Harry vyhlížel z otevřeného okna do slunečného rána a pozoroval třepetající se listy zelených topolů. James s Albusem právě seskočili z košťat a pokračovali v hádce, kterou před malou chvíli začali.
„Říkám ti, že to koště je v naprostém pořádku," přesvědčoval ho Abe.
„Copak necítíš, jak jemně táhne doleva, když prudce změníš směr?" odporoval mu starší bratr.
„Jamesi, jsi paranoidní..."
„Ne, zaleť ho ještě jednou, potřebuje vyvážit."
„Musím být za dvě hodiny na tréninku a sotva se po té včerejší nakládačce držím na nohou," zoufal si Albus.
„Bude to jen chvilka," přesvědčoval ho. „No tak Abe, nenech se prosit!"
Otevřeným oknem dovnitř jídelny proudil lehký vítr, který přinášel vlhký vzduch po vydatném nočním dešti. Harry se s hrnkem čaje odvrátil a spatřil na prahu dveří překvapivě čilou Rose.
„Dobré ráno!" zahlaholila a posadila se k prostřenému stolu.
„Dobré ráno," popřáli jí Ginny s Harrym současně.
Rose se u jejich dveří zjevila včera ráno a požádala je, jestli u nich může zůstat do konce prázdnin. Nic nenamítali, i když Harryho stálo hodně sil, aby k nim Ron nevtrhl a neodvedl si ji zase domů. Po dohodě s Hermionou, která se k celé situaci stavěla s klidem, se usnesli, že bude pro všechny lepší, když u nich Rose skutečně zůstane.
„Přišla ti sova," oznámila Ginny své neteři shovívavě a podala jí zapečetěnou obálku.
„Něco z ministerstva?" napadlo ji, protože nazítří měla hned několik schůzek.
„Od vašich."
„Aha," hlesla ledově a obálku s nezájmem zase odložila vedle talíře a demonstrativně na ni postavila hrnek s kávou. Harry s Ginny si vyměnili rychlý pohled, který jí neušel.
„Nevrátím se domů, dokud se táta neomluví za to, co řekl o Scorpiusovi," prohlásila rozhodně a začala si zuřivě mazat máslo na toast.
„Rosie, víš, že Ron je v tomhle dost...," začal Harry nejistě.
„Paličatý?" doplnila ho Ginny laškovně. „Úzkoprsý? Prudérní?"
Rose se zamračila: „Je omezený. Odmítá akceptovat názory jiných a posuzuje ostatní podle svých předsudků."
„Zkus se vžít do jeho pozice," snažil se Harry švagra zastat. „To, že se...kamarádíš," Ginny při tom slově vyprskla smíchy do své snídaně, „zrovna s Malfoyem, je pro něj možná malinko nečekané."
„Abe se taky kamarádí," zopakovala Rose sarkasticky Harryho neohrabaný výraz, „s dcerou Severuse Snapea a nevšimla jsem si, že byste kvůli tomu vyváděli, strejdo."
„Jde o to, že Eileen všichni dobře známe od narození," pokoušela se celou situaci Ginny osvětlit. „Nikdo z vás se se Scorpiusem celá léta nebavil, nedostali jsme šanci poznat ho lépe. Pak je velmi jednoduché si o něm udělat obrázek na základě zkušeností s jeho rodinou."
Harry se na manželku vděčně usmál. V tomhle byla mnohem lepší než on, vždycky si počínal příliš nešikovně.
„Ale to je přece nesmysl," odporovala jim Rose. „Nikoho by neměli soudit podle jeho rodiny. Nebo vy chcete, aby všichni od Jamese, Albuse a Lily očekávali, že budou jako vy dva? Že třeba porazí dalšího Voldemorta?"
„Samozřejmě, že ne..."
„No právě," pronesla odhodlaně a na znamení, že se o celém tématu nehodlá dál bavit, si nacpala plnou pusu toastu a zmizela za výtiskem Denního věštce.
Snídaně u Potterových byla jediná část dne, kdy se u stolu sešli všichni najednou. Během těch pár minut, kdy jedli, překřikovali jeden druhého a pokoušeli si toho říct co nejvíc. Než se Rose nadála, jídlo ze stolu zmizelo a společně s ním i obyvatelé domu. Harry vyrazil na ministerstvo, Ginny do redakce a James s Albusem každý za svým famfrpálovým týmem. Teprve když za nimi zapadly dveře, Lily si úlevně oddychla a nalila oběma šálek kávy, kterou jí Ginny před chvílí zakázala s přesvědčením, že je na kofein příliš mladá.
„Tak povídej," pobídla Rose náhle a upřela na ni vševědoucí oříškové oči.
Rose věděla, že se už déle před svou sestřenicí nebude moci schovávat. Odevzdaně si povzdychla a do tváře se jí nahnal ruměnec. „Táta s mámou přišli na to, že se tak nějak scházím se Scorpiusem."
Očekávala jakoukoliv reakci, ale Lily se jen netrpělivě zamračila. „No a?"
„Jak no a?" nerozuměla Rose. „Dovedeš si představit, jak táta zuřil?"
„Jo, ale to mě nezajímá," zavrtěla hlavou. „Jací byli ti vlkodlaci?" dostala se k jádru věci. „Bylo to děsivé? Kolik jich bylo?"
Rose otevřela překvapeně ústa. „Právě jsem se ti přiznala, že chodím s Malfoyem a tebe zajímají vlkodlaci? Nemůžu tomu uvěřit, Lil! Jsi stejná jako tví bratři."
„Já zase nemůžu uvěřit tomu, že se připleteš do vyšetřování na ministerstvu a ani se slůvkem nezmíníš!"
„Máš dost divné priority."
Lily se potěšeně ušklíbla a upila kávy. „To je toho, tak chodíš s Malfoyem. Každý, kdo má oči, věděl, že k tomu brzo dojde."
Na to Rose neměla odpověď, protože to byla zčásti pravda, a tak jen trhla ramenem. Lily trochu pookřála, když si všimla, že by si spíš potřebovala promluvit o svém novém vztahu než o událostech nedělní noci.
„Tak jaký to je?" pobídla ji jemně. „Jsi zamilovaná?"
Rose si chvíli svou odpověď promýšlela. „Znáš takový ten pocit, když někoho spatříš a srdce ti vynechá pár úderů?" zasnila se nakonec.
Lily se na ni zadívala poněkud skepticky. „Tomu se říká srdeční arytmie, na to můžeš umřít."
„Nevěděla jsem, že jsi takový cynik," povzdychla si. „Zníš docela jako Edward."
„Díky!" zazubila se.
„To nebyla poklona."
„V určitých kruzích by se to za poklonu jistě dalo považovat."
„V určitých kruzích?" povytáhla obočí. „Myslíš u vstupní brány do horoucích pekel?"
„Velice vtipný, Rose. Radši mi pověz, co budeš dělat, až se to donese do Doupěte. Protože děda vyletí z kůže, až na to přijde."
****
„Scorpiusi, posloucháš mě vůbec?"
Draco zvedl oči od rozdělané práce za svým stolem a zadíval se pátravě na syna. Scorpius sedící v křesle u okna zíral směrem ke Kratochvilným kouzelnickým kejklím a byl duchem nepřítomný. Ruce měl založené na prsou, nohy demonstrativně nahoře na parapetu. Věděl, že tím Draca vytáčí k nepříčetnosti. Výhodou otcovy kanceláře v nejvyšším patře Gringottovic banky byl nepochybně výhled na celou Příčnou ulici. Marně mžoural do oken nad krámkem Weasleyových a přemýšlel, co asi Rose zrovna dělá.
„Promiň, tati, neposlouchám," přiznal bez špetky lítosti a otočil k němu tvář.
„To vidím," povzdychl si Draco a odložil rozpracované smlouvy stranou.
