Aniž by si to uvědomili, Albus Potter a Severus Snape, dva nejnepravděpodobnější lidé z celých Bradavic, se stali spojenci. Protože Abe nemohl Eileen doprovázet na ples sám, rozhodl se, že ji nepozve nikdo. Nechal mezi bradavickými chlapci rozhlásit, že vyzve osobně na souboj každého, kdo se ji pokusí na ples pozvat. Edward celé té historce přidával na dramatičnosti a bavil se tím, že pár spolužáků z Havraspáru přesvědčoval, že je Albus prokleje, pokud si vedle ní byť jen přisednou na přeměňování. Situace během pár dnů narostla do takových extrémů, že několik chlapců uprostřed chodby nečekaně změnilo směr, když ji spatřili při cestě na hodinu kouzelných formulí, a odmítali s ní dokonce pracovat v hodině bylinkářství, když je profesor Longbottom rozděloval do dvojic.
Albus s Edwardem sami Eileen neustále doprovázeli a pronásledovali pomocí Pobertova plánku, aby ani na pár minut nikde neosaměla. Edward byl ke kamarádovi shovívavý a dohlížel na Eileen zčásti jenom proto, že trávila spoustu času se Soňou a to mu vyhovovalo. I tak byla místa, kam za ní nemohli, a proto se Abe snažil naverbovat k jejich skupince i Rose.
„Dej mi pokoj, Abe, tohle dělat nebudu," zarazila Rose svého bratrance, když ji pronásledoval až k dívčím umývárnám.
„Ale Rose," žadonil zoufale, „prosím."
„Řekla jsem ne," odmítla rázně, „nemůžu s ní být čtyřiadvacet hodin denně jenom proto, aby ji někdo nepozval na ples. Nemáme ani společný rozvrh."
„Na to už jsem se díval," připustil Abe. „Ale v úterý, když půjdeš z věštění čísel o pět minut dřív, dostihneš ji v druhém patře, jak půjde z hodiny starodávných run. Mohla bys ji doprovodit na kouzelné formule a-"
Rose nevěřícně otevřela ústa, a pak jedním prudkým pohybem zabouchla Albusovi před nosem dveře.
„Jsi magor, Pottere!" křikla ještě.
Albus musel uznat, že udělal, co mohl. Eileen neměla prostor k rozhovoru se žádným ze spolužáků. Naneštěstí však Abe neměl vliv na chlapce z Kruvalu a Krásnohůlek, kteří se jí pokoušeli nadbíhat. Tam našel nečekané spojenectví se Severusem Snapem.
Sedmáci právě opouštěli skleníky po hodině bylinkářství. Venku nepříjemně mrzlo a každý pospíchal, jak nejrychleji dovedl rovnou do hradu na teplý oběd. Abe s Edwardem se ve sklenících zdrželi, protože se jim během hodiny podařilo zničit několik vzácných exemplářů zpívajících rostlin. Profesor Longbottom je za trest nechal hnojit dračím trusem celý skleník.
Eileen se prodírala mezi spolužáky k hradu, když jí cestu zastoupil vysoký pohledný mladík z Krásnohůlek. Zářivě se na ni usmál, nadechl se a v okamžiku na místě zezelenal. Eileen se zmateně ohlédla přes rameno, kde se zčistajasna objevil Severus a probodával mladíka vražedným pohledem. Než se Eileen rozkoukala, byl chlapec pryč a Snape také. Začala mít nepříjemný pocit, že ji otec nějakým záhadným způsobem sleduje. Narážela na něj podezřele často, přestože málokdy opouštěl sklepení. Vešla například do chodby a on se zjevil zpoza rohu, nebo seděla v knihovně a on se mihl mezi regály. Říkala si, jestli není paranoidní, ale když už předstíral, že kontroluje brnění u dívčích záchodků, odkud jednoho rána vycházela, byla si jistá, že to není náhoda.
Přestože sám Snapea nemohl vystát, byl Abe za jeho přítomnost rád. Jako odpuzovač nápadníků jeho dcery fungoval dokonale. Eileen, která jindy vycházela dobře prakticky jenom s Rose a chlapci, byla najednou uvězněná jen v dívčím světě a přestávalo se jí to líbit.
Vracela se právě z hodiny přeměňování do společenské místnosti, když se připletla do davu šesťáků mířících z učebny lektvarů nahoru do hradu.
„Zatraceně," ulevila si, když do ní vrazil ramenem nějaký vysoký hromotluk z Mrzimoru, kterého neznala jménem. Z náručí jí vyletěla učebnice a spadla někam mezi dav dusajících nohou. Než se pro ni stačila sehnout, zástup spolužáků ji odkopl z jejího dosahu.
„Accio učebnice!" zaslechla někde za skupinkou chichotajících se šesťaček a z davu se vynořil Louis Weasley.
„Tohle bude nejspíš tvoje," zamával na ni učebnicí.
