- uh! Trochu pozdě ale je to tady :D užijte si to :)
Netrvalo mi vůbec dlouho než jsem usnul. Bylo mi Teplíčko, byl jsem najezený. Prostě to bylo bezva.
Celou dobu jsem Emi hladil a u toho přemýšlel. Vždy, ale na to samé. Proč se k němu chovám tak přátelsky? Přece jsem si sám slíbil, že od té...události... se s nikým nebutu přátelíčkovat. A najednou mi vleze do života tenhle bílo vlasej kluk, který neumí pořádně mluvit a hned se usmíváš jak trouba? Bravo Nyoko!!! Zasložíš si potlesk!!! Z mého těžkého přemýšlení jsem nakonec usnul.
Probudil jsem se docela pozdě.. slezl jsem na zem a po.. třech.. šel najít Nyoka.. spal. Sedl jsem si před něj a pozoroval ho.
Měl jsem divný pocit, který mě nakonec probudil. Chvíli jsem se ospale rozhlížel. Pak jsem si všiml Sarra, jak na mě hledí. "Co koukáš?" chtěl jsem se protáhnout, ale náhlá bolest zad mi to neumožňovala. "Auu" zakňučel jsem potichu. Asi bych příště neměl usnout v sedě na gauči...
"Zraněný?" Naklonil jsem hlavu a vlezl si k němu. Měl bych mu poděkovat za pomoc.
"Ne, jsem v pořádku" celého jsem si ho prohlédl. Po chvíli jsem se mu podíval do rubínovích očí. "Vyspal si se dobře?"
Usmál jsem se. "Dobře." A jako poděkování jsem mu olízl tvář. Zaslouží si to.
Byl jsem z toho trochu mimo. Utřel jsem si tvář rukou. Fajn... doufám, že mi aspoň trochu bude rozumět. "Můžu se tě na něco zeptat?"
"Můžeš zeptat." Usmál jsem se. Nerozuměl jsem mu úplně všechno. Ale základ asi ano. Proč vlastně mluví tak složitě?
Myslím, že to pochopil. ,,Kde vlastně bydlíš?" hleděl jsem na něho celou dobu.
Lehce jsem se zamračil.. nechápal jsem. "By-dlíš?"
Povzdech jsem si. Jak mu to mám říct, aby tomu rozuměl? Prostě zkusím co mě napadne. "No kde žiješ nebo spíš" Větší kravina tě vážně Nyoko nemohla napadnout...
"Spím? Kde?" Usmál jsem se. Tohle bylo lepší. "Les. Velký." Otočil jsem se a ukázal na díru skrz kterou šlo na můj les vidět.
Trochu zaraženě jsem se díval z okna do lesa. Žije v lese? A to nemá rodiče nebo tak? *Jak dlouho tam... spíš?"
On opravdu asi nechápe. To je fuk. "Pořád. Narození a teď." Pochlubil jsem se hrdě.
Tak tohle jsem nečekal... od narození? "A ty nemáš žádnou rodinu?" Moje zvědavost asi nemá hranice...
"Nemám... Ro-di-nu...?" Tohle jsem opět neznal. Uh. To Bude těžký.
Tohle je vážně náročný... "No...otec, matka..." přetřel jsem si oči a porozhlédl se po obýváku.
Tohle mi znělo trošku jako rozvržení smečky. "Alfa, Beta?" Zkusil jsem.
Přemýšlel jsem jestli je to správně spíš to tedy zní jak z nějaké smečky nebo tak. "Nejspíš ano..."
Trochu jsem sklopil pohled a odmlčel se. "Nemám. Vyhnaný..." Pak jsem se zamračil když jsem si na to vzpomněl. Ale nemůžu se zlobit..
Z lítostí jsem se na něj podíval. Pak mě napadla další otázka. "To zranení.. Jak?" zkusil jsem to trochu po něm... moc mi to tedy nešlo...
Uh! Už se učí. Nebude tak hloupý ale.. podíval jsem se na svou nohu a zavrčel. "Stroj. Lidský stroj.. oni srazili. Chtěli zabít." Mračil jsem se.
"Stroj? Lidský?" řekl jsem si potichu pro sebe. Je vážně...zajímaví. "Proč chtěli zabít?" připadám si divně, když takhle mluvím, ale aspoň mi rozumí.
"Možná já jejich kořist.. já hlad. Chytat srnu ven z lesa. Stroj nikde. Já vyskočit, stroj chtít zabít." Nevěděl jsem co na to říct. Nevím proč.
"Aha..." už mě nenapadla žadna otázka a nad jeho odpovedí si budu lámat hlavu jindy. Bylo sedm za hodinu by měl přijít otec. Vzal jsem si Emi ležící na zemi do klína a začal jí hladit.
Zavrčel jsem na to stvoření a posunul se dál. Bylo dlouho ticho a tak jsem usoudil, že už nic nechce. Tak jsem tedy šel po třech prohlédnout si, co tady všechno je.
Sice nevím proč chdí po čtyřech... tedy teď po třech, ale šel jsem za ním s Emi v náručí. "Nechceš... postavit.... na dvě?" Citím se strašně... zvláštně.
