„Skvělé - vidím, že už jsme všichni, takže nastal ten správný čas oznámit vám, co vás čeká!" sdělil jim Hamish MacFarlan rozjařeně.
Žádný ze šampionů však nevypadal, že by si to celé užíval tak náramně, jako on sám. Francois Delluc se pokusil o něco jako zdvořilostní úsměv, ale rty se mu spíš stáhly do bolestného šklebu. Oproti tomu jeho spolužačka Beatrice vypadala, že se každou chvíli pozvrací. Eileen si pomyslela, jaké má štěstí, že neuposlechla Edwarda a nelokla si ohnivé whisky na posilněnou. Zcela určitě by z ní právě teď vyletěla MacFarlanovi k nohám.
„Až dostaneme z tribun znamení, že je vše připraveno, přistoupím k vám s tímto mníškem - " pozvedl malý nachový váček a zatřásl jím - „a každý z vás si z něj postupně vybere žeton s číslem, který určuje pořadí, v jakém vstoupíte do ohrady. Pro každého z vás je připraven jeden tvor. Vaším úkolem bude tohoto tvora obejít a zmocnit se jednoho libovolného předmětu ukrytého v jeho hnízdě," řekl MacFarlan tak samozřejmě, jako by je posílal pro nákup. „Abyste rozuměli, hnízdo každého z nich bude obsahovat hned několik kouzelných předmětů. Vy si však můžete odnést pouze jeden a to ten, o kterém usoudíte, že vám v jednom z následujících úkolů dobře poslouží. Je vám to jasné?"
S několikavteřinovým zpožděním, jako kdyby k nim jeho hlas doléhal z nesmírné dálky, šampioni jednomyslně přikývli.
„Počet bodů, které získáte, se bude odvíjet od toho, jak rychle si s tvorem poradíte a jakým způsobem," pokračoval MacFarlan důrazně. „Nezapomeňte, že porota hodnotí nejen vaši odvahu, ale i kouzelnické schopnosti a důvtip. A teď k tomu, jaký tvor na vás čeká."
Hamish vytáhl z kapsy hůlku a okázale jí mávl. Na protější straně stanu se rychlým pohybem rozvinula papírová mapa, která byla doposud srolovaná. Všech šest šampionů svorně otočilo hlavu tím směrem právě ve chvíli, kdy na ně z plátna zůstaly zírat dvě divoce planoucí oči tvora, s jakým se ještě nikdo z nich v životě nesetkal. Měl mohutné lví tělo, obrovská křídla jako drak, dlouhý štíří ocas plný ostrých bodáků a v jeho tváři bylo něco neuvěřitelně fascinujícího, co vzdáleně připomínalo člověka.
„Mantichora," zašeptala Eileen ohromeně.
Zbylých pět šampionů k ní otočilo překvapeně hlavy.
„Ano, výborně! Slečna Blacková správně odhalila, že se jedná o mantichoru!" zvolal MacFarlan potěšeně.
Než se kdokoliv z nich stačil s faktem, že za plentou stanu na ně čeká nestvůra známá pro svou zálibu v lidském mase, vyrovnat, MacFarlan už otvíral nachově rudý mníšek.
„Dámy první," řekl a nabídl jej Soni Daškovové.
Kruvalská šampionka sebevědomě sáhla dovnitř a vytáhla žeton s číslem 1. Nehnula ani brvou a uvolnila místo jedené ze svých soupeřek. Beatrice Achardové se ruka nepříjemně klepala, když z mníšku vytáhla žeton s číslem 5. Eileen nad pořadím nepřemýšlela, prostě to chtěla mít hlavně co nejrychleji za sebou. Sáhla dovnitř, popadla první žeton, který ucítila a v přítmí stanu v dlani odhalila číslo 6. Poté na řadu přišli chlapci, Michail Lissenko s kamenným výrazem zjistil, že do ohrady vstoupí jako třetí. Francois nevypadal zdaleka tak nervózně jako jeho spolužačka, ale když si vylosoval žeton s číslicí 2, z obličeje se mu vytratil i zbytek barvy. Teď už bylo jasné, že Abe půjde na řadu jako čtvrtý, ruku do mníšku tedy strkal smířený s tím, že na pořadí neměl žádný vliv.