„Děkuju moc," oddychla si a knížku si převzala.
Zůstali chvíli rozpačitě oba stát a zírat na sebe. Ve skutečnosti se spolu příliš nebavili, přestože se velmi často pohybovali na stejných večírcích. Eileen daleko lépe znala jeho sestry, než Louise samotného, a věděla o něm jen tolik, že je to jediný Weasley, který nehraje famfrpál a nechodí do Nebelvíru.
„To s tou mantichorou bylo fakt dobrý," vysekl jí poklonu.
„Díky," usmála se. „Byla to tedy spíš náhoda, ale předstírejme, že jsem ti to neřekla."
Louis se zasmál: „Poslyš, jsem rád, že jsem na tebe narazil. Napadlo mě, jestli bys nechtěla..."
„WEASLEY!" rozléhal se úzkou chodbou zvučný hlas Severuse Snapea a ve vteřině se ředitel zmijozelské koleje vynořil v davu studentů hned za Louisovými zády. „Uděluji vám školní trest!"
„Za co?" zeptal se Louis nechápavě.
„Používání kouzel na chodbách je přísně zakázáno, to byste měl jako student šestého ročníku tušit," odpověděl Snape chladně. „Myslel jsem, že předpokladem vaší koleje je jistá úroveň inteligence. Zítra v šest v mém kabinetu. A teď zmizte."
Louis Snapea probodl zlostně očima, aniž by věnoval Eileen jediný pohled, otočil se na patě a zmizel v davu, který teď částečně přihlížel tomu, co se ve sklepení odehrávalo.
„To se mi snad zdá!" vybuchla Eileen vztekle. Pohár její trpělivosti právě přetekl.
Severus Snape se nenechal vyvést z míry, otočil se na patě a vyrazil proti proudu studentů ke svému kabinetu. Sklepení teď bylo z obou stran ucpané, jak do něj proudilo stále víc zmijozelských.
„Pane profesore!" volala za ním Eileen vztekle a prodírala se skrz spolužáky za Snapem. Ten se však neohlédl a pokračoval dál.
„Profesore Snape!" nedala se odradit a klopýtala dál.
„Uhněte mi sakra!" ohnala se vztekle po nějaké dvojici, která jí bránila v cestě.
„PANE PROFESORE!" křikla netrpělivě. Severus však neohroženě pokračoval svižnou chůzí pryč a okázale ji ignoroval.
„TATI!" v jejím zvolání byla směs vzteku a drzosti.
Jak předpokládala, to jedno slovo působilo jako kouzlo úplného spoutání. Snape se na místě zarazil a prudce otočil. Z jeho tváře se nedalo vyčíst, co si myslí, ale Ela věděla, že přestřelila. Několik spolužáků zůstalo zkoprněle stát a zírali na ni. Zejména mladší ročníky neměly tušení, že bradavická šampionka je dcerou obávaného učitele lektvarů.
„Do mého kabinetu, slečno Blacková," vybídl ji ostře. „Okamžitě!"
Eileen se jeho zlostí nedala zastrašit a následovala ho. Když se za nimi zavřely dveře od kabinetu, oba téměř současně zlostně vypálili: „Co to mělo znamenat?!"
„Proč jsi mu napařil školní trest?" nedala se vyvést z míry.
„Weasley porušil školní řád," opáčil Snape chladně.
„Dals mu ten trest jenom proto, že se mnou mluvil," obořila se na něj. „Nemysli si, že nevím, o co se snažíš."
„A o co se snažím?" pobídl ji s povytaženým obočím.
„Zabránit komukoliv, aby mě pozval na ten pitomý ples," odpověděla a do tváře se jí nahnal ruměnec. „Nesnaž se to popřít, vím, že mě špehuješ. Včera jsi mě pronásledoval z hodiny kouzelných formulí do knihovny a nahoru k astronomické věži a zase zpátky."
Ve Snapeově tváři však nebyl ani náznak přiznání. „Jsi zjevně paranoidní. Šel jsem náhodou kolem."
„Náhodou? Chodila jsem po hradu tam a zpátky celé odpoledne jenom proto, abych tě vodila za nos," odsekla.
Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Snape si dceru zlostně měřil, pak obešel svůj stůl a posadil se za něj. Vzal ze stohu první z esejí, které mu ráno odevzdaly třetí ročníky, a dal se do opravování. Eileen nevěřícně mlčky zírala, jak několik minut okázale ignoruje její přítomnost a vyškrtává dotyčnému chyby. Tyhle rozhovory otce s dcerou jim prostě nikdy nešly. Vlastně žádné rozhovory jim nešly, pokud se netýkaly lektvarů. Eileen zalitovala, že nemá na blízku mámu, která jako jedná se Snapem dokázala mluvit.
„Vím, že se na mě zlobíš za to podmínečné vyloučení. Ale s někým na ten ples přece musím," zkusila to o něco klidněji.
