro mě ne. Pro mě by to bylo určitě něco jiného, záleželo by tedy na to co by jsi o mě napsala-" dodal jsem s úsměvem.
"To jsou jen kecy, sám víš jak to je-" zamumlala znovu.
"Jaké kecy Emmo?"
"Například to, že kdyby byl Google Earth kluk, nenašel by mě ani kdybych byla desetipatrovej dům-" zasmála se
"Tím pádem, by mě zajímalo co jsem já, když ne Google Earth, který tě našel-" zasmál jsem se a znovu do ní šťouchnul.
"Luku...-"
"Emmo...kéž by jsi přestala o sobě říkat takové hlouposti"
"Tak mi řekni, jedinou věc, která je na mě dobrá..." zašklebila se a zastavila mě a podívala se do mých očí.
"Jsi jiná..., jsi jiná než Steph, stačí?"
"To, že si o mě každý myslí, že jsem děvka? To je na mě to dobré?"
"Ne, ty totiž nejsi děvka- jen necháváš lidi aby si to o tobě mysleli a to je něco jiného" dodal jsem. Pomalu už jsme se blížili k místu, které bylo pro mě vzácné. Tam, kde jsem si chodil větrat hlavu a přemýšlet o svých problémech.
"Tak tady je to místo, kde chodíš?" zeptala se mě Emma, po té co jsme došli k vodnímu molu, které bylo prázdné. Nikde nikdo, prostě jen já a Emma.
"Jo tady to je, to kde jsem aspoň na chvíli sám" zasmál jsem se.
"Ale teď jsem tu i já-"
"To je dobře, že jsi tu se mnou a teď poběž musím ti něco ukázat" popotlačil jsem Emmu do zad a utíkal s ní po molu až na jeho konec. Běžet po tom molu s Emmou, bylo jako kdyby jsme utíkali do našeho světa. Pryč mimo realitu, utíkali jsme před někým, kdo stál mezi námi dvěma a ze všech sil se snaží vyhrát. Steph, byla ta před kterou vlastně utíkáme, to ona nám možná v tom všem brání a proto se občas s Emmou chováme tak jak ani jeden z nás nechce.
"Tohle je to místo, kam utíkáš?" zeptala se mě Emma.
"Jo...tohle je to místo, kam utíkám před vším, ať už je to tahle realita nebo cokoliv jiného" usmál jsem se.
"Je to úžasný-" dodala Emm. Bylo to poprvé co jsem ji věděl takhle šťastnou, celá zářila tak jako nikdy před tím. Její krásný úsměv mi doslova podlamoval kolena. Byla krásná, ne byla krásnější než předtím, každou sekundu jsem ji chtěl chytit za ruku a políbit ji. Jednou, dvakrát...několikrát, protože bych nedokázal přestat. Byl jsem v tom až po uši, poprvé jsem se zamiloval do někoho tak, že jsem se sám v tom ztrácel.
"Víš proč je to úžasný?" zeptal jsem se ji a přišel k ní blíž.
"Ne...proč?" zeptala se s údivem.
"Protože jsi tu se mnou ty-" zakřičel jsem z plných plic, že se Emma skoro polekala.
"Luku! Jsi blázen?"
"Možná jsem blázen- ale..." zastavil jsem se než jsem, chtěl říct, že je to ona. Nemohl jsem to hned teď na ni vybalit a říct ji miluji tě nebo jsem do tebe blázen. Nešlo to.
"Ale-...?"
"Ale...teď by jsi mi měla říct o čem byl ten referát- teda co jsi o mě napsala...popravdě"
"Myslím si, že jsi něco před tím chtěl říct ne?"
"Ne- Emm celou dobu čekám na tvůj referát až mi ho řekneš-"
"Dobře...nevím, kde bych měla začít..."
"Je mi jedno, kde začneš hlavní je že vůbec někdy začneš" zasmál jsem s a pak už začal poslouchat Emmu, která se pustil do vyprávění o mě.