„Tak to bychom měli!" zvolal MacFarlan potěšeně. „Pokud je vám vše jasné a nemáte žádných otázek, nezbývá mi než vám popřát hodně štěstí, mládeži! Slečno Daškovová, až uslyšíte první hvizd píšťalky, vyjdete ze stanu do ohrady. Druhý hvizd oznamuje začátek vašeho pokusu. Uvidíme se tam!"
MacFarlan si spěšně se všemi potřásl rukou a zmizel za plentou. Šampioni osaměli a prostor stanu se jako kdyby smrskl na malou komůrku, ve které se všichni tísnili a nemohli volně dýchat. Nepadlo mezi nimi ani slovo. Tam si Eileen poprvé uvědomila, že je to opravdu soutěž. Každý sám za sebe. Viděla ostatním na očích, jak hořečnatě přemýšlí, kolik toho o mantichorách ví ti druzí. Jak na ni? Čím ji dostat? Otázky mezi nimi visely nevyřčeny ve vzduchu.
Od MacFarlanova odchodu uplynulo sotva pár minut, když k nim dolehl zvučný hlas Dominique. „Dámy a pánové, vážení profesoři, zahraniční hosté a ministerští návštěvníci, je mi ctí vás uvítat při plnění prvního úkolu! Naši šampioni si právě vylosovali pořadí, v jakém se nám a porotě představí. Vše je tedy připraveno a mně nezbývá než dát pokyn, aby dovnitř byl vpuštěn první tvor, kterému bude čelit kruvalská šampionka Soňa Daškovová!"
V tu chvíli se odněkud ozvala ostrá píšťalka.
Soňa se smířeným výrazem ve tváři zamířila ven ze stanu. Ostatní ji vyprovázeli očima.
„Hodně štěstí!" popřála jí Eileen na poslední chvíli zastřeným hlasem.
Soňa roztržitě pokývala hlavou a zmizela. Uplynulo sotva pár vteřin, když se ozval hvizd píšťalky podruhé a první ze šampionů se ocitla tváří tvář neznámému.
****
Lola Blacková neměla strach z obyčejných věcí jako ostatní lidé, bylo to však dáno tím, kým byla, nebo kým se musela v průběhu života stát. Uvnitř jí samotné jednoduše nezbývalo tolik prostoru, aby mohla mít strach z něčeho jiného, než ze svého prokletí. Když se však první z dřevěných beden za asistence Charlieho Weasleyho a dvou statných chlapíků otevřela a ven vyšla mantichora, na malý okamžik ji zachvátila hrůza. Ještě nikdy neviděla z bezprostřední blízkosti tvora tak úchvatného a děsivého zároveň.
Stvoření bylo o něco větší než hypogrif, majestátně a hrdě vykračovalo do ohrady, křídla stažená podél těla a mohutným ocasem švihalo ze strany na stranu. Charlie opatrně přidržoval řetěz, kterým mantichoru měli přikovat na kraji ohrady. Když tvor vyšel ze stínu a objevil se divákům poprvé na očích, dav šokovaně zalapal po dechu. Charlie a další dva pomocníci mantichoru zajistili, pak za sebou zavřeli závoru a tvor zůstal uvnitř.
Z tribun se ozval první ostrý hvizd píšťalky. Během pár okamžiků se na kraji ohrady objevila Soňa Daškovová. Lola od ní stála příliš daleko, než aby rozeznala výraz v její tváři. Když píšťalka zapískala podruhé, dívka se protáhla mezerou mezi fošnami a ocitla se s mantichorou v ohradě sama. Lola upřímně doufala, že se Soňa nebude zdráhat použít všech upírských zbraní, které měla.
Jak se ovšem její kamarádka se svým úkolem vypořádala, neviděla. V ten samý okamžik, kdy Soňa stanula tváří tvář bájnému tvorovi, ji někdo surově drapl za paži.
Poplašeně se otočila a ocitla se pár centimetrů od Andreje. Z jeho výrazu poznala, že nic není v pořádku, jak jí před několika okamžiky sliboval. Křečovitě ji svíral za loket a v očích se mu zračilo šílenství, jaké ještě neviděla.
„Je tady!" vysvětlil zadýchaně, zřejmě celou cestu sem běžel. „Bogdanov mi právě poslal vzkaz, našel ho v lese."
„Soňa na to jde opravdu zpříma!" hulákala Dominique do megafonu. „Zdá se, že ví přesně, jak tu potvoru obejít!"
„Má ho?" vyhrkla Nikolaos vyděšeně.