Scorpius ledabyle pokrčil rameny. „Ať jsi mluvil o čemkoliv, stejně tě můj názor nezajímal, takže..."
„Ty si myslíš, že mě tvůj názor nezajímá?"
Svým vzdorovitým výrazem mu připomínal Astorii. Vždycky se tvářila tak nesmlouvavě, když si stála za svým a odmítala ustoupit.
„Tati, nutíš mě tu sedět a vymýšlíš mi program jenom proto, abys mě měl pod dozorem."
„Protože když tě na chvíli spustím z očí, necháš se přizabít při famfrpálu nebo napadnout smečkou vlkodlaků," vrátil mu pohotově.
„Alespoň mi nelži," požádal ho Scorpius sarkasticky. „Přísahej mi do očí, že to neděláš kvůli Rose Weasleyové."
„To je absurdní, já –"
„Přísahej."
Draco však nedokázal odpovědět dostatečně rychle a Scorpius si jeho mlčení vyložil po svém. Odvrátil tvář zpátky k oknu a pokračoval v zatvrzelém mlčení.
„Podívej," začal svým autoritativním tónem, který Scorpius upřímně nenáviděl. „Nemůžu ti pochopitelně říkat, s kým se smíš či nesmíš stýkat..."
„To po tobě nikdo nechce."
„Můžu snad ale vyjádřit pochybnosti..."
„Jsem dospělý."
„...když mám dojem, že děláš velkou chybu."
„Ne, to ty děláš velkou chybu, tati," ujistil ho rázně. „Rose není taková."
Draco si unaveně promnul spánky. Rozhodl se to vzít za druhý konec. „Slyšel jsi, co si o nás Weasley a celá jeho rodina myslí."
„Mně je ukradený, co si myslí."
„Ale nemělo by," varoval ho Draco. „Naše pověst..."
„Naše pověst šla ke dnu v den, kdy se z tebe stal Smrtijed, tati, tak se s tím smiř," opáčil zprudka. Ještě, než větu dořekl, začal svých slov litovat. Draco vypadal, jako by do něj uhodil blesk. „Nemyslel jsem to tak," hlesl.
„Ale myslel," odtušil Draco. „Máš pravdu, naše pověst utrpěla. Proto bychom si jí měli vážit a nezaplétat se do dalších problémů."
Scorpius vstal ze svého místa a odhodlaně se otci zadíval do očí. „Já se jen řídím tvojí radou. Říkal jsi, že nemám dělat stejné chyby jako ty, že stojí za to se poprat pro někoho, koho máš rád."
„To ano," připustil neochotně a bezmocně rozhodil rukama. „Ale to nemáte v ročníku nějaké jiné děvče?" dodal zoufale.
„Odpověz mi na jednu otázku," požádal ho Scorpius příkře. „A chci slyšet pravdu, dlužíš mi to."
„Dobrá."
„Vadí ti to, že je Weasleyová, nebo to, že není čistokrevná?"
Draco byl synovou upřímností zaskočený. Neměl tušení, jaká odpověď napáchá nejméně škody. Čím déle přemýšlel, tím víc bylo oběma jasné, že žádná slova neodpoví tak výmluvně jako ticho.
„Víš, co si myslím?" nadhodil Scorpius klidně. „Mámě by to bylo ukradené. Máma by se nezajímala o její původ nebo o její jméno."
„Tvoje máma byla skvělá žena," přitakal Daco, „ale neznala je tak dobře jako já. Weasley, Grangerová a Potter byli moji úhlavní nepřátelé. Nesnášeli jsme se celých sedm let."
„Vždyť je to tak dávno!"
„Některé věci se prostě nepromíjejí, Scorpiusi."
„Možná proto ti Laura Blacková nikdy neřekla o Nikolaos," prohlásil nahněvaně. „Protože věděla, že se nedokážeš změnit."
Tentokrát Draco nereagoval ne snad proto, že by nenacházel správná slova, ale proto, že někde v hloubi duše s ním souhlasil. Na okamžik, který oběma připadal nekonečný, mezi nimi zavládlo napjaté ticho.
„Máš pravdu," pronesl pak Draco rozvážně. „Jsi dospělý, nemám právo za tebe rozhodovat. Jestli si za tím stojíš..."
„Stojím," ujistil ho rychle.
„Pak je to tvůj boj," pokrčil rameny odevzdaně. „Ale až tě Weasley uřkne, nechoď s tím za mnou. Budeš v tom sám."
„Díky, tati," přikývl opřekot, stále ještě zaskočený otcovou vstřícností.
Draco odložil rozdělanou práci sranou. „Co kdybychom si zašli na oběd? K Děravému kotli?"
„To zní dobře," pousmál se.
Vyšli společně z kanceláře, a když byli v polovině schodů vedoucích do křišťálově bílé haly, vzal Draco syna kolem ramen.
„Jsem rád, že si dokážeš stát za svým. Je to dobrá vlastnost," řekl. „Většinou."
****
„Nudím se."
Edward sebou plácl teatrálně na postel, ruce a nohy rozhozené do všech stran a frustrovaně si povzdychl. Eileen s Kocourem v náručí přešla ode dveří přes celý pokoj zaházený neuvěřitelným nepořádkem a posadila se vedle něj.
„Tak si to shrneme," prohlásila sarkasticky. „Čeká tě disciplinární řízení před Starostolcem, McGonagallová tě zřejmě vyrazí ze školy, někdo se pokusil o atentát na tvoji mámu, někdo se vloupal do trezoru mojí mámy, aby ukradl Salazarovo dědictví a ten někdo se nás zřejmě všechny pokusí veřejně upálit na hranici nebo zabít."
„Hm."
„A ty se nudíš," dodala a Kocour souhlasně zamňoukal.
„Protože jsem zavřený v tomhle šíleným baráku," bránil se.
„Druhý den," připomněla mu zbytečně.
„To je jako věčnost, Elo."
Eileen na okamžik semkla víčka a v duchu opakovaně napočítala do deseti, aby se uklidnila.
„Jednoho krásnýho dne, Edwarde, a věř, že na ten se těšíme všichni," zasnila se, „tě opustí tvoje nepředstavitelné štěstí, a někdo ti rozbije tu tvoji pitomou pusu. A pak se ti konečně rozsvítí."
„Naivko," odfrkl si. „Co máme dnes na programu?"
„Odloženou oslavu narozenin tvých bratrů?" připomněla mu.
„Pořád lepší než další rodinná sešlost nad nějakým prohnilým tajemstvím, co před námi ostatní mají," usoudil po chvilce úvah zamyšleně.
Ela souhlasně přikývla. Včerejší večer se v rodině Blackových nesl v duchu odhalování pravdy. Ostatní konečně Siriuse, Selene, Eileen i Edwarda zasvětili do situace. Neobešlo se to bez hádek, ale nakonec se všichni shodli na tom, že je třeba táhnout za jeden provaz a přestat s tajnůstkářstvím.
Kocour uvelebený na jejím klíně spokojeně předl, pak se však náhle naježil a varovně zaprskal. Ela přestala zírat do kouta a poplašeně sebou škubla, když se pár centimetrů před jed jejíma očima objevil Edwardův rozšklebený obličej.
„Baf!"
Ohnala se po něm, ale ruka jí prolétla jeho levou tváří jako vzduchem. Edward ve své astrální podobě se přidušeně zasmál a poodešel o pár kroků dál. Jeho nehybné fyzické tělo zůstalo ležet na posteli.
„Víš, že nesnáším, když to děláš," povzdychla si.
„K něčemu tyhle rádoby dary využít přece musíme."
„Pro zábavu?"
„Uznej, že s tím mým toho moc nezmůžeš," pokrčil rameny a prostrčil ruce zdí do vedlejší ložnice.
„Jen se nedělej," popíchla ho. „Oba moc dobře víme, že umíš víc než tyhle laciný pouťový triky."