Snape stále nezvedal hlavu od eseje. Už tomu chudákovi vyškrtal rudým inkoustem celé odstavce.
„A co Gregorovič?" nabídl tiše po chvíli.
„Edward?" zopakovala nevěřícně. „Snad nejsem natolik ošklivá a hloupá, abych musela jít s vlastním bratrancem. Jako bradavická šampionka s někým jít musím. Jestli tam přijdu sama, McGonagallová mě roztrhne jako hada a já řeknu, že je to tvoje vina."
„No dobrá," povzdychl si a odložil brk. „To jsem možná trochu přehnal."
„Trochu?" povytáhla obočí úplně stejně jako on. „Je mi osmnáct, můžu na ten pitomý ples, s kým chci."
„A ty s někým chceš jít?" zeptal se. „S někým konkrétním?"
„To víš, že ne," odsekla popuzeně. „Kdybych mohla, zalezu někam s knížkou a předstírám, že okolní svět neexistuje. Očividně jsem v něčem podobná svému otci."
Nemyslela to nijak zle, jen si nad tím zjištěním nahlas povzdychla. Snape naznačil něco jako úsměv. Nakonec se přeci jen dokážou domluvit i bez Laury jako prostředníka.
„Dobře," přikývl po chvíli. „Už žádné školní tresty."
„Děkuju," oddychla si.
„Ale abys věděla," zvolal za ní, když už měla ruku na klice a chystala se k odchodu. „Polovina těch mladíků se ti vyhýbá proto, že se bojí, aby je Potter neuřknul."
„Cože?" vydechla překvapeně.
„Zjevně nejsem jediný, kdo si myslí, že ti zdejší idioti nesahají ani po kotníky," odtušil chladně a vrátil se k opravování úkolů.
Eileen chvíli nad jeho slovy přemýšlela, než se vytratila ven.
Severus si nad esejemi povzdychl. Přece nenechá svoji dceru, aby šla s nějakým budižkničemu.
****
Do plesu zbývalo už jen pár posledních dnů a většina starších žáků si nějakého partnera dávno opatřila. Nicméně u nebelvírského stolu seděl hlouček chlapců, kteří výběr partnerky nechali na poslední chvíli.
„Nikdy bych neuvěřil tomu, že to řeknu nahlas, ale pozvat holku na ples je zatracený peklo."
Edward si zkroušeně povzdechl a pobavil tím všechny okolo. Albus, který stále také neměl žádnou partnerku, jen něco nesrozumitelně zahuhlal do svých ovesných vloček k snídani.
„Nevím, na co si stěžuješ," utrousil Hugo nabroušeně. „Já jsem namydlený. Tebe chce každá holka ze školy. Jenže polovina holek tady jsou moje sestřenice, nebo šeredky."
Nikdo mu však nevěnoval pozornost.
„Už jsi to konečně vzdal?" dobíral si Albus Edwarda. V posledních dnech se opakovaně pokoušel pozvat Soňu na ples, zatím jeho nabídku nepřijala.
„Pověz, kolikrát tě už odmítla?" přidala se Lily, která přišla také na snídani. Posadila se naproti bratra a pobaveně se na chlapce šklebila.
„Pětkrát," odpověděl Edward zamyšleně a dál preparoval topinku na malé kousíčky. „Začínají mi docházet nápady."
„A nenapadlo tě, že s tebou prostě nechce jít?" navrhla Lily nesměle.
„Samozřejmě, že chce," odsekl Edward. „Jen o tom ještě neví."
Lily se zakousla do toastu a dál to nekomentovala.
„A co ty?" obrátil Edward pozornost k Albusovi.
„Žádná sláva," zamručel Abe. Bezděčně očima sklouzl ke zmijozelskému stolu, kde Eileen popíjela černou kávu. Vždycky vypila hrnek kávy, než začala snídat. Potom něco malého zakousla a vypila druhý šálek. Dělala to tak každé ráno. Dokonce i věděl, kolikrát obsah hrnku zamíchá, než lžičku zamyšleně olízne a poprvé se napije.
Edward kamaráda soucitně poplácal po zádech, když si všiml, jak jeho sestřenici pozoruje.
„Měl bys odpovědět na některý z těch milostných dopisů, co ti chodí," poradil mu. „Eileen stejně pozvat nemůžeš."
„Tobě chodí milostné dopisy?" zeptal se Hugo nevěřícně.
„Pár," zamumlal Albus rozpačitě. Pravdou bylo, že čím víc se ples blížil, tím víc psaníček dostával. Spolužačky mu je posílaly nejen přes sovy, ale taky během vyučování. Snape mu srazil už nespočet bodů za to, že se mu nějaká pitomá káča snažila milostné dopisy posílat přes celou učebnu lektvarů přímo během hodiny. Někdy psaníčka našel vložené v některé z knih ve své brašně a včera dokonce objevil jedno v ponožkách ve svém kufru. Jímala ho hrůza při představě, že nějaké děvče mu strkalo pozvání na ples do ponožek, které ležely hned vedle jeho spodního prádla. Zdálo se, že bradavický šampion je žádané zboží.