"Nechci boj. Ne na dvě." Lidé byli zvláštní. To u nás když se někdo postavil na dvě, znamenalo to výzvu k boji. Ale lidé nebojují a jsou na dvou... Divný!
"Nebude boj. Jen... prosím na dvě." Byl jsem docela unavený, takže jsem moc neřešil co vlastně říká. Klidně by teď mohl spadnout meteorit a já bych si toho ani nevšiml...
Zavrčel jsem a otočil se na něj. "Ne na dvě..." Chápal jsem to jako výzvu. Ucouvnul jsem a přikrčil se kdyby mi chtěl něco udělat. Já teď nemůžu bojovat!
Trochu jsem ucouvl a na sucho polkl. Teď jsem se ho vážně bál. Emi jsem položil na zem, která hned utekla do kuchyně.
Zalesklo se mi v očích ale cítil jsem strach. Jeho strach. Tak jsem se zas uklidnil a odběhl jinam. Mmmhhh.. potřeboval jsem čůrat ale nikde nebyl strom. Pobíhal jsem snad všude ale nic. Tak jsem se nakonec zastavil na místě.. už jsem nemohl pobíhat.. Jinak bych se počůral..
Když odběhl do mého pokoje trochu jsem se uklidnil. Šel jsem za ním. Šlo vidět, že nejspíš potřebuje na záchod, ale nemyslím si, že to bude znát... " Mmm.. p-pojď se mnou ukážu ti, kde je záchod" ještě trochu jsem se bál...
Zakňučel jsem a snažil se jít za ním. Nevím kam mě chce odvést ale něco mi chce ukázat.. snad tam budou stromy..
Došel jsem až k záchodu a podíval jsem se na něj. Nevím jak mu to mám vysvětlit celá tahle situace je trapná... " N-no musíš na dvě...aaa.." poškabal jsem se na zátylku a podíval se do strany.
Zase chtěl na dvě... Zamračil jsem se a.. náhlédl do té podivné bílé věci. Uuh! Voda! Tady určitě pijí! "Ne žízeň." Koukl jsem na něj. "Strom.." už to asi nevydržím...
"N-no do vody.... musíš se... vyprázdnit.." Byl jsem hodně červený. Vůbec se mi tato situace nezamlouvala.
Tak ti jsou opravdu divní. Ale už jsem raději nic neříkal. Když to Teda chce tak to udělám. Chvíli jsem zápasil s tím co jsem měl na sobě a pak.. když jsem zvedl nohu, byl jsem nízko na to, abych se trefil... Tak jsem na tu věc nakonec vylezl a čural jako samička... Chci les!
Radši jsem ho tak nechal a šel do pokoje. Svalil jsem se na postel a hipnotyzoval bílý strop.
Moc se mi ulevilo. Zas jsem si natáhl tu věc kterou jsem si musel sundat. Bylo v ní teplo. A přišel jsem za ním. Dírou jsem se Koukl na oblohu... Za deset nocí bude úplněk...
Moc sem nevnímal jeho příchod a pořád se díval na strop. Nevím proč, ale vzpoměl jsem si na Marika. Ten den, kdy mi zavolali jeho rodiče, že měli autonehodu a jako jediný nepřežil. Byl to můj jediný přítel a po jeho smrti jsem se nadobro uzavřel. Ucítil jsem něco mokrého na tváři. Uvědomil jsem si, že to jsou slzy. Ne Nyoko! Nemůžeš přece teď po tak dlouhé době brečet, jak nějaký malý děcko!
Začala mu téct voda z očí.. nahnul jsem se nad něj, chvíli ho pozoroval a pak začal tu vodu slízávat. Navíc se tvářil smutně..
Začal mi olizovat tvář. Měl jsem najednou špatnou náladu. Ruce jsem mu položil na hruď a zkusil ho odstrčit. "Sarro, přestaň." Vůbec mi ho nešlo odstrčit.
Podíval jsem se do jeho očí. "Nyoko smutný... Sarro odejít?" Neviděl jsem jiný důvod proč by byl smutný. Určitě mě tady nechce. Tak jsem po chvilce pomalu slez a jen krátce se na něj podíval.
"Ne! Neodcházej j-já si j-jen na n-ně-co vz-z-poměl.." neudržel jsem to. Všechno co se naskládalo ve mě za těch pár let, jsem teď vydal na povrch. Nebrečel jsem, jen mi tekly slzy.
Chvíli jsem byl nejistý.. tohle vidím poprvé. Ale nakonec jsem zase pomalu přišel, usadil jsem se u něj a zas se k němu naklonil abych slízal tu slanou vodu.
" Ale nemusíš mě olizovat" pousmál jsem se. Pohlédl jsem do jeho rubínových očí, kde jsem se pomalu začal ztrácet.
Chtěl jsem mu říct, že chci, že jsem si ho oblíbil a že nechci aby byl špinavý ale.. nevěděl jsem jak mu říct že jsem si ho oblíbil. Neměli jsme pro to slovo. Dávali jsme to najevo chováním ale on to nechápal. Tak jsem jen sklopil oči a drcnul ho hlavou do ramene.
++++++++++++++++++++++++
-A KONEC!! Další až v neděli ;3
Hvězdičky i komentáře nás potěší :D