„Zřejmě ano," odtušil Tarkovskij.
„Tohle bylo chytré! Doufejme, že to bude fungovat!"
„Tak jdeme?" pobídl ji netrpělivě.
Lola na okamžik zaváhala a otočila hlavu zpátky k ohradě, mantichora se právě ohnala svým ocasem, dav zaryčel, ale Soňa se stačila na poslední chvíli sehnout.
„Uf, tak to bylo opravdu o vlásek!"
„Teď nebo nikdy, Lolo," pobídl ji důrazně.
Podle příkazů by měla být tady. Držet stráž pro případ, že by se během Turnaje něco zvrtlo. Harry na ni spoléhal. Ale někde tam v lese je sampír. A nejspíš má odpovědi na některé z jejích otázek.
****
Jen sedět ve stanu a poslouchat, co se dějte tam venku, bylo ještě hroší, než si šampioni dokázali představit. Dav nejprve zavřeštěl, pak svorně syčel, a nakonec hulákal. Přes ohromný povyk k nim doléhaly pouze útržky komentáře, ze kterého bylo znát, že Dominique se do své role rychle vžila.
Eileen si pokoušela utřídit myšlenky, ale ty jí pořád někam utíkaly, jako by je nedokázala v hlavě udržet. Což byla ta největší ironie, jakou si dovedla představit. Od kdy Eileen Blacková nedokáže racionálně uvažovat?
Abe si ze všeho nejvíc toužil s kamarádkou promluvit, ale kdykoliv se nadechl, aby na sebe upoutal její pozornost, měl pocit, že ho ostatní šampioni pozorují. Jistě by slyšeli každé slovo, tady není kam utéct. Nechce před nimi nahlas probírat, jakou zaujmout vůči mantichoře taktiku. A měl by vůbec o něčem takovém s Eileen diskutovat? Vždyť jsou soupeři.
Jdi do prdele, napomenul sám sebe. Nejsme soupeři. Jsme přece přátelé.
Ohlušující řev, který zaslechli po několika minutách, je zaskočil nepřipravené. Soně se podařilo mantichoru obejít. Jedna z nich už to mělo za sebou.
„To byla fenomenální jízda!" křičela Dominique. „Právě jsme viděli naprosto ukázkovou práci! Řeknu vám, kdo si vsadil dnes na Soňu, ten bude zcela jistě oslavovat! Ostatní šampioni to budou mít opravu těžké, aby ji předčili! A teď - jaké známky kruvalské šampionce udělí porota?"
Hodnotící známky však Dominique nevykřikovala, porotci je vyčarovali nad hlavami tak, aby je diváci zřetelně viděli, a poté je připsali na dřevěnou tabuli.
„První soutěžící to má tedy za sebou, a ještě nás jich čeká pět!" vřískla Dominique. „Nevím jak vy, ale už se těším, s čím se ostatní předvedou!"
Když Francois Delluc opouštěl stan, nevypadalo to, že s jejími slovy souhlasí. Věnoval svým soupeřům váhavý úsměv a za zvuku píšťalky zmizel za plentou.
Zůstali už jen čtyři. Michail Lissenko přecházel kolem dokola se zamračeným výrazem. Beatrice Achardová se třásla po celém těle. Dvakrát se váhavě posadila na jednu ze stoliček, ze které vždy po několika vteřinách zase vystřelila a zůstala nerozhodně stát. Eileen k ní pocítila daleko větší sympatie, než k zamračenému kruvalskému hromotlukovi.
„Tak tohle byl dobrý pokus - škoda, že to nevyšlo!"
Abe Potter měl pocit, že při každém mrknutí, když na mihotavý okamžik semkne víčka, uplyne moře času.
„Viděli jste to?" vykřikovala Dominique bodře. „To bylo opravu o kejhák!"
Připadalo jim, že sotva Francois ze stanu zmizel, ozval se bouřlivý jásot. I on mantichoru po několika minutách úspěšně obešel.
„Bravo! Tentokrát to bylo o vlásek, ale i krásnohůlský šampion to zvládl!"
A pak se znovu ozvala píšťalka a Michail Lissenko, aniž by ostatním věnoval jediný pohled, opustil stan.
Eileen a Albus se střetli pohledem. Až se příště ozve píšťalka, přijde na řadu on. Chtěla mu něco říct, chtěla najít ta správná slova, ale jazyk jí zdřevěněl.