„A nemohl bych na nějaký odpovědět?" navrhl Hugo zoufale.
„Pro mě za mě," zamumlal Abe nepřítomně.
Edward se napil kávy, a strnul uprostřed pohybu. Jako kdyby si najednou něco uvědomil.
„Lily!" oslovil zrzku překvapeně.
„Ano?" zamrkala, když si všimla jeho vyjeveného výrazu.
„Ty jsi holka!" vyhrkl dychtivě. „Co říkáš na to, že bys šla se mnou, bradavickým krasavcem, na ples? Spolužačky prasknou závistí! Jen pro jistotu, kdyby mě Soňa zase odmítla."
Lily se nadechla, aby odpověděla, ale Albus ji zarazil jediným mávnutím ruky.
„To je moje sestra," zavrčel na kamaráda vztekle.
„Klídek, Abe," hájil se Edward. „Moje úmysly byly naprosto čisté..."
„MOJE SESTRA!" zvýšil Albus hlas a varovně kamaráda propálil pohledem. „Moje sestra pro tebe neexistuje, rozumíš?!"
„Ale-"
„EDWARDE!"
„No tak, Abe," zaprosila Lily zoufale, když se po nich otočilo několik zvědavých hlav.
„Ty padej," doporučil jí Albus naštvaně.
„Já snídám," založila si Lily ruce na prsou a docela přesvědčivě napodobila naštvaný pohled svojí matky Ginny. „Nemáš právo mě vyhodit."
„Fajn!" štěkl a obrátil se na Edwarda. „Tak ty zmizni ke svému stolu! Moje sestra není nějaká náhradnice! A už vůbec ne pro tebe!"
„No tak se uklidni," zamručel Edward poraženě. „Ani se na ni nepodívám. Přísahám."
Albus se tvářil ještě chvíli nepřístupně, ale pak se mlčky vrátil k snídani.
Edward zachytil pohled jeho mladší sestry a laškovně na ni mrkl. Lily se za svým toastem šibalsky usmála. Rozhodl se kamaráda dál neprovokovat a vrátil se ke zmijozelskému stolu.
Eileen mezitím dojedla a chystala se k odchodu, když se ve dveřích do Vstupní síně srazila s Malfoyem. Abe si skrz svoji sklenici dýňového džusu všiml, že spolu krátce hovoří. Scorpius se jí na něco vyptával, Eileen přikyvovala a spěšně se loučili. Scorpius prošel kolem nebelvírského stolu a nemohl si nevšimnout, jak ho Abe provází nenávistným pohledem.
„Klídek, Pottere," utrousil suše k místu, kde seděl. „Babblingová nám napařila společný úkol ze starodávných run. Na žádný ples jsem ji nezval."
Abe zaskřípěl zuby a vrhl po Malfoyovi ještě několik nasupených pohledů, než mu doopravdy uvěřil.
„Nemyslíš si, že to trochu přeháníš?" dívala se Lily na svého bratra skepticky.
„Nesmyslíš si, že ti do toho nic není?" odsekl.
„To tedy je," ohradila se. „Jsi můj bratr."
Než v jejich rozhovoru stačili pokračovat, přisedla si k Lily její kamarádka z ročníku Rory Oswaldová a zářivě se na Albuse usmála.
„Dobrý ráno, Abe," pozdravila ho a zamrkala hustými řasami.
Abe zahučel něco v odpověď a zachytil Hugův pohled. Bratranec na Albuse kulil oči a pohazoval hlavou nenápadně směrem k Rory, která se dala do rozhovoru s Lily o nějakém domácím úkolu. Albus nechápavě těkal očima mezi Hugem a děvčaty. Hugo nakopl pod stolem bratrance surově do holeně, Abe měl co dělat, aby nevykřikl bolestí.
„Co?" naznačil neslyšně.
Hugo složil zkroušeně hlavu do dlaní, přece není možné, aby byl bradavický šampion tak zabedněný. Nejdřív posunkem ukázal na Albuse, potom nenápadně na Rory, a pak prsty vedle svého talíře s míchanými vajíčky naznačil tanec.
„Ahá!" pochopil konečně Albus a Hugo vítězoslavně zavrátil oči k začarovanému stropu.
Hugo měl nejspíš pravdu, ples byl už tuhle sobotu, a jestli bude ještě chvíli otálet, nemusela by na něj žádná dívka vyjít. Rory navíc byla docela hezká a poslední dobou za ním ve společenské místnosti neustále chodila a povídala si s ním. Albus si myslel, že je to kvůli tomu, že jsou oba prefekti a ona občas potřebuje v něčem poradit, ale třeba má Hugo pravdu a líbí se jí. Za pokus to stojí.
