Mé jméno, má krev III (Harry Potter FF)

Kapitola jedenáctá - Šest šampionů

Andrej Tarkovskij seděl v okenním výklenku a s chutí si přihnul z láhve ohnivé whisky. Nelíbilo se mu, kam směřoval jeho vztah k Nikolaos Blackové. Měl ji učit a tečka. Počkat, až se objeví sampír, zjistit, proč ji chtěl zabít a vrátit se zpátky. Kam zpátky? To bylo jedno. Hlavně pryč z Anglie. A co místo toho dělá? Tlachá s ní o svých problémech. Prostě nádhera.

Naklonil prázdnou lahev ke rtům a vypil poslední doušky. Zapálil si cigaretu a foukl kouř proti oknu. Měl ji využít, jako vždycky. Ne se s ní sbližovat. Poškrábal se zmateně ve vlasech. Nikolaos Blacková nebyla obyčejná čarodějka. A on to věděl. Poznal, že je jiná už ten večer, kdy ji potkal poprvé. Ne na famfrpálovém mistrovství. Ale tehdy, když dorazil poprvé do Anglie. Když před deseti lety hledal Viktora Gregoroviče a ta malá holka mu otevřela dveře.

Hledal Gregoroviče - jedinou stopu po jeho zmizelém bratrovi Alexandrovi. Bylo mu sotva sedm, když ho viděl naposled. Odešel zachraňovat svět a nechal je napospas bídě a hladu. Pro vyšší dobro. Patnáct let o něm nikdo nic neslyšel.

Přijel, aby mu jednu vrazil. Aby mu vyčetl všechny ty roky dětství, o které jeho vinou přišel. Jenže jeho bratr byl mrtvý.

A on byl teď a tady na místě, kde je jeho jméno natrvalo vytesáno do mramorového památníku.

Opřel se hlavou o zeď. Whisky začala působit. To bylo dobré znamení, alespoň usne bez nočních děsů.

****

Lola Blacková ležela schoulená v posteli s pevně semknutými víčky a nemohla spát. Bála se usnout, ale víc ji děsilo pomyšlení, že by otevřela oči. Byly tam, v místnosti. Cítila je pár metrů od sebe. Přízraky, duchové, zjevení mrtvých. Nechtěla se na ně dívat. Ty prosebné pohledy plné bolesti, snad jako kdyby jim mohla pomoci... Tenkrát před jednadvaceti lety. Ale copak ona za to může? Za válku? Za ty promarněné životy?

Otočila se čelem ke zdi a usilovně se snažila myslet na něco pěkného. Nedokázala to. Usnula neklidně před svítáním. Než ji vzbudila další noční můra. Pronásledoval ji v ní přízrak mrtvého Voldemorta. To nebylo dobré znamení.

****

Bylo krásné teplé nedělní ráno, jedno z posledních v září toho roku. Začal nový den plný vzrušení a očekávání. Večer měl Ohnivý pohár odhalit jména šesti šampionů a nikdo od rána nemluvil o ničem jiném.

Rose a její sestřenice seděly právě u snídaně. Ani jedna nebyla po nočním večírku zrovna výřečná, tak jen mlčely a nimraly se v jídle. Rose přepadla nervozita, každou chvíli se sem vřítí Edward a ona bude muset dostát svého slova. Tíha v žaludku se zvětšovala s každým novým příchozím. Pak se ve dveřích do Velké síně objevila Eileen, která automaticky zamířila rovnou k nim a ne ke svému kolejnímu stolu.

„Dobrý ráno," pozdravila všechny a natáhla se po vaflích. „V kolik jste to zakončily?"

„Slunce vysoko, ptáci zpívali, hlava bolí...," zamumlala Dominique ospale.

„Tady měl někdo příliš Kruvalských šampionů," ušklíbla se Eileen pobaveně.

„Nevím, kdo se vypařil s jedním z kruvalských," oplatila jí Dominique nerudně.

Eileen její poznámku přešla bez komentáře a zaměřila se na Rose. „A co ty, jak se cítíš?"

„Mizerně," odpověděla zrzka pravdivě. „A nemůže za to žádný míchaný drink."

„Existuje reálná šance, že Edward spí někde v přístěnku na košťata," chlácholila ji Eileen. „Když jsem ho viděla naposled, nevypadalo to, že trefí zpátky na kolej bez pomoci."