****
Běželi lesem, ani jeden z nich se neohlížel. Drželi se podél jedné z vyšlapaných pěšin. Povyk diváků a zvuky z tribun k nim doléhaly z velké dálky. Nemohli si na cestu svíti hůlkami, ale jejich oči si inkoustové tmě rychle přivykly.
Lola nevěděla, jak dlouho běží, ale okolní stromy a houštiny poznávala. V posledních týdnech tu byla nesčetněkrát. Pak zvuky z tribun utichly a neslyšela nic jiného, než vlastní dech a rytmické dopadání nohou o zem. Les byl tichý, možná až příliš. Vzhlédla ke korunám stromů a hledala ptáky, ale nezaznamenala sebemenší pohyb. Kvůli onomu krátkému zaváhání v nepozornosti došlápla na suchou větev, která pod její vahou zapraskala. Tiché lupnutí najednou znělo jako výstřel. Čekala, že ji Andrej napomene, ale možná ji přes zběsilý tlukot vlastního srdce neslyšel.
Po několika minutách běhu se měkký podrost s jehličím náhle změnil v tvrdou zem. Celé okolí vypadlo jinak. Tuhle část lesa neznala. Od úst se jim vznášely obláčky bílé páry. Tentokrát byli blízko, věděli to. Když je do nosů udeřil stejný zápach, jako tenkrát v lese, kde se poznali, oba současně zastavili.
Vyměnili si všeříkající pohledy. Tentokrát jim neuteče.
****
Abe cítil, jak mu buší srdce až v krku. Měl pocit, že hlas Dominique i povyk rozvášněného davu diváků k němu doléhaly z velké dálky. Někde hluboko uvnitř přes všechen strach se však objevil náhlý příval adrenalinu. Cítil se jako před svým prvním velkým famfrpálovým zápasem. Nastoupil tenkrát jako nebelvírský chytač hned ve druhém ročníku, byl z celého týmu nejmladší a přinejmenším o dvě hlavy menší než jeho spoluhráči. Hráli proti Mrzimoru, byl krásný jasný den a Abe si ještě dnes pamatoval, jak ho ostrý říjnový vzduch štípal do tváří. James mu tehdy v šatnách chlácholivě stiskl paži a ujistil ho, že se nic neděje. Je to jen zápas, nejde o život, bráško, smál se. Jenže tentokrát o život šlo. A tentokrát tu poprvé nebyl jeho starší bratr, aby mu dodal odvahy.
Zimní vzduch se roztřásl potleskem, jako když se sype sklo. Ten zvuk Albuse vrátil zpátky do reality. Lissenko obešel mantichoru a zmocnil se jednoho z kouzelných předmětů. Teď byla řada na něm.
„Abe!" vyhrkla Eileen nejistě, když oba pochopili, že jim zbývá posledních pár vteřin.
Albus udělal několik rázných kroků ke kamarádce a pevně ji sevřel v náručí, jako kdyby měla do ohrady vlézt vzápětí ona.
„Budu v pořádku," ujistil ji.
„Buď opatrný," prosila ho.
Do nosu ho zašimrala její květinová vůně. Na malý okamžik dokonce cítil, jak jí zběsile tluče srdce. Odtáhli se od sebe na pár desítek centimetrů tak, aby ji chlácholivě pohladil po pažích.
„Za chvilku se uvidíme," zazubil se na ni nejistě a za zvuku píšťalky vyklouzl ven ze stanu.
Měl nutkání se za ní ohlédnout, ale rvalo by mu to srdce ještě víc. Abe Potter nevěděl o mantichorách zhola nic. Přísahal by, že do dnešního večera ani netušil, jak vlastně vypadají. Když strkal hlavu mezi fošny a koutkem oka tu bestii poprvé spatřil, věděl, že existuje jen jeden způsob, jak se z téhle šlamastiky dostane živý.
****
Teď už pokračovali pomalým tempem, oba v jedné ruce svírali svou hůlku, v druhé stříbrné kůly, bez kterých v posledních týdnech nevycházeli z pokojů. Terén v lese se změnil, udusanou hlínu nahradily divoké kapradiny a vysoká tráva. Museli si dávat pozor, aby nezakopli, nebo se jim část oblečení o něco nezachytila. Nebyli si ani jistí, jestli tak hluboko v lese neroste škrtidub nebo úponice. Jeden neuvážený krok vedle a mohli být v pěkném maléru.