Edward se ušklíbl, chvíli nepřítomně upíral oči do zdi, jako by se na něco pečlivě soustředil, a pak poodstoupil stranou. V rukách svíral placatku, kterou mu Emily zabavila a ukryla v Lauřině ložnici v toaletním stolku. Nepředpokládala, že Ed její skrýš odhalí, ale ani to, že se pro ni postě jen natáhne skrz zeď.
„Lepšíš se," povzbudila ho Eileen.
„Díky!" zazubil se.
Pak ho však Ela plácla po nehybné tváři a na malý okamžik Edward ztratil kontrolu nad spojením mezi astrálním a fyzickým tělem. Placatka mu proklouzla mezi prsty a s hlasitým žuchnutím upadla na podlahu.
„Ale ne dost," dodala cynicky.
Vrhl na ni nevraživý pohled, přešel zpátky k posteli a vrátil se do svého těla. Potom, aniž by se namáhal zvedat z postele, natáhl prsty před sebe a placatka mu během chvíle přistála v ruce. „Dáš si?"
Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř pokoje vešla Lola v uniformě. „Jdu se podívat, jestli zase neporušujete zákon."
„Máš někam namířeno?" zeptala se Ela zvědavě.
„Za Teddym," vysvětlila. „Má mi předat nějaké novinky."
„O té krádeži?" ožil Edward.
Lola se nerudně zamračila. Nelíbilo se jí, že do toho bláznovství zatáhli i je. Nejraději by oba okamžitě posadila na spěšný vlak do Bradavic, kde byli v dostatečné vzdálenosti od veškerého nebezpečí. „Možná," připustila neochotně.
„Přemýšlela jsem nad tím," pronesla Ela zamyšleně. „Říkali jste, že ten překupník..."
„Fletcher," doplnila ji Nikolaos.
„Ten Fletcher s někým spolupracoval, s nějakou ženou, která je teď mrtvá," přemítala nahlas. „A nepodařilo se vám ji identifikovat."
„Nejspíš nějaká náhodná oběť," připustila Lola. „Možná ani nespolupracovala dobrovolně, mohl ji přinutit, nebo ovládat kletbou Imperius."
„Ale nevíte, kdo to je," zopakovala. „Víte jen, že byla podobná naší mámě."
Edward i Lola jí teď věnovali plnou pozornost. „Kam tím míříš?" zeptal se Ed.
„Odpověz na moji otázku," požádala ji Eileen.
„Ano, byla," souhlasila Lola. „Stejná barva vlasů, postava, věk, ale nějaké rysy nesedí."
„Můžu ji vidět?"
„Cože?!" vyjekl Ed šokovaně.
„Leží v márnici u Munga," odpověděla Lola. „Neřekla bych, že se mi podaří Harryho přesvědčit, aby ti povolil zkoumat oběť vraždy pro nic za nic."
„Nevadí," zavrtěla Ela hlavou. „Jediné, co potřebuju, jsou její vlasy, stačí mi pramínek."
„Ale –"
„Mám jednu teorii," svěřila se jim. „Ale dokud se nepřesvědčím, nemůžu říct víc."
Lola přikývla. „Dobrá. Uvidím, co se dá dělat. Mimochodem, je mou nemilou povinností ti oznámit, Edwarde, že se tvůj skandál na ministerstvu dostal do Denního věštce."
Vytáhla ze zadní kapsy srolované noviny a hodila je na postel. „Rita rozvířila vody."
„Nádhera," utrousil jízlivě.
****
Teddyho Lupina se náhle znovu zmocnil nepříjemný pocit, který ho pronásledoval už několik dnů – a to předtucha, že jim něco uniká, něco naprosto klíčového. Stál zády k rušné ulici a v odrazu výlohy starého antikvariátu pozoroval Ignáciuse Linwooda, který právě přes ulici vycházel ze svého domu. Každý den pořád dokola, stále ten stejný scénář. Nikdy nezaváhal, nikdy se nechoval zvláštně. Což samo osobě bylo přinejmenším podezřelé. Málokdo měl dny tak jednotvárné.
Odhalil ho snad? Copak se nějak prozradil? Pustil si ho moc k tělu? Když se za ním pomalým krokem v dostatečné vzdálenosti vydal, snažil se jasně uvažovat. Nemohl mít nejmenší tušení, že ho sleduje. Každý den svou podobu měnil. Několikrát.
Linwood zahnul za roh a sotva sešel mudlům z očí, přemístil se. I Teddy se přemístil a o zlomek vteřiny se objevil nedaleko veřejných toalet na Great Scotland Yard. Linwooda zahlédl přes ulici. Za chůze si Teddy sundal kabát, otočil ho naruby a rázem z něj měl pohodlnou koženou bundu. Z náprsní kapsy vytáhl sluneční brýle a nasadil si je na malý nos, který k jeho obličeji vůbec neseděl. Než prokličkoval mezi taxíky, jeho pískově světlé vlasy ztmavly a dorostly mu až po ramena. Celá proměna proběhla tak rychle, že stačilo mrknutí oka, aby před vámi stál úplně jiný člověk.
Linwood se připojil k proudícímu davu zaměstnanců ministerstva. Teddy jej sledoval tak dlouho, dokud se nepřesvědčil, že zmizel ve dveřích kabinky. Potom se přemístil rovnou před hostinec U Děravého kotle a opřel se do dveří. Nikolaos na něj čekala u stolku i s objednanou kávou.
„Tarkovskij tě pěkně vycvičil," ušklíbl se pobaveně. „Chodíš včas, to je příjemná změna."
Lole se pobaveně blýsklo v očích. „Něco nového?"
„Ne," odtušil Teddy věcně. „Nesedí mi. Je na něm něco znepokojivého, ale nevím co."
Nevesele přikývla. „Včera si mě znovu předvolal kvůli těm vlkodlakům," připustila a zabubnovala prsty nervózně o hranu stolu „Snaží se na mě něco ušít. Nevím, co tím chce získat. Kdyby měl tu knihu on, dávno by s ní vyšel na veřejnost, nebo ne?"
Teddy pokrčil rameny. „Pokud se mu ji podařilo přečíst. Možná celý jeho plán ztroskotal, protože nemá překladatele."
„Možná," souhlasila nepřítomně. „Poslyš, potřebuju od tebe další laskavost."
„Poslouchám," pobídl ji a upil své kávy.
„Lépe řečeno laskavost od Vicky," přiznala. „Má dneska službu?"
Teddy pohlédl na hodinky. „Směna jí začíná asi za dvě hodiny. Proč?"
„Je to...je to maličko protizákonné."
Vesele se ušklíbl. „S tebou se člověk vážně ani chvíli nenudí. Tak o co jde tentokrát?"
****
„LAURO!"
„Zatraceně," ulevila si nevrle, když sebou poplašeně trhla a polila si horkou kávou výstřih. „Už jdu!"
Viktor, který na ni před chvílí hlasitě zařval, se objevil ve dveřích do kuchyně. „Ty jsi tady?"
„Asi deset vteřin," mávla rukou ke krbu. „Právě jsem se vrátila z ministerstva."
„Já volal jen tak ze zvyku," přiznal omluvně. „Myslel jsem, že jsi ještě v práci. Máš návštěvu," vysvětlil. „Je tu Draco, čeká na tebe v jídelně. Selene ho odmítla pustit do obývacího pokoje, připravuje tam výzdobu."
„Díky, hned jsem tam."
Jedním mávnutím hůlky si vysušila politou blůzu a zamířila rovnou do jídelny. Draco přešlapoval u okna a vyhlížel před dům. Když zaslechl, jak přichází, ohlédl se.
„Tebe zastihnout je nadlidský úkon," pronesl.
Laura se omluvně usmála. „Měli jsme na ministerstvu pár poněkud hektických dnů."