„Ehm, Rory?" odkašlal si.
Dívka si přestala povídat s jeho mladší sestrou a obdarovala ho jedním ze svých zářivých úsměvů. „Ano?"
„Totiž, říkal jsem si...," začal nervózně, „jestli bys se mnou nechtěla jít na ten ples."
Rory ve tváři okamžitě naskočil ruměnec a horlivě přikývla: „To by bylo super, moc ráda."
„Tak fajn," souhlasil Albus a vysloužil si od Lily nahněvaný pohled. Jedno z děvčat ze čtvrtého ročníku sedících vedle Rory zklamaně zavzdychalo.
Jemu to však bylo jedno. Nepůjde na ples sám, alespoň ho McGonagallová neroztrhne za to, že řádně nereprezentuje školu.
****
Rose toho večera seděla v knihovně a dopisovala svoji esej do lektvarů. Do začátku prázdnin zbývaly dva dny, ale ona se rozhodla stihnout všechny úkoly předem. Navíc se potřebovala vyhnout redakci Bradvického zpravodaje, kde v podstatě strávila poslední tři týdny.
Celé tři týdny čekání, jestli ji Scorpius Malfoy skutečně pozve na ples. Nepozval. A Rose začala pochybovat, že k tomu opravdu někdy dojde. Vlastně ani nevěděla, proč jí na tom začalo záležet, jisté však bylo, že každý večer, když se s ní loučil a opět nic neřekl, odcházela do nebelvírské společenské místnosti zklamaná. Nejvíc ji však štvalo, že se nevyzná ve vlastních pocitech. Taková přece nebývala.
Ze zamyšlení ji najednou vyrušil Edward, který se odněkud vynořil a posadil se naproti ní ke stolu.
„Co děláš v knihovně?" neodpustila si popíchnutí.
„Zabloudil jsem, ale nikomu to neříkej, aby neutrpěla moje pověst," zašklebil se potěšeně. „Tak co, už tě pozval?"
„To snad- ne, to ne...," vykoktala Rose. Někdy ji napadlo, že jí Edward vidí do hlavy a ví přesně, na co myslí. Jinak si jeho smysl pro načasování nedokázala vysvětlit.
„Ten kluk je ztracenej případ," povzdychl si Gregorovič.
„Není to jedno?" zamručela. „Chci říct... Já stejně nemůžu na ples s Malfoyem."
„Ne?" povytáhl obočí. „Dostalas lepší nabídku?"
„To ne," připustila neochotně. „Ale Malfoy?"
„Já vím, to ty jeho úlisný oči, taky mě znervózňujou."
„Edwarde, mluvím vážně," odsekla.
„Nechápu, v čem je problém," bránil se. „Nějakým záhadným způsobem si rozumíte, ne? A i když opravdu netuším proč, se ti nejspíš líbí. Což mě vážně mrzí, zvlášť když teď trávíš tolik času se mnou, takovým krasavcem. Měla bys přehodnotit svůj vkus, Weasleyová."
„To ano, ale je to Malfoy," zopakovala netrpělivě.
„No a?"
„No a?" povytáhla obočí. „Copak nevíš nic o jeho rodině? Jeho otec byl Smrtijed, jeho děda byl Smrtijed, kterého mimochodem právě pustili z Azkabanu. Jejich rodina byla po generace posedlá čistou krví."
„To sice ano," připustil Edward zmateně, „ale jestli jde o tohle, nikdy jsem neslyšel, že by ti Malfoy nadával do mudlovských šmejdů, protože tvoje máma pochází z nekouzelnické rodiny. Nebo snad ano?"
„Ne, to ne, nikdy nic neříkal."
„Tak v čem je ten problém?" nechápal. „Jestli ho odsuzuješ jenom za to, z jaké rodiny pochází, tak bych se měl asi urazit. Já jsem tady ten, kdo by se měl za činy svých příbuzných do smrti zodpovídat. Jestli ho obvinuješ z něčeho, co udělal někdo z jeho předků, tak odsuzuješ i mě a Eileen..."
„To samozřejmě ne! Takhle to nemyslím!" bránila se Rose horlivě, ale Edward se nedal zastavit.
„Tak jak? Vadí ti snad, že je ze Zmijozelu? Že je čistokrevnej? Tohle je dost povrchní postoj, Weasleyová," vyžíval se v jejím trápení dál.
„Nic takového jsem přece neřekla!" bránila se chabě a po obličeji jí naskákaly rudé skvrny studu.
„Ale vyznělo to tak," dobíral si ji z legrace. „Hele, víš moc dobře, že Malfoye nesnáším. Neřekl bych o tom klukovi nic pěknýho, ani kdyby mi někdo vyhrožoval smrtí. Pokud ale o něm něco vím, pak to, že se za svoji rodinu docela dost stydí. Vím, že tohle je těžký pochopit, protože u vás Weasleyů byli všichni vždycky ti dobří, ti na správné straně. Vy máte cestičku vyšlapanou. Někteří z nás ale takové štěstí neměli."