Nyní už byl zápach nesnesitelný. Andrej zpomalil krok a prodíral jim cestu trnitým křovím, Nikolaos se držela v těsném závěsu za ním. Cítila, jak ji větvičky šlehají do tváří, snažila se zklidnit svůj přerývavý dech. A pak houští konečně prořídlo a oni se ocitli mezi stromy tak vysokými, že k jejich korunám nedohlédli.
„Jdete právě včas," oznámil jim drsný hlas.
Přímo před nimi stál A. R. Bogdanov a mířil hůlkou na sampíra, kterého držel spoutaného vyčarovanými provazy u jednoho z mohutných kmenů. Na malý okamžik byla Lola naprosto ohromená, po tolika měsících, kdy se ho marně snažili najít, byl najednou přímo před nimi. Konečně si ho mohla důkladně prohlédnout. Přesně jak jí oba muži vyprávěli, sampír postrádal onu lidskost, kterou se běžní upíři vyznačovali. Byl mnohem vyšší než dospělý muž, měl popelavě šedou kůži a rudé žhnoucí oči. Cenil na ně své tesáky a vydával tlumené zvuky skrz roubík, kterým mu Bogdanov zacpal ústa. Lola si ještě vzpomínala, jak jí praskly oba ušní bubínky, když se se sampírem setkala poprvé. Jejich skřek se dokázal kořist omráčit dřív, než ji doopravdy napadli. Sampír se v provazech vzpíral a škubal sebou ze strany na stranu, z dlouhých bílých prstů se mu táhly nepěkné drápy, které zarýval do kůry stromu. Na tomhle stvoření nebylo lidského vůbec nic.
„Jak se ti podařilo ho dostat?" zeptal se překvapeně Tarkovskij.
Oba vystoupili zpoza stínu a postavili se Bogdanovi po bok, od sampíra si však drželi dostatečný odstup.
„Hagrid mi dnes odpoledne řekl, že si něco minulou noc trouflo na dospělého kentaura," vysvětlil Bogdanov, aniž by ze sampíra spouštěl oči nebo sehnul hůlku o milimetr. „Dal jsem se do řeči s vůdcem jejich stáda a on mi ukázal místo, kterému se všichni obyvatelé lesa raději vyhýbají. A pak jsem tuhle svini našel, jak se krmí na mláděti mečoroha," pohodil hlavou někam vlevo.
Nikolaos instinktivně otočila hlavu a ve tmě o pár metrů dál opravdu rozeznala mrtvého tvora se dvěma rohy. Na kratičký okamžik ji napadlo, co by dal Severus Snape hned za dva rozemleté rohy mečoroha, které byly extrémně vzácné a v mnohých lektvarech nenahraditelné.
„Už ses z něj pokoušel něco dostat?" zeptal se Andrej.
„Čekal jsem na tebe," vysvětlil Bogdanov.
„Zjistíme, jestli ta bestie umí vůbec mluvit," pohodil Andrej hlavou směrem k vzpírajícímu se sampírovi.
Události, které následovaly, patřily k tomu nejhoršímu, čemu Nikolaos musela kdy přihlížet. Nepociťovala k tomu tvorovi žádnou lítost, když věděla, že má na svědomí tu mrtvou dívku z mistrovství světa ve famfrpálu. Ale metody, jaké Tarkovskij s Bogdanovem využívali k tomu, aby z něj informace získali, byly i na její vkus poněkud barbarské.
Většinu času oba mluvili rusky, Bogdanov s dostatečným odstupem na sampíra mířil hůlkou, zatímco Andrej na něj mluvil z bezprostřední blízkosti. Mával mu stříbrným kůlem přímo před očima a Lola nepotřebovala rozumět jazyku, aby pochopila jeho význam.
Když mu máchnutím hůlky odstranili roubík, sotva si stačila instinktivně zacpat uši, než se tvor rozkřičel. Přestože měla prsty vražené hluboko v uších, cítila, jak jí jeho skřek nemilosrdně buší do spánků.
„Řekni, kdo tě sem poslal!" zahřměl Andrej výhružně s kůlem u sampírova srdce.
Ale na tvora žádné výhružky neplatily, nevyděsil ho ani stříbrný kůl, ani oheň, kterým mu Tarkovskij střídavě zapaloval plášť. Zdálo se, že nikdy nepoleví, ale jeho věznitel se zřejmě nehodlal vzdát předčasně.