„Četl jsem noviny," ujistil ji. „Je Emily v pořádku? Už jste nějak pokročili ve vyšetřování?"
„Ani stopa," přiznala neochotně.
„A cesta do Ameriky?"
Rozmrzele si povzdychla. „Nic konkrétního. Podle všeho tam někdo z rodiny Gauntů před staletími skutečně odešel, ale nepodařilo se nám dopátrat nějaké potomky, kteří by žili v současnosti."
„Další slepá ulička," odtušil.
„Tak nějak," souhlasila. „A co ty? U vás všechno v pořádku?"
„Lola ti pověděla o tom představení s Weasleym na ministerstvu," uvědomil si, když spatřil pobavení v jejích očích.
„Slyšelo to celé druhé patro," škádlila ho. „Usvědčující důkaz nosí Anthony přes půl obličeje," připomněla mu ránu, kterou bystrozorovi vrazil.
Draco se ušklíbl. „Za to se omlouvat nehodlám."
Laura celou záležitost dál nekomentovala. „Proč jsi vlastně přišel?"
„Vloupal jsem se ke Gringottovým a...," začal bez varování.
„Počkej," zarazila ho a koutky úst jí zacukaly. „Ty ses – cože?"
„Vloupal ke Gringottovým," zopakoval netrpělivě a okázale ignoroval její pobavený úsměv. „Můžeš se přestat pitvořit?"
„Promiň," zasmála se. „Ale nedovedu si představit, jak se Draco Malfoy, bývalý ministr kouzel, plíží mezi skřety a zkouší je okrást. To je dost bizardní."
„Těší mě, že tě neopustil smyl pro humor," opáčil. „Vloupal jsem se do archivů v Oddělení pro správu trezorů. Není to nic složitého. Pokud byl Fletcher tak zdařilý zlodějíček a překupník, jak říkáte, dokázal by to i bez spojence v bance. Možná mu někdo prodal plány a klíč k zabezpečení, ale nutně to neznamená, že ten člověk má něco společného se zmizením Salazarova dědictví."
„Rozumím," přikývla zamyšleně. „Takže jsme tam, kde jsme byli."
„Ne tak docela," vyvedl ji z omylu. „Dostal jsem se k tvojí složce, a když jsem ty materiály procházel, napadlo mě mnohem jednodušší řešení."
Laura překvapeně zamrkala. „Jaké?"
„Když jsi před lety smlouvu se skřety uzavírala, musela jsi dostat její kopii," připomněl jí. „V bance mají originál, ale vlastník pokaždé dostane kopii, kterou se musí prokázat, pokud chce trezor zrušit. Skřeti se tím pojišťují v případech úmrtí a naplnění poslední vůle vlastníka. Bez kopie smlouvy se dědicové do trezoru nedostanou."
„Děláš si legraci...," přimhouřila nevěřícně oči.
„Ne," ujistil ji. „Máš tu kopii?"
„Myslím, že ano," přiznala váhavě.
„Myslíš?"
Přešlápla z místa na místo. „Já...nekontrolovala jsem ji. Mám ji uloženou mezi jinými formuláři a listinami."
„Tady doma?" zeptal se s nadějí v hlase, ale podle jejího výrazu pochopil, že se ptá zbytečně.
„V práci," odpověděla. „Zatraceně, zatraceně," ulevila si. „Mám ji v práci, Draco. Myslela jsem si, že je tam ve větším bezpečí. Jestli se mi někdo vloupal na oddělení a ukradl prokleté šperky, aby se zbavil Bootové, mohl se dostat i k tomuhle. Strčila jsem jim to přímo pod nos!"
„Musíme to hned ověřit," prohlásil rozhodně a zamířil do předsíně, aby se mohli přemístit.
„Ne, použijeme letax, bude to rychlejší," pobídla ho a společně vešli do kuchyně, kde Selene právě připravovala dort. Když viděla jejich výrazy, zarazila uprostřed pohybu.
„Stalo se něco?"
„Nic vážného, neboj," chlácholila ji Laura a pokusila se o úsměv. „Jen si musím odskočit do práce něco zkontrolovat."
Selene podezřívavě přimhouřila oči, ale dál se nevyptávala. „Za chvíli má začít ta oslava."
„Bude to jen vteřinka," ujišťovala ji.
Laura se společně s Dracem vmáčkla neohrabaně do krbu.
„Tak cestou vezmi svoji sestru a připomeň jí, že její synové mají narozeniny!" zvolala za nimi Selene přísně, ale to už oba zmizeli v zelených plamenech.
****
„Za tohle by mě mohli vyloučit z programu," prohlásila Vicky tiše, ale i tak se její hlas odrážel od studených holých zdí márnice, jako by ta slova zakřičela z plných plic.
„Nikdo se o tom nedozví," ujišťovala ji Lola.
Victoire dál neodporovala a mávnutím hůlky odstranila prostěradlo, které přikrývalo mrtvou ženu. Všichni se nad ní současně sklonili. Její tvář byla bledá a rty namodralé, ale jinak vypadala, jako by poklidně spala.
„Vážně mi připomíná Lauru," nadhodil Teddy zamyšleně. „Jen ten obličej...je takový asymetrický."
„Tak honem," pobídla je Vicky netrpělivě a ohlédla se přes rameno ke dveřím. „Než nás někdo nachytá."
Lola vytáhla z kapsy otvírací nožík a uřízla mrtvé pramen ohnivě červených vlasů. Teddy jí hbitě podal skleněnou zkumavku, do které mohla svoji kořist bezpečně uložit.
„A teď zase zmizte," doporučila jim Vicky a mávnutím hůlky tělo znovu přikryla.
„Děkuju," zamumlal Teddy vděčně a políbil ji. „Jsi poklad, Vicky!"
„A vy dva si koledujete o malér," varovala je, ale v očích jí tančily pobavené jiskřičky. „Večer?"
„Večer," ujistil ji láskyplně, než společně s Lolou zmizel v chodbě.
****
Albert Townsend, osobní tajemník ministryně kouzel, zaklepal na dveře kanceláře a vešel dovnitř. Emily právě vstávala ze svého místa a spěšně si oblékala kabát. Anthony Bale, její osobní strážce, který se od ní v posledních dvou dnech nehnul ani na krok, při pohledu na příchozího polevil v ostražitosti a sklonil připravenou hůlku.
„Paní ministryně, jen jsem vám chtěl –" začal Townsend.
„Já vím, já vím, Bertie," zarazila ho s úsměvem. „Za deset minut začíná ta oslava, jdu pozdě."
„Máte menší časovou rezervu," ujistil ji Albert povzbudivě. „S vaší matkou jsme se dohodli, že vám předem sdělíme jiný čas, protože –"
„Protože jste předpokládali, že to nestihnu," povzdychla si rozmrzele. „To je skvělé. Povězte, Bertie, pracujete pro mě nebo pro moji matku?"
Tajemník se shovívavě pousmál. „Myslela to v dobrém, paní ministryně."
„Jak jinak," utrousila Emily sarkasticky. „Půjdeme?" obrátila se k Baleovi.
„Je to jen na tobě."
Vyrazili společně k výtahům a Emily po celou dobu mlčela. Anthony si na její povahu překvapivě rychle zvykl. Když pracovala, byla zamlká a soustředěná. Ovšem pokud potřebovala něco vyřešit, dokázala zvýšit hlas a přebýt svého protivníka argumenty tak, že ji musela slyšet polovina ministerstva.
Sotva za nimi zapadla zlatá mříž a výtah se rozjel směrem dolů, kamenný výraz, který po celý den nosila, rázem opadl. Unaveně si povzdychla.
„Dole bude nejspíš čekat tisk," připomněl jí Bale věcně.
„Já vím," přitakala nevesele. Od toho útoku ji novináři pronásledovali na každém kroku. „Chci jen deset vteřin klidu, kdy na mě nikdo neciví."