„Nechtěla jsem tě urazit...," přerušila ho lítostivě Rose.
„Já jsem se neurazil," ujistil ji klidně. „Měla by ses vykašlat na to, co ti vaši o Malfoyových napovídali. Stejně jako já se každý ráno koukám do zrcadla a snažím se nevidět Voldemorta. A že je to někdy zatraceně těžký, zvlášť když mám po nějakým flámu."
Rose se na něj skepticky zadívala. Edward jí pohled klidně oplácel.
„Nejsme oni, Weasleyová, to si pamatuj," zašermoval jí brkem před očima. „Nejsme oni."
„Nejsme oni," zopakovala tiše.
„To už je lepší, Weasleyová," přitakal a zase od jejího stolu vstal. „Jestli tě nepozve do pátku, mohl bych ho uřknout, co ty na to?"
„Vždyť ani nevíš, jestli mě chce doopravdy pozvat," pochybovala. „Celá ta šílenost je z tvojí hlavy."
„Ale no tak," ušklíbl se, „teď mě trochu podceňuješ. Jestli se v něčem opravdu vyznám, pak je to tohle. Malfoy za tebou pálí. To je jednoduchý jak facka."
Když zase zmizel mezi policemi s knihami, Rose se cítila ještě hůř. Bezděčně ji napadlo, co by tomu řekl její táta Ron, kdyby věděl, že by na ples šla nejraději se synem jeho úhlavního nepřítele. Nejspíš by ji rovnou vydědil.
****
Do plesu zbývaly poslední dva dny a přípravy vrcholily. Albus se právě vracel ze školních pozemků, kde půldruhé hodiny s několika spolužáky rozsvěcovali kouzelné lucerny. Venku nepříjemně mrzlo, a tak vděčně zamířil rovnou do Velké síně na večeři. Setřepal z kabátu zbytky sněhu a posadil se k nebelvírskému stolu. Sotva se stačil natáhnout po pečených bramborech, někdo mu poklepal na rameno. Ke svému překvapení zjistil, že je to krásnohůlský šampion Francois Delluc.
„Můžu s tebou mluvit, Albusi?" obdařil ho jedním ze svých pečlivě nacvičených úsměvů.
„Jasně," přitakal Abe zaraženě.
Bylo to vůbec poprvé, co spolu mluvili. Francois se váhavě vedle svého soupeře posadil a nervózně poklepal prsty o stůl. „Rád bych tě požádal o svolení, jestli můžu pozvat na ples tvoji sestru."
„Cože?" vyjekl Abe překvapeně dřív, než se stačil zarazit. „Odkud vůbec znáš moji sestru?" dodal smířlivěji.
„Chodili jsme spolu na kurz společenského tance," objasnil mu takovým způsobem, jako by to bylo samozřejmé. „Je to velmi milá dívka a dobrá tanečnice. Říkal jsem si, že se tě pro jistotu raději zeptám, když vezmu v úvahu, jak jsi komukoliv zakázal pozvat Eileen Blackovou."
Něco v jeho tónu hlasu způsobilo, že se Albus najednou cítil jako naprostý idiot. A tak mu odpověděl, že Lily na ples samozřejmě pozvat může. Francios mu poděkoval a zamířil rovnou na druhou stranu stolu, kde Lily s kamarádkami večeřela. Zřejmě na jeho nabídku kývla, jelikož se Francois vracel se samolibým úsměvem a hlouček dívek kolem Albusovy sestry se rozhihňal.
Abe se ohlédl ke zmijozelskému stolu, kde Eileen se Soňou něco probíraly nad Týdeníkem čarodějek, a pocítil lehké výčitky svědomí. V tu chvíli si k němu přisedla zamračená Rose a začala si a talíř nakládat jídlo.
„Hele, Rose?" zeptal se Albus váhavě.
„Co?" zamručela mu v odpověď.
„Nepřehnal jsem to trochu? S tím hlídáním Eileen?"
„Dohnalo tě svědomí, co?" neodpustila si popíchnutí. „Teď, když už máš partnerku i ty, začíná ti jí být líto?"
„Já se jen bojím, aby nešla kvůli mně sama, to je celý," bránil se Albus chabě.
„Tak to se bát nemusíš, protože sama rozhodně nepůjde," odsekla mu Rose popuzeně. „Na rozdíl ode mě."
Každičká buňka v jeho těle se měla chuť sestřenice zeptat, s kým Eileen na ples jde. Ale když viděl, jak je rozčilená a podrážděná, rozhodl se, že raději bude mlčet.