Lola nevěděla, kolik minut uplynulo, ale ten skřek byl neúnosný. Hlava jí bolestí třeštěla jak ještě nikdy v životě. A pak, když už chtěla Tarkovskému říct, ať to šílenství konečně zastaví, že to celé bylo marné, skřek zeslábl.
„Tak kdo tě poslal!" zařval Tarkovskij znovu a vyčarované plameny od země vyšlehly až po sampírův pas. Marně se ve svém vězení vzpouzel. Okolí naplnil okamžitě zápach spáleného masa.
„Proč jsi tady?!" zopakoval po několikáté jednu ze svých otázek.
Mávnutím hůlky plameny odstranil a sampírovi bezvládně poklesla hlava, jeho skřek ustal.
„Tohle nemá cenu," odtušil Bogdanov zachmuřeně. „Zabiješ ho dřív, než z něj něco dostaneš."
Tarkovskij ho odbil netrpělivým mávnutím ruky, v očích se mu zračilo šílenství. Nepoznávala ho. Zamířil s kůlem co nejblíž k sampírovi, až se ho téměř dotýkal. Přitlačil mu kůl k srdci a zasyčel: „Ptám se tě naposledy, jinak ti to narvu přímo do srdce a až ráno vysvitne slunce, spálí tě na prach, ty všivá pijavice."
Sampír po pár vteřinách zvedl hlavu a zadíval se Andrejovi přímo do očí. Ani jeden z nich se nepohnul.
„Proč jsi tady?" zopakoval Tarkovskij poněkolikáté. „Što ty zděs dělaješ?"
Možná proto, že nikdo z nich už odpověď nečekal, byli překvapení, když se z jeho hrdla vydralo něco, co vzdáleně připomínalo lidský hlas.
„Ubit'," sykl tvor.
„Zabít?" zopakoval Andrej. „Koho? Kavo?"
V tu chvíli sampír poprvé dal najevo, že vnímá i přítomnost ostatních. Otočil hlavou směrem, kde stála Lola a zadíval se přímo do jejích očí.
„Ubit'," řekl zřetelněji. „Ubit' Nikolaos Black."
„Proč?" zeptal se Andrej. „Počemu?"
Na krátkou chvíli sampír zaváhal.
„Nekromant."
Způsob, jakým ono slovo pronesl, v Lole vyvolal záchvěv strachu. V ten okamžik se Andrej i Bogdanov ohlédli jejím směrem a poprvé tak polevili ve své pozornosti. Ta vteřina však stačila k tomu, aby se sampír vyprostil ze svých pout, jedním rozmáchlým pohybem odhodil Andreje od sebe a proklouzl. Andej narazil do protějšího stromu a jeho bezvládné tělo se sesunulo k zemi.
„Mdloby na tebe!"
Paprsek z Bogdanovy hůlky sampíra minul jen o pár centimetrů, než se Lola nadála, učitel obrany proti černé magii za tvorem vyrazil. Na okamžik zaváhala s pohledem upřeným na Andreje, který se nezvedal, ale pak se s hůlkou připravenou k boji rozběhla za Bogdanovem mizícím ve tmě.
****
Abe Potter vstoupil do ohrady a zastavil se. Napětí na tribunách bylo vystupňované na maximum.
„Nedokážu se na to dívat," mumlala Rose vyděšeně a střídavě si rukama zakrývala oči nebo si nehty drásala tváře.
Nikdo z kamarádů se ji nepokoušel chlácholit, všichni měli problém sami se sebou. Dokonce ani Edward ji neobdaroval jednou ze svých uštěpačných poznámek, tiskl si všechnohled k očím a snažil se odhadnout, jakou taktiku na mantichoru jeho nejlepší kamarád zvolí.
Soňa se pokusila odlákat její pozornost pomocí mrtvého zajíce, ale kořist byla pro tvora tak malá, že ji brzo zlikvidoval a dívku ve svém hnízdě zaregistroval. Utekla na poslední chvíli, ale stálo ji to roztržené lýtko. Francois zkoušel různá kouzla, ale mantichořina kůže byla příliš odolná. Nakonec ji oslepil a doslova se proplazil do hnízda pod jejími tlapami. Lissenko pochopitelně zvolil agresivní formu útoku, ale za fyzické násilí, které nebylo povoleno, mu porota odečetla spoustu bodů.
„Co to zatraceně dělá?" mumlal nechápavě Hugo.
Abe