Než stačila větu vůbec doříct, výtah s trhnutím zastavil mezi patry.
„Co se to -?"
Stačili si vyměnit podezřívavý pohled, pak k ní Bale beze slov zvedl levou ruku, ve tváři měl vážný výraz. Znak bystrozorů na jeho levém zápěstí se rozzářil jasně fialovou září. Oba věděli, co to znamená. Narušitel v budově ministerstva.
„Je to past," zašeptal tiše a pomalu vytáhl z kapsy hábitu hůlku, jako by někdo sledoval jeho každičký pohyb.
„Co budeme dělat?" zeptala se klidně.
„Priorita číslo jedna je udržet tě v bezpečí. Já tě budu chránit, ty se pokus zůstat naživu."
„Ale –"
„Tak zní Harryho rozkazy," připomněl jí. „Mrtvá ministryně kouzel je nám k ničemu."
„To zbabělá taky," opáčila a zajela rukou do za pas, aby vytáhla svou hůlku. „Nikdy jsem z boje neutekla."
****
Nikolaos se zčistajasna objevila uprostřed pěšiny vedoucí k jejich domu, Andrej Tarkovskij se vynořil těsně vedle ní. Pokračovali v rozhovoru, který započali před pár minutami na míle daleko.
„Tohle je absurdní."
„Ta situace, nebo náš rozhovor?" opáčila Lola.
„Obojí."
„Někdo se pokusí zabít Emily a použije k tomu zaklínadlo, které jsi vynalezl ty sám?" připomněla mu zbytečně. „Mám věřit, že je to náhoda?"
„Není to náhoda," odsekl netrpělivě.
„Tak čemu mám věřit?" zastavila se zprudka na místě a zadívala se mu do obličeje.
Andrej nehnul ani brvou. „To řekni ty mně, zjevně sis už udělala obrázek."
Dlouhou chvíli mlčela. Jako vždy se na něj dívala způsobem, že nedokázal odhadnout, co se jí honí hlavou.
„Někdo to chce na tebe hodit," pronesla pak rozvážně, ale sama cítila, že jak nejistě její teorie zní. Neměla pro své tvrzení žádný důkaz.
„Takže si nemyslíš, že jsem to byl já," řekl překvapeně.
Lola povytáhla obočí. „Kdybys chtěl někoho z nás zabít, měl jsi mnohem lepší příležitosti," namítla. „A navíc by ses mi nepřiznal, že je to zaklínadlo tvoje. Máš mě za idiota?"
„Neměl bych tě tak podceňovat," připustil cynicky.
Pokračovali znovu v chůzi směrem k domu. „Takže otázka zní, kdo všechno to zaklínadlo znal?" nadhodila. „Předpokládám, že je to pokročilá černá magie."
Tarkovskij neochotně přikývl. Neměl rád, když ho minulost pronásledovala.
„Někdo tě musel vidět, jak ho používáš," přesvědčovala ho.
„Bogdanov," odtušil nevesele, „ale ten nám nemusí dělat starost."
„Někdo další."
„Nikdo další nebyl, jen mrtví," odporoval jí a horečnatě uvažoval. „Až na..."
„Až?" chytla se toho okamžitě.
„Až na Amélii," přiznal neochotně. „De facto o něm věděla, ale přesný postup provedení určitě nezná."
„Je chytrá," namítla. „Mohla na to přijít."
„O tom pochybuju," odsekl. Něco v jeho hlase jí napovědělo, že si tuhle možnost odmítá připustit.
Rozhodla se vkročit na tenký led. „Nenávidí tě," připomněla mu tiše.
„Já vím," ušklíbl se.
„Mohla to být ona."
„Prostě ne, Lolo," zarazil ji ostře.
Nikolaos rázem zmlkla. Když použil její křestní jméno, nikdy to nevěstilo nic dobrého. Buď byl rozčilený, nebo se ocitli v pořádném maléru. Rozhodla se ho dál neprovokovat.
„Měli bychom to říct ostatním," pronesla zamyšleně, když společně pošli brankou a ocitli se před domem.
„To zní jako pitomej nápad."
„Jestli se tě opravdu pokouší někdo odstranit a chce ten útok hodit na tebe, měla by o tom Emily vědět jako první," přesvědčovala ho. „Protože jestli dostanou tebe, pak je namístě si přiznat, že jsem docela snadný terč."
„Jinými slovy beze mě nepřežiješ ani týden, mládě," zašklebil se a zase to byl ten stejný arogantní pitomec, který jí celé dny cuchal nervy.
Obdařila ho skeptickým pohledem. „Doufám, že jsi přinesl nějaký dárek."
„Dárek?" zopakoval nechápavě.
„Jo," přikývla a postrčila ho za dveře rovnou do víru začínající narozeninové oslavy.
„Ty malá, prolhaná –" začal nenávistně, když mu kolem hlavy proletěly barevné konfety.
„Šetři dechem, Tarkovskij."
****
Laura s Dracem celou cestu na Odbor záhad nepromluvili ani slovo. Vynořili se v jenom z krbů v atriu a pospíchali k výtahům. Laura opakovaně zmáčkla knoflík na ovládacím panelu, ale ani jedna z kabin nepřijela. Netrpělivě se rozběhla směrem ke schodišti a Draco jí byl v patách. Nemohlo uběhnout ani dvacet minut od chvíle, co odtud odcházela domů. Co se může během tak krátké chvíle stát?
Cokoliv, odpověděla si v duchu. Samozřejmě, že cokoliv. Po těle jí přeběhl mráz. Zmocnil se jí nepříjemný pocit, že se něco stalo. Na posledních schodech přidala do kroku a chůze se změnila v běh. Sotva se ocitli v černé chodbě, poznali, že jdou pozdě. Hlídač držící stráž na oddělení ležel čelem na desce stolu a nehýbal se. Oba automaticky vytáhli hůlky.
„Je jen omráčený," oznámil Draco, když se mu podařilo nahmatat puls.
Nechali kouzelníka být a rozběhli se přímo ke dveřím na oddělení. Nikdo ze zaměstnanců tu touhle dobou už neměl být, s výjimkou spodních pater a oddělení s omezeným přístupem. Současně vzali každý za mosaznou kulatou kliku a otevřeli mohutné dveře. V místnosti panovalo hrobové ticho a halilo ji příšeří. Laura zamířila přímo ke své kanceláři a jak se přibližovala, všimla si neforemného stínu ležícího na jejím prahu. Bylo to nehybné tělo.
„Ale ne," uklouzlo jí prosebně, „Erin, jste v pořádku? Slyšíte mě?"
Sklonila se nad bezvládnou ženou. Vypadalo to, jako by ji dostali, když zrovna vcházela dovnitř. Z pod vlasů jí vytékal pramínek krve, všude kolem ležely rozházené dokumenty, které pro ni třídila.
„Žije," vydechl si Draco úlevně a mávnutím hůlky se pokusil zastavit krvácení. „Musíme zalarmovat ministerstvo."
„Není třeba," ujistila ho Laura suše a kývla hlavou směrem k portrétům na zdech, které zůstaly prázdné. V tuhle chvíli jsou už nejspíš horní patra v pohotovosti. Museli útočníka minout o zlomek vteřiny.
Rozhlédla se po kanceláři. Nezůstal tu kámen na kameni – všechno bylo vzhůru nohama. Někdo si dal záležet, aby prohledal každičký kousíček, dokonce rozpáral polstrování na křeslech a vyřezal rodinné fotografie z rámečků.
Laura se ani nenamáhala pospíchat. Přešla pomalu ke svému stolu a zadívala se na rozházený obsah zásuvek.
„Ukradli ji?" zeptal se Draco dychtivě. „Mají tu smlouvu?"
Zavrtěla hlavou a dál oněměle zírala.