"Tak dobře...Luke Robert Hemmings, je to kluk, o kterém jsem si myslela, že bude díky své známosti namyšlený a bude myslet jen na sebe. Ale spletla jsem se v něm...je opravdu jiný než jsem si myslela. Ke každému se snaží chovat mile a tak jak si to zaslouží. Když si vybavím náš první den, naše první setkání, myslím, že jsme se navzájem nenáviděli. Nebo spíš já, já jsem byla ta co si ho hned ze začátku odradila svým chováním. Ignorovat někoho na plné čáře to jde opravdu jenom mi. Luke byl vlastně ten co se snažil se mnou komunikovat jako první. On byl ten co se mi jako první představil a chtěl mi na přivítanou podat ruku. Ale já jsem se na něj jen podívala a ušklíbla se nad ním. Pak tu byl den, kdy nám náš učitel zadal vytvořit referát o tom druhém. Zase tady byl Luke, který za každou cenu chtěl ten úkol splnit, ale byla jsem tu zase já. Já, která odmítala udělat ten úkol jen k vůli toho, že jsem si myslela to co už jsem na začátku říkala. Ale pak mě napadlo, že by to mohlo být jinak a tak jsem se s Lukem hned na druhý den sešla v baru. Ze začátku jsem se bála, že nepřijde a proto jsem radši zalezla dovnitř a dělala svou práci, ale pak jsem uslyšela ten známý hlas. Hlas, který mi připomněl toho s kým bych měla udělat ten referát. Byl tam Luke a seděl před barem a dohadoval se s pěkně otravným barmanem. Byla jsem naštvaná a v tu chvíli si to zase odnesl Luke. Odtáhla jsem ho do klidnějšího místa a tam si s ním povídala, ale jen na chvíli, protože jsem pak musela jít opět do své práce, kterou nerada dělám a k vůli ní mě teď každý nazývá děvkou. Byl tu druhý den a já přišla pozdě do hodiny, Luke měl už svůj referát přečtený a já prý přišla opravdu o hodně. Má reakce byla opět ta špatná, byla jsem vzteklá a protivná. Ten den jsem o tom všem dost přemýšlela a pak jsem nakonec skončila v parku na lavičce s kámošema, kteří pak ode mě utekli a nechali mě tam samotnou. Ale pak tam přišel on, Luke, který mě zachránil, odvedl mě domů a já ho prosila aby zůstal. On však odmítl a udělal tak nejspíš nejlíp. Uvědomila jsem si, že bych nejspíš udělala nějakou hloupost, kterou bych od sebe Luka opět odradila a to bych opravdu nechtěla..." dokončila Emma poslední větu s pořádně se nadechla. Bylo na ní vidět, že je šťastná, že to má za sebou. Jako by stála u tabule a přednášela to třídě.
"Emm- to všechno co jsi teď řekla...to je pravda?" zeptal jsem se ji s nadšením, které jsem prozatím skrýval. Mé srdce mi říkalo, aby udělal tu věc, o které sním. Radilo mi aby ji políbil a všechno by pak bylo v naprostém pořádku. Ale já hlava mi zase říkala, abych to všechno neuspěchal.
"Veř mi nebo ne, ale byla-" zašeptala Emma a přisunula se ke mě blíž.
"Jsem rád, že jsi mi řekla pravdu-" odpověděl jsem ji a vzal si její ruce do těch mých.
"Já jsem taky ráda, že to mám za sebou a že jsem ti to všechno řekla- nemohla jsem to v sobě dál dusit-" znovu zašeptala.
"Kdybych mohl, tak bych teď udělal jednu jedinou věc-"
"Tak proč ji neuděláš?" zeptala se mě a znovu se podívala do mých očí.
"Bojím se, že by jsi si to vzala nějak špatně-"
"Jako by jsi ty udělal někdy něco špatného, Luku ať už to bude cokoliv...aspoň to zkus" odpověděla mi. Její odpověď byla jako výzva. Jako by to tušila a říkala mi sama co chce abych udělal. Tentokrát jsem se rozhodl podle srdce. Pomalu jsem se k ni přiblížil, její tvář vzal do dlaní a políbil ji jednou, dvakrát, třikrát...
Tak, když je ten pátek tak proč nenapsat rovnou další díl? Tenhle je myslím nejdelší ze všech dílů co jsem u téhle povídky napsala. Dala mi opravdu zabrat a budu takně doufat, že se Vám bude líbit :) xox