Ještě chvíli se Remus koukal na ležící Rachel. Pak ale začal uvažovat logicky. Vyndal si z kapsy bundy hůlku a namířil jí ji na hruď.
„Rennervate." Zašeptal do ticha.
Rachel se začala probouzet. Viděl ji, jak se zmateně kouká kolem sebe. Pak očima zabloudila k němu. Vykulila oči a malinko pootevřela rty. Zřejmou otázku ale spolkla a s námahou se zvedla na nohy. Remus k ní sice natahoval ruku, ale jak je vidno, přehlédla ji.
„Ehm... dík." Koukala se někam Remusovi za rameno. Asi se styděla, že... Že co? Co se vlastně stalo?
Své otázky Remus na rozdíl od Rachel vyslovil.
„To mozkomor." Špitla potichu.
„Zatím sem nepoznal nikoho, kdo by před nima omdlel."
Hnědovlasé dívce před ním zrudly tváře. V hnědých očích zaplál oheň. Když promluvila teď, tak naprosto zřetelně.
„Já jsem prostě jedinečná." Odsekla mu hořce.
V tu chvíli si Remus uvědomil, jak jeho věta musela vyznít. Chtěl jí už, už říct, jak to myslel, ale pak se zarazil. Bylo mu jasné, že kdyby ji poznal blíž, tak by asi nechtěl být jen její kamarád. Jenže vzhledem k tomu, že víc než to být nemůže, tak neviděl důvod, proč by měl vlastně ten svůj přešlap napravovat. A navíc, proč by jí měl vyvracet, že je jedinečná? Za ty necelý dva dny, co je letos v Bradavicích, se koukal prakticky jen na ní. Tohle s ním nikdy žádná dívka nedělala. Nejradši by jim to všem nějak telepaticky zakázal - jak se zdálo, než přišla ona, tak jeho telepatie zřejmě fungovala.
„Jasně. Tak jdem, ne?" řekl, a aby se jí nemusel koukat do očí, tak se bez jejího přikývnutí vydal k hradu.
Podle šustění listí poznal, že je pár metrů za ním – a stále zpomaluje. Usilovně se snažil na to nemyslet. Vlastně teď by dal cokoliv za to, aby byl zase sám.
Nakonec všechny myšlenky poslal k čertu a otočil se na ní.
V obličeji byla stejně bledá, jako když ji našel a vypadala, že se za chvíli zhroutí k zemi. V očích měla ale odhodlaný výraz.
Rozešel se k ní, a když už narušoval její osobní prostor, tak se sklonil a vzal ji do náruče. Jednou rukou ji chytil pod koleny a druhou jí podepřel záda.
„Ne." To bylo jediné, co na to řekla. Pak se mu ale stejně opřela hlavou o rameno a zavřela oči.
***
James si v Nebelvírské věži připadal jako doma, a taky se tak choval. Svalil se na svou postel a ani si nezul boty. Počkal, než to samé udělají jeho přátelé a pak se otočil na jednoho z nich.
„Víš o tom, žes byl dneska jedinej, kdo u holek nějak zabodoval, Náměsíčníku?"
„Hm." Zabručel Remus a radši se začal koukat do ohně, aby nebylo vidět, že se i přes všechny ty jizvy červená.
Sirius zase pro jistotu dělal, že neslyšel, protože by jinak musel přiznat, že dneska nebyl s žádnou holkou. Což je hrůza. Co když lidi zapomenou, že je největší Casanova? To nesměl dopustit. Budoval svoji pověst fakt dlouho.
„To mě by Evansová nikdy nedovolila, abych ji takhle nesl." Smutněl James.
Lily Evansovou měl fakt rád a bylo mu líto, že to nevidí. Anebo hůř – vidí, ale je jí to jedno.
„Vsadim se, že by ti to nedovolila, ani kdyby byla na pokraji smrti a tys byl její poslední naděje." Zamumlal si pro sebe Sirius.
James ho ale slyšel a na náladě mu to nepřidalo. Remus ale Siriovu trefnou poznámku neslyšel a tak se rozhodl reagovat na Jamesova poslední slova.
„No, to možná, ale já se ani nesnažil. A vůbec v tom nic romant..."