„Co se děje?" zbystřil a přešel o pár kroků blíž. „Ukradli něco jiného?"
„Neukradli vůbec nic," odpověděla tiše.
Pak zvedla ze stolu kus pergamenu a otočila ho tak, aby uviděl, co má na mysli. Byla to kopie smlouvy od Gringottových. Ležela nahoře – přímo na očích – jako výsměch, jako připomínka, že dotyčný je vždycky o krok napřed. A přes ni byl vyveden rudým písmem vzkaz:
Není větší dar než čas.
„Nepřečtu to," nechápal Draco „Co tam stojí?"
„Je to hadím jazykem," vysvětlila mu. „Nejspíš je to mířeno jako posměch," zamyslela se. „Chce nám tím naznačit, že jsme promarnili čas pátráním na špatném místě," hádala. „Nebo nám chce připomenout, že nám dochází dech, že jeho plán brzy vyjde a...," zarazila se uprostřed věty a zbledla.
„Co?"
„U Merlina!" vyjekla. „Jak jsme mohli být tak pitomí! Musíme zpátky domů, HNED!"
****
„No tak, kluci, uklidněte se, jste snad z dračích vajec?" požádal Sirius netrpělivě dvojčata, když mu málem vyrazila z ruky podnos s hrníčky. Věnoval se jim celý den a začínal z nich být opravdu unavený. Přeci jen už nebyl nejmladší a ti dva svou energií vydali za celý famfrpálový tým. Jak se blížil večer a s ním i jejich odložená oslava narozenin, byli ještě víc nezkrotní. Pobíhali po obývacím pokoji a neustále se pletli ostatním pod nohy.
„Kde ty dvě zase vězí?" povzdychla si Selene netrpělivě s očima upřenýma na nástěnné hodiny visící v pokoji.
„Měli bychom přestěhovat dům rovnou na ministerstvo, co říkáš?" pokusil se ji Tichošlápek uklidnit vtipkováním. „Aby nemusely ta svoje milovaná místa opouštět."
„Kluci, tak nechte toho!" okřikl Viktor netrpělivě syny. I on si začínal o Emily dělat starost. Přece mu slíbila, že dorazí s předstihem. „Edwarde!" houkl netrpělivě na nejstaršího potomka pod schody v předsíni. „Říkám ti naposled, pojď dolů!"
„Neviděli jste někdo Kocoura?" zvídala Eileen, která vystrčila hlavu z kuchyně. „Má v kuchyni misku se žrádlem a ani se jí nedotkl."
„Někde tady bude," ujišťovala ji Selene. „Ráno jsem ho viděla."
„To je zvláštní, jídlo nikdy nenechává jen tak," namítla Ela.
„Možná se konečně prožral do nejvyšší možné obezity," utrousil Sirius pobaveně a vysloužil si tím od vnučky nahněvaný pohled.
„Jak se v tomhle baráku dokážeš na něco soustředit?" prohodil Tarkovskij s upřímným zájmem.
Postávali s Lolou u krbu a pozorovali onen chaos z dostatečné vzdálenosti.
„Zvykneš si," pokrčila rameny. „Anebo prostě vypadneš ven, když toho začíná být až moc," přiznala.
„To bych byl prakticky bezdomovec."
„To jsi i teď, takže žádná změna," utrousila sarkasticky.
„Lolo, odneseš ty talíře do jídelny?" požádala ji Selene prosebně a vrazila jí do náručí hromadu porcelánu. „Zkus, prosím tě, zase nezakopnout."
„Ty umíš povzbudit, babi," zamumlala zahanbeně a snažila se ignorovat Andrejův škodolibý smích.
Prošla s nádobím kolem Viktora, který si pod schody mohl vykřičet plíce. „EDWARDE!"
Žádná odpověď. „Já z toho kluka zešílím," zamumlal si pro sebe a vyrazil po schodech nahoru do patra. S každým dupnutím byl rozzuřenější.
Lola s úlevou postavila talíře na jídelní stůl a máchnutím hůlky ho začala prostírat. Nebyla v domácích kouzlech příliš zdatná – rozhodně nedokázala poskládat ubrousky do úchvatných tvarů jako Selene – ale nebyl to nejhorší pokus. Talíře létaly vzduchem kolem její hlavy, příbory se seřazovaly podle etikety stolování a skleničky se samy leštily.
Zaslechla zakrákorání havrana. Ne jednoho, ne dvou – celého hejna. Poplašeně vyhlédla z okna, ale neviděla nic víc než tmu.
Někdo hlasitě zabušil na vstupní dveře, zřejmě první z nedočkavých gratulantů. Sirius sáhl po klice, aby je pustil dovnitř.
V ten okamžik se stalo několik věcí najednou.
Nikolaos ucítila známé pálení na levém zápěstí. Otočila dlaň vzhůru a žaludek se jí sevřel. Fialová. Něco se stalo na ministerstvu, Emily je v ohrožení života.
Eileen vyšla na verandu za domem. Nebe bylo černé, převalovaly se po něm bouřkové mraky. Udělala jeden váhavý krok do zahrady, když jí kolem hlavy prolétl obrovský havran. Ohlédla se za ním přes rameno, když tu se zvedl mohutný vichr. Přímo před jejíma očima se zavěšený na stromě houpal mrtvý Kocour. Její výkřik proťal mrtvolné ticho.
Edward v horním patře právě típnul cigaretu o okenní rám, když se z nebe spustil liják. Tma přišla tak rychle, že ji nestačil zaregistrovat, jako by někdo v jeden okamžik zakryl slunce. Zvedl hlavu vzhůru k nebi a uviděl hejno havranů. Kroužily nad jejich domem jako supi nad svou kořistí. Sklonil hlavu zpátky a spatřil dobrý tucet zahalených postav, který se zčistajasna objevil dole v zahradě mezi stromy.
Andrej zpozorněl. Mohla za to ta nepřirozená tma, která se najednou zjevila a pohltila svět venku. Koutkem oka zahlédl pohyb za oknem a stačil jen varovně vykřiknout a strhnout Selene k zemi.
Sirius vzal za kliku, silná vichřice rozrazila dveře dokořán. Objevil se záblesk červeného světla, které Tichošlápka zasáhlo přímo do hrudi a pak jeho bezvládné tělo prolétlo vzduchem a narazilo do schodiště.
****
Kdysi dávno Lothar Hoffman o Tarkovském prohlásil, že má neuvěřitelný čich na průšvihy.
„Nevím, jak to děláš, mladej, že jsi vždycky přede všema o krok napřed."
Popravdě řečeno, Andrej na tuhle otázku nedokázal odpovědět ani tenkrát, ani dnes. Byl nejen marnivý, arogantní a tajně přesvědčený, že nikdy nepotkal nikoho chytřejšího, než je on sám, ale během těch dvaatřiceti let na tomhle světě si navíc často razil cestu tím, že zabíjel, přepadával a kradl. Proto míval jen zřídka pocit, že ho někdo dokáže zaskočit. Naučil se totiž útoky očekávat kdykoliv a odkudkoliv. Nikdy nepolevoval v pozornosti. Byl to léty vycvičený instinkt.
Jeho mozek v tu chvíli zareagoval rychleji než oči. Když se za okny objevily muži v černých pláštích, stačil Selene Blackovou strhnout stranou dřív, než se ozval zvuk tříštícího se skla.
Dopadli na zem a instinktivně si zakryli tvář a oči. Na hlavy a ramena jim dopadaly střepy. Místností okamžitě prolétlo několik zaklínadel, které se jedno po druhém roztříštila o stěny a nábytek.
Andrej na nic nečekal a vyslal štítové kouzlo, které na zlomek vteřiny odrazilo útok. Ta krátká chvíle mu však stačila na to, aby vyhodnotil situaci. Byli minimálně čtyři, jejich obličeje halila černá kápě a zdatně ovládali neverbální zaklínadla, čímž komplikovali Andrejovi práci.