Velká síň se mezitím zalidnila a teď už večeřela skoro celá škola. Většina studentů byla příjemně naladěna, jelikož prázdniny právě začaly a slibovaly týdny volna a zimních radovánek.
Soňa zvedla ze stolu svůj pohár s džusem a našla pod ním složený lísteček. S povzdychnutím jej rozbalila a přečetla si: Půjdeš se mnou na ples? E. G. Pobaveně se ušklíbla a zmuchlala lísteček do kuličky. Dnes se ji pokoušel pozvat už potřetí. Nejprve si myslela, že ho to snažení po pár dnech přejde. Nakonec si říkala, že ho nebude příliš dlouho trápit, jenže ve skutečnosti ji bavilo sledovat, kolik kreativních způsobů ještě dokáže vymyslet. Už jí poslal květiny, doručil nespočet přáníček, požádal ji i prostřednictvím inzerátu v Bradavickém zpravodaji, dokonce psal vzkazy na tabule v učebnách. Když se natahovala pro kousek koláče, všimla si, že na čokoládové polevě je bílým krémem vyvedený další dotaz: Tak půjdeš se mnou na ten ples? Měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Představa, že Edward uplácí domácí skřítky, byla k popukání. Ledabyle kousek koláček ukrojila a položila si ho na talíř. Zrovna, když si do pusy strkala druhé sousto, okolí kolem ní najednou utichlo. Překvapeně otočila hlavu směrem, kam se dívali ostatní.
Nahoře z vyvýšeného stupínku, kde obvykle stávala profesorka McGonagallová, když měla nějaký proslov, se na své spolužáky nervózně poškleboval Edward.
„Pane Gregoroviči, co tu u Merlina děláte?" kárala ho ředitelka McGonagallová. „Okamžitě slezte!"
„Omlouvám se, paní ředitelko," usmál se na ni svým pověstným způsobem. „Ale potřebuju si získat pozornost."
„Gregoroviči, slezte odtamtud, než vám napařím další školní trest!" přidal se k ředitelce Severus Snape nesmlouvavě.
Edward se však otočil čelem zpátky k Velké síni, která byla v tuhle chvíli už úplně zticha, a všichni spolužáci na něj zvědavě upírali zrak. On sám se však soustředil na nejkrásnější děvče v místnosti.
„Soňo!" zvolal tak, aby ho přes celou síň slyšela. „Ptám se tě před celou školou, půjdeš se mnou na ten ples? Nebudeš toho litovat, slibuju!"
Celá síň otočila instinktivně hlavu ke kruvalské šampionce, která seděla celá zkamenělá.
„Slezte dolů, Gregoroviči!"
„Klidně si i kleknu!" pokračoval Edward ve svém naléhání. „Jen se mnou na ten ples pojď!"
Ve Velké síni na pár vteřin zavládlo napjaté ticho.
„Tak dobře," souhlasila Soňa nakonec.
Edward se potěšeně usmál od ucha k uchu, ale to už ho Severus Snape vyváděl za hlasitého potlesku ven z Velké síně. Několik lidí i povzbudivě zahvízdalo a pár děvčat zklamaně zavzdychalo, když už i nejoblíbenější kluk ze školy měl partnerku.
„Vraťte se k večeři!" vyzvala profesorka McGonagallová studenty autoritativním hlasem, ale i jí samotné pocukávaly koutky úst.
Soňa si nabrala na vidličku další kousek koláče. Popravdě řečeno, byla by kývla na Edwardovu nabídku daleko dřív. Kdyby ho někdy předtím napadlo požádat ji z očí do očí.
****
V předvečer konání plesu seděla Rose ve školní knihovně a četla si pro zábavu jednu z nových knih o přeměňování, které právě dorazily. Nesnesla tu pohodovou atmosféru, která panovala v jejich společenské místnosti. Všichni byli na její vkus příliš rozjaření a hluční. Nikdo se nebavil o ničem jiném, než o zítřku. Co si kdo obleče, kdo s kým půjde. Cítila se mezi ostatními nesvá, protože sice věděla, co si obleče, ale zřejmě se musela smířit s tím, že bude ten večer tančit v nových šatech úplně sama.
Knihovna skýtala skvělé útočiště, kde se mnoho lidí během prázdnin nevyskytovalo. Někde hluboko uvnitř Rose věděla, že se tady schovává částečně také proto, aby dala Malfoyovi poslední příležitost se vyjádřit. Rozhodně k tomu měl víc šancí tady, než kdyby celý den strávila s ostatními venku nebo v nebelvírské věži. Scorpius Malfoy se skutečně objevil, věnoval jí jeden ledabylý pozdrav a už půldruhé hodiny seděl u protějšího stolu, aniž by zvedl oči od četby. Rose si tu a tam dovolila nenápadně zvednout zrak a zadívat se jeho směrem, ale sotva ho za hromadou knih našla. Po dlouhé chvíli ji to však omrzelo a smířila se s tím, že si Malfoy skutečně přišel číst. Sama se tak věnovala rozečtené knize a nechala se stránkami doslova pohltit. Sotva si všimla, že se vedle jejího stolku někdo objevil a mluvil na ni.