Přerušil ho James. „No vidíš. Ty se ani nesnažíš a holka ti padne do náruče, zato já se můžu tím snažením zpřetrhat, a ona na mě stejně jenom ječí, nebo se mračí."
„Třeba se snažíš moc." Podotkl zase trefně Sirius mezitím, co si odhrnoval černé vlasy z čela.
James začal mít pocit, že svého kamaráda zabije. To ho vůbec nechápe? Jasně, že ne. On je Casaova. Bůh ví, jestli bude mít někdy rád nějakou dívku stejně, jako on má rád Lily. Každopádně se rozhodl, že s případnou vraždou Tichošlápka počká, protože už zase mluvil Remus, který Siriovi poznámky přeslechl, nebo je prostě ignoroval.
„Ona mi ale nepadla do náruče. Byla to pomoc bližnímu."
„No, jasně. Bližnímu, kterého znáš dva dny." Utrousil Sirius.
„A to se ti Rachel ani trochu nelíbí, že takhle zapíráš? Vždyť je docela ucházející." Tentokrát dělal neslyšícího vůči kamarádovi s modrýma očima James.
„Je víc než ucházející." Odpověděl Remus. Pak ale hned dodal: „Ale mě se nelíbí, nic pro mě."
„Hlavně že se červenáš na celý kolo." Odtušil Tichošlápek a snažil se udržet a nezačít se smát.
„Ty, hele, jsi fakt strašnej. James se do Lily zamiloval a za to nemůže. A ty na mě prostě žárlíš, i když vlastně nemáš proč, protože já si s Rachel začít nemůžu, i kdybych chtěl. V životě ses do žádný holky ani nezamiloval, takže nevíš, co James cítí. Co..."
„Co cítíš ty? Si chtěl říct?" doplnil Rema Sirius.
„Samozřejmě, že ne." Obořil se na něj. „Jak bych mohl - za dva dny. Ale já bych se třeba chtěl do někoho zamilovat. Třeba bych taky chtěl nějakou Lily. Máš to s ní fakt těžký Jamesi, ale pořád máš aspoň naději. Vzpomeň si, jak ses usmíval včera u večeře, když se s tebou normálně bavila jako s kamarádem. Měl si naději. Já takovou naději mít v životě nebudu. Nebudu moct ji mít!" nato se zklidnil a jen dodal: „Máte oba takový štěstí a stejně tady sedíte jak pecky a litujete se."
Po jeho monologu, z kterého byla přímo cítit dlouho potlačovaná bolest, bylo chvíli ticho. Vlastně ne jen chvíli. Mlčky se odebrali na večeři a v tichosti ji i pomalu jedli. Lidé se za nimi sice udiveně otáčeli, že jsou tak zticha, ale jim to bylo jedno.
James v duchu nad smaženým křidýlkem přebíral Remova slova, a s obtížemi se pokoušel hledat štěstí tam, kde ho až do dneška neviděl. Lily ho nemiluje. To je fakt. Ať se pokouší si namlouvat cokoliv, jedině tohle je pravda. Ale taky je pravda, že city se mění. Naději má.
Teď si připadal blbě, že si na koleji tolik stěžoval. Nemít naději, je asi strašný. Podle něj se totiž Removi Rachel zatím aspoň líbí. A vědět, že jeho naděje vlastně nejsou naděje, ale jen ubohé sny... Navíc je dneska úplněk. Už teď bylo vidět, že je Remus pobledlejší. Jeho jizvy tak ještě víc vystouply.
Ne, tohle není fér. Na jednoho člověka - i když kouzelníka - je to moc. Upřímně James doufal, že se jeho vlkodlačí kamarád do Rachel, a vůbec do jakékoliv dívky, nikdy nezamiluje. Láska je mocný cit. A mocný cit bez naděje je něco, co člověka rozežírá zevnitř. To James věděl, protože on sám mívá naději jen někdy. A to někdy bylo jen zřídka. Kdyby se někdy proměnilo na nikdy, tak by asi skočil z astronomické věže.
Remus se držel dobře a on ani Sirius si toho nikdy nevšimli a k tomu se mu ještě posmívali. To nebylo dobré.
Ahojky!
Taky už jste z těch pár školních dnů úplně zdeptaní? Jestli ne, tak mi napište, jak to děláte, protože já do víkendu asi nevydržim.
Pokud to jde s tou školou, tak se mějte fajn.
Lucy