Mé jméno, má krev III (Harry Potter FF)

Kapitola osmašedesátá - Prach jsi a v prach se obrátíš

Když Lola otevřela oči, jako první jí hlavou probleskla myšlenka, že je konečně mrtvá. Cítila se být mrtvá, její tělo bylo zničené, ale z nějakého zvráceného důvodu pořád žila. Probrala se v sedě. Do zad ji tlačilo dřevěné opěradlo židle. Pohled jí padl na odhalené zčernalé předloktí. Přímo z žíly jí trčela jehla spojená s hadičkou, kterou jí do oběhu proudila krev z krevní konzervy. 

„Vidím, že jsme začali právě včas."

Bogdanov se nad ní skláněl a prsty jí stiskl loketní jamku. Lola bolestí zasténala, jak jí jehla vyjela hlouběji do těla.

„Smrt si pro tebe jde, nemám pravdu?" zeptal se zvědavě.

Po zádech jí přeběhl mráz, ale neodpověděla mu. Znovu zamrkala. Byli v místnosti, kterou nepoznávala. Museli ji přemístit poté, co upadla do bezvědomí. Skrz zatlučená okna prosvítalo několik slunečních paprsků – den tedy výrazně pokročil. Erin ani nikoho jiného neviděla.

„Jsme tu sami," odpověděl jí na nevyřčenou otázku. „Tohle je jen mezi námi dvěma. Ta krev, co právě dostáváš, patří Eileen," oznámil. „Dám ti jí jenom tolik, abys byla schopná mi předat svoji moc, rozuměla jsi?"

Nikolaos neochotně přikývla. „Kde js...," hlas se jí zadrhl ve vyprahlém hrdle. „Kde jsou ostatní? Propustíš je?"

Bogdanov se neupřímně rozesmál, aniž by se jeho kamenný obličej vůbec pohnul. „Jistěže ne, Nikolaos. Nenechám si ujít příležitost získat dary vás všech. Nechám si tvůj a ten, co patří tvojí sestře. S nimi budu neporazitelný. Violet si ponechá ty, co patří tvým bratrancům. A pak všichni poznají, kde je pravá hranice magie."

Lola namáhavě vydechla. Ještě pořád přemáhala mdloby, ale někde hluboko uvnitř těla pocítila známé mravenčení. Její moc se probouzela zpátky životu.

„To se ti nepodaří," řekla tiše. „Nedostanete nás všechny. Edward vám unikne."

Nevěděla, jestli je to pravda, ale z celého srdce v to věřila. Měl po svém boku koneckonců Andreje. Jestli byl někdo opravdovým mistrem útěků, pak Tarkovskij.

Bogdanov jí dál klidně oplácel pohled. Její tvrzení s ním ani nepohnulo.

„Ty to nechápeš, že ne?" obličej mu zkřivil úšklebek. „Na tom v tuhle chvíli nezáleží. Dostaneme ho prostě později. Jakmile získáme vaše dary, nebude to nejmenší problém. To spojení mezi vámi je velmi užitečná věcička, nemám pravdu?"

Na okamžik jí zmizel ze zorného pole, a když se znovu vrátil, svíral ve štíhlých bílých prstech Salazarovo dědictví.

„Teď mi předáš svou moc," prohlásil nelítostně. „Byl jsem si jistý, že to kouzlo uvnitř najdu. Voldemort se o něm zmiňoval ve svých poznámkách a jak se ukázalo, tvoje matka byla tak pošetilá, že tu stranu nevytrhla. Jsem jí velmi zavázaný. Regulus s Remusem mi onu část před malou chvílí ochotně přeložili.

Zalistoval knihou a otevřel pečlivě označené místo. „Abych uvedl věci na pravou míru, moje předchozí slova byla myšlena jako nadsázka. Pokusili se mě pochopitelně přechytračit, ale podle všeho stačí jen pár dobře zvolených zaklínadel a dětský jazýček se rozváže dřív, než se stačíš nadechnout."

„Jsi odporný," plivla mu do obličeje.

Bogdanov na ni upřel oči bez výrazu. „Říká se to o mně. Šetři dechem, Nikolaos. Naber sílu, budeš ji potřebovat."

****

Jsou bitvy, o kterých předem víme, že jsou ztracené. Avšak najdou se i takové – byť je to jen nepatrný zlomek v celé lidské historii – o kterých si myslíme, že je prohrajeme, ale souhrou osudu, náhod nebo obyčejného štěstí se tak, navzdory nepatrným vyhlídkám na úspěch, nestane. Druhá bitva o Bradavice patřila právě k takovým.