„Eh, Rose, slyšíš mě vůbec?"
„Cože?" zeptala se nechápavě a zvedla oči od stránek.
Nad ní se tyčil Frank Longbottom, značně nervózně přešlapoval na místě a v obličeji trochu zrudnul.
„Promiň, Franku, neslyšela jsem tě," připustila provinile. „Co jsi říkal?"
„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys se mnou nechtěla jít zítra na ten ples," zopakoval Frank neklidně.
Rose jeho nečekaná nabídka překvapila, chvíli na něj upřeně zírala a nevěděla, co říct.
„Samozřejmě, pokud už s někým nejdeš," dodal Frank spěšně.
Vlastně ani netušila, proč váhá. Snad proto, že na sobě cítila pohled šedomodrých očí od protějšího stolku.
„Ano, půjdu s tebou ráda," řekla nakonec Rose jasným a zvučným hlasem a hleděla při tom do očí nikoliv Franku Longbottomovi, ale Scorpiusovi Malfoyovi, který v tu chvíli prudce vstal ze svého místa a spěšně z knihovny odešel.
****
„Co máš vlastně v plánu na Vánoce?"
Lola s Andrejem se právě vraceli ze školních pozemků po večerní dávce pohybu. Ve Vstupní síni ze sebe setřepali přebytečný sníh a pokračovali po schodech směrem ke svým ložnicím.
„Vánoce jsou den jako každý jiný," ušklíbl se Andrej. „V podstatě se většinou někde do němoty zpiju a probudím se, až to šílenství skončí."
„Copak nemáš ani trochu vánoční náladu?" pochybovala. „Vždyť se rozhlédni kolem."
Pohled na skvostnou výzdobu ho však nijak neobměkčil: „Nemám Vánoce rád."
Lola se ho dál nepokoušela přemlouvat, ona sama Vánoce zbožňovala od dětství a rozverná nálada spojená s těmito svátky jí vydržela až do teď. Nemohla se dočkat, až se na Štědrý den navleče do jednoho z pletených svetrů od paní Weasleyové, bude upíjet horkou čokoládu a zahraje si s Tichošlápkem několik šachových partií. Pak se všichni společně sejdou ke slavnostní večeři, přijde určitě i Teddy a teta Andromeda. Druhý den ráno si rozbalí dárky a stráví celý den venku ve sněhu, jako malé děti. Vánoce byly v podstatě jediné dny v roce, kdy se cítila jako normální člověk.
„A navíc musím zítra dělat dozor na tom pitomém plesu," dodal Tarkovskij zhnuseně. „Jako kdyby McGonagallové nebylo jasné, že se ta banda puberťáků bude někde tajně opíjet a ocicmávat v rohu pod jmelím, i kdyby na ně povolala armádu mozkomorů."
„Pár hodin to jistě přežiješ," chlácholila ho Lola. „Vzpomenu si na tebe pěkně z pohodlí domova, až si budu číst nějakou knihu u krbu."
Měla v plánu opustit Bradavice hned zítra ráno a vrátit se až po svátcích, jak se společně dohodli. U prahu svých dveří se s Andrejem chystala rozloučit, když ji zaskočil nečekaným pozváním.
„Nechtěla bys jít na ten ples taky?" vypadlo z něj zčistajasna.
„Jako s tebou?" vyhrkla dřív, než se pořádně zamyslela a okamžitě se cítila jako naprostý idiot.
„Jako pomocný dozor, samozřejmě," dodal Andrej spěšně.
Na pár vteřin mezi nimi zavládlo rozpačité ticho.
„To nevím," přiznala, celá zmatená jeho nenadálou nabídkou. „Nemám tu sebou žádné šaty."
„Připíšu ti to k dobru do pololetního hodnocení," nabídl jí velkoryse.
Lola chvíli pátrala očima v jeho tváři, ale jako vždy v ní nedokázala nic vyčíst.
„Proč ne, nikdy jsem na žádném bále nebyla," přikývla nakonec.
„Můžeš dělat dozor u mísy s punčem," neodpustil si popíchnutí, když mizel ve dveřích svého pokoje.
„Pod podmínkou, že ty budeš hlídat děcka pod jmelím!" křikla za ním sarkasticky.
Zabouchla za sebou dveře od ložnice a zpod postele vytáhla objemnou složku. Vyžádala si ji při poslední návštěvě ministerstva, obsahovala informace o Blanchardovi. Cítila potřebu zjistit o upírovi, který na její hlavu vypsal odměnu, co nejvíc. Hodila sebou na postel a dala se do čtení. Únava ji však přemohla sotva o pár minut později, až upadla do spánku plného nočních můr. Jako obvykle.