„Okamžitě odtud vypadněte!" křikl přes rameno na Selene, která se právě zvedala ze země. Tiskla si ruce k pravému boku, ze kterého vzápětí vytáhla obrovský střep. Z rány jí prýštila krev, ale jediné, co ji zajímalo, byl její vnuk.
„Remusi!" volala na něj přes vřavu souboje. „Remusi, utíkej!"
Tarkovskij neměl čas zkontrolovat, co se děje za jeho zády, a tak jen doufal, že chlapec svoji babičku uposlechl. Přesile čtyř se bránil mnohem hůř než kdy dřív. Něco mu na těch útočnících nesedělo, jako by přesně věděli, jaký bude jeho další krok, jako by jeho způsob uvažování znali. Domem se rozléhaly z různých místností výkřiky mužů, spousty mužů. Jeden řval pohyb, pohyb a pak zarachotilo další sklo a následovaly nové výkřiky. Dostávali se dovnitř domu ze všech stran.
****
„Remusi!"
Remus stojící v předsíni, jen pár kroků od Tichošlápkova bezvládného těla, za sebou slyšel křik a hlasité praskání. Místo vchodových dveří zůstala obrovská díra. Po každém paprsku kouzla následoval další a pak se ozvala rána, a znovu, o něco hlasitější. Neotočil se za babiččiným voláním, aby se podíval, ale ani se nerozběhl pryč, protože nedokázal odtrhnout zrak od vlastní smrti. Na prahu se objevili dva muži v kápi, hůlky zůstaly namířené na něj.
„Remusi!" tentokrát jeho jméno vykřikla Nikolaos, která se vyřítila z jídelny. Byla rychlejší než oba útočníci. Mávla hůlkou a jeden z mužů vyletěl do výšky mimo jeho zorné pole. Ten druhý dopadl na hlavu, kápě mu sklouzla na ramena a zůstal hledět přímo na něj, pravou část tváře a bradu měl otočené přes levé rameno, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
„Remusi, běž se schovat do přístěnku!" rozkázala mu Nikolaos. Byla to jediná místnost bez oken, kam se tak snadno nedostanou.
„Ale dědeček...," uniklo mu ze rtů váhavě.
„Tak padej!" zatřásla mu ramenem a postrčila ho za svoje záda.
Remus na nic nečekal a rozběhl se chodbou dozadu. Nikolaos stanula na prahu dveří a žaludek se jí stáhl strachy. K domu kráčely další tři postavy.
„Do prdele, do prdele," sykla zlostně.
Za žádnou cenu se nesmí dostat dovnitř. Ubránit dům z téhle strany se pro ni stalo prioritou číslo jedna.
****
První paprsek světla mu prolétl těsně kolem levého ucha, doslova cítil, jak se mu kletba otřela o ušní lalůček, ze kterého začal vzápětí krvácet. Než se okenní tabulka rozbila pod silou dalšího zaklínadla, seskočil Edward z parapetu rovnou do postele, čapl hůlku a vrazil se skloněnou hlavou ke dveřím z pokoje.
V chodbě narazil na svého otce, který právě bojoval proti dvěma útočníkům, kteří se zjevili na opačné straně chodby.
„Pozor!"
Viktor se postavil instinktivně před syna, aby ho uchránil. Byl to jeden z nejdivočejších soubojů, jaké kdy Edward na vlastní oči viděl. Kletby létaly vzduchem jako roj vos, ale na světě neexistovalo nic, čím by Viktora dokázali zaskočit. Chodba se během pár vteřin změnila k nepoznání. Omítka na zdech praskala, dveře zůstaly roztříštěné napadrť. Během chvíle Viktor zatlačil oba muže zpátky, odkud přišli.
„Běž dolů a najdi bratry!" přikázal Edwardovi. „Odveď je do bezpečí!"
Edward se otcovo přání snažil uposlechnout, ale ve chvíli, kdy se kolem něj pokusil protáhnout dolů, ozval se přímo za jejich zády hluk.
„Protego!"
Štítovým kouzlem sice Edward čaroděje na okamžik zpomalil, ale na to, co vypuklo vzápětí, nebyl připraven. Muž pozvedl hůlku a opsal ve vzduchu složitý pohyb. Pak z její špičky vytrysklo zářivé oranžové světlo a Edward poplašeně couvl o dva kroky nazpátek. Přímo pod jeho nohama se rozhořel oheň – ne však jen tak ledajaký. Rozdělil se na několik vláken, které se jedno po druhém začaly plazit do všech stran. Rozlézaly se po zdech a stropě jako ohniví hadi.
„Zložár! Zatraceně, to je zložár!"
****
Regulus zaslechl Eileenin výkřik ve chvíli, kdy byl v kuchyni a tajně si prohlížel narozeninový dort. Vyběhl zadním vchodem na terasu a poplašeně se zastavil. Věděl, že by se měl schovat za venkovní nábytek, co nejvíc se přikrčit, nebo se okamžitě vrátit zpátky do domu, ale to, čeho byl právě svědkem, se natolik vymykalo jeho chápání či zkušenostem, že si v tu chvíli byl jistý jen jedinou věcí: že nic podobného už nikdy neuvidí. Všechno se odehrálo ve škubavých návalech horečné akce. Jako by nic s ničím nesouviselo, a přece všechno souviselo se vším.
Pozemky zahalila nepřirozená tma. Z nebe se spustil déšť a hejno havranů kroužilo kolem. Eileen stála pár stop od něj a čelila tuctu čarodějů v kápích.
V jednu chvíli zavládlo ticho, a pak šero proťalo několik kleteb najednou. Kouzla létala vzduchem a Eileen je statečně odrážela. Regulus u sebe svou hůlku neměl: mimo školu kouzlit nesměli a hůlky jim rodiče při příjezdu zabavili, aby nevyvedli nějakou hloupost. Přesto se bez zaváhání nerozvážně vrhl vpřed, aby své sestřenici pomohl.
„Eileen!" volal na ni.
„Běž domů!" okřikla ho vyděšeně a odrazila další kletbu. „Utíkej!"
****
Nikolaos si stěží mohla nevšimnout, že většina ze zaklínadel, která útočníci směřovali na ni, nebyla vražedná. Nepokoušeli se ji zabít ani smrtelně zranit. Andrej už takové štěstí neměl. Jeho ve vedlejším pokoji zasypávali jednou vražednou kletbou za druhou. Dům se během pár vteřin proměnil v jedno velké bitevní pole, až z něj nezbylo nic, než jen roztříštěný nábytek a popraskané zdi.
Lola začínala být po pár minutách unavená. V boku ji nepříjemně píchalo a ruce se jí třásly slabostí. Další z mužů využil chvilky, kdy potřebovala popadnout dech, a rozběhl se do schodů.
„Reducto!"
Jeho tělo prolétlo vzduchem a čaroděj vykřikl. Byl to výkřik plný šoku a nesouhlasu, pronikavý jako holčičí zapištění.
„Siriusi!"
Selene se podařilo dostat skrz sutiny, které kdysi bývaly jejich obývacím pokojem, až do předsíně. Padla na kolena a sklonila se k bezvládnému Tichošlápkovi.
„Siriusi, slyšíš mě?!" popadla jeho hlavu do dlaní a snažila se ho probrat z bezvědomí.
V ten okamžik se z obývacího pokoje vypotácel i Andrej a zamířil rovnou k Lole.
„Ne!" zarazila ho a netrpělivě mávla rukou. „Běž najít ostatní! Najdi Elu a kluky!"
Nemělo smysl se s ní přít – pokud předpokládala, že je zvládne, měl by skutečně pomoct ostatním. Pohltil ho prašný opar a zmizel v zadní části domu.
Lolu do nosu udeřil zápach kouře. Sehnula se před další záplavou kleteb a koutkem oka zahlédla, že celé horní patro se ocitlo v plamenech, které se nezadržitelně blíží dolů.
„Babi, musíme odtud pryč! Hned!"
****
Remus se ukryl v přístěnku na košťata. Zvuky boje k němu doléhaly v tlumených nárazech. Srdce mu tlouklo až v krku a jeho vlastní dech mu připadal hlasitý. Kdosi otevřel dveře a Remus vzhlédl v očekávání, že uvidí jednoho z neznámých v kápi, ale stál tam Tarkovskij. Vypadal jako nějaká stvůra, která se právě s řevem vynořila z jeskyně, aby požírala děti. Zavrčel jako pes.
„Pojď se mnou!"
Remus bez zaváhání uposlechl a následoval ho do přes chodbu do kuchyně. Nejdřív si myslel, že se venku rozpoutala bouřka a tmu protínají blesky, ale byly to barevné paprsky různých kouzel.
„Drž se za mnou, rozumíš?"
Remus nic neříkal.
„Rozumíš?"
„Ano, ano. Rozumím."
Andrej Tarkovskij se rozběhl zadním vchodem na zahradu. Remus se držel v těsném závěsu za ním. Zahlédl Eileen, která na pokraji sil holým tělem bránila Reguluse. Přišli právě včas.
****
Oheň byl všude. Přeskakoval z povaleného křesla na roztříštěné dveře, hřměl a vše, co se mu postavilo do cesty, s řevem trhal na hořící cáry. Edward by přísahal, že se mu plíce s každým nádechem mění na rozžhavenou lávu. Pro samý kouř nic neviděl, ale na tom koneckonců nesešlo. Zložár je zahnal do kouta, odkud nebylo úniku.
„Musíme se odtud dostat pryč!"
Viktor rozrazil dveře do Siriusovy a Seleniny ložnice. Paprsek omračujícího kouzla ho zasáhl rovnou do tváře. Hůlka mu z ruky vylétla a skončila v chodbě za nimi. Plameny ji vzápětí pohltily.
„Immobulus!" Edward pohotově útočníka číhajícího za dveřmi znehybnil, a ještě dokázal padajícího Viktora zachytit. Ale i jemu hůlka proklouzla mezi prsty a zůstala někde v neproniknutelném kouři.
Nezbývalo mu nic jiného, než popadnout Viktora v podpaží a odtáhnout ho co nejrychleji od rozšiřujícího se ohně. Podařilo se mu otce odvléct až k oknu. Rozrazil ho dokořán a vyhlédl ven. Dole v zahradě Tarkovskij čelil jasné převaze. Remus se krčil za jeho zády. Eileen ležela bezvládně pár stop od něj a jeden z útočníků právě popadl Reguluse kolem pasu a táhl ho pryč. Jeho bratr sebou zmítal a volal o pomoc, ale nebyl nikdo, kdo by mu pomohl.
„REGULUSI!" vykřikl Edward z plných plic do tmy.
Horečnatě uvažoval. Oheň si našel cestu do ložnice a pohltil šatní skříň. Za pár okamžiků bude u něj. Edward neviděl jinou možnost.
„Promiň, tati," zafuněl zmoženě, když nehybného Viktora tahal vzhůru do okna. „Budeme prostě muset skočit."
****
Remus i přes zápal boje Edwardův výkřik zaslechl. Ohlédl se zpátky k domu. Celé první patro se ocitlo v plamenech, kouř vstoupal vzhůru k nebi a havrani krákorali stále víc a víc, jako by se jim nahlas vysmívali. Všechno bylo ztraceno. Zemřou tady.
Strach. Syrový, čistý a upřímný, takový strach vůbec poprvé dvojčatům sevřel útroby. Pohltil je a ovládl jejich mysl. A teprve poté se jejich schopnosti mohly projevit v plné cíle.
Oba současně slyšeli ve své hlavě zvuk tikajících hodin, které přehlušily všechno ostatní. Tik. Tak. Nádech a výdech. Tik. Tak. A pak se pomyslné ručičky zastavily a svět upadl do hrobového ticha.
Remus překvapeně zamrkal očima. Svět kolem zamrzl. Všichni strnuli uprostřed pohybu. Všichni kromě něj a Reguluse, který se se vší zuřivostí vytrhl svému vězniteli a rozběl se směrem k bratrovi.
„Co se to děje?"
„Čas," zašeptal Remus ohromeně. „Zastavil se!"
A měl zčásti pravdu. Čas se zastavil a okamžik mezi jednou a druhou vteřinou se pro ně protáhl téměř na věčnost. Ve skutečnosti se však nezastavil doopravdy. Jen plynul mnohem pomaleji, protože Remus s Regulusem se dokázali pohybovat tak rychle, jak lidské oko nedokáže vnímat. Byli pružní, lehcí, neviditelní – jako vítr. Hýbali se tak kvapně a hbitě, jak to dokázali jen ti nejstarší upíři – dokonce i mnohem lépe.
****
Bylo to jako mrknutí oka. V jednu chvíli zíráte to nekonečné černočerné tmy a v tu druhou vás oslepí jasná záře – tak se všichni cítili. Jako by se během toho zlomku vteřiny odehrála série událostí, které jejich mozky nedokázaly plně zaznamenat a vstřebat.
Tik. Tak.
Svět kolem se znovu roztančil. Edward se překvapeně zvedl ze země bez větších potíží. Jen v levé noze mu nepříjemně zapraskalo. Ani si nepamatoval, že se řítí k zemi a najednou na ní stál oběma nohama bez škrábnutí. Viktor pokojně ležel na trávníků vedle něj.
Andrej byl připravený čelit dalším kletbám, ale k žádnému útoku nedošlo. Všichni zbývající čarodějové zčistajasna vzpláli jako pochodně. Někdo jim podpálil jejich hábity. Jejich výkřiky naplnily tichou krajinu. Pak se jeden po druhém začali přemisťovat.
„Co se stalo?" nechápala Eileen, které se podařilo vyškrábat na nohy.
Tarkovskij se jí chystal odpovědět, že nemá nejmenší tušení, když tu tmu proťalo zářivé modré světlo. Oba dva se ohlédli v okamžik, kdy se Regulusovi a Remusovi rozzářily modravou září nejprve dlaně, a pak je pohltila celé. Modravá vlákna magie se jim vinula pod kůží a prosakovala ven.
„Zatraceně, to je jejich práce!" vyjekla Ela a rozběhla se klopýtavě směrem k nim.
Doběhla právě včas, aby zachytila Remuse, než dopadl na zem. Regulus se zhroutil do náruče Edwardovi.
„Už vám neublíží," chlácholil oba starší bratr roztřeseným hlasem. „Budete v pořádku. Je to jen na chvíli."
„Je mi hrozně špatně," zamumlal Regulus.
„Kde je máma?" přidal se jeho bratr. „Já chci mámu."
„Nic se neděje," utěšovala je Eileen. „Máma je na cestě."
Andrej se zdržel jen tak dlouho, aby si ověřil, že už jim nehrozí žádný útok. Všichni se stáhli pryč. Dům byl v jednom ohni. Zložár se mezitím rozšířil až do spodního patra. Rozběhl se podél hroutících se zdí k přední části domu. Cestou minul několik bezvládných těl.
Nikolaos našel před domem. Seděla v trávě, v náručí držela Selene, která byla v bezvědomí. Spodní polovinu těla měla celou od krve. Lola jí holýma rukama tlačila na krvácející rány a snažila se je vyléčit. Byla však dokonale rozhozená, třásla se strachem a vyčerpáním zároveň. Nedokázala se dobře soustředit. Představa, že ztratí blízkého člena rodiny, jí paralyzovala mysl.
„Pomoz mi," vyhrkla zoufale, když spatřila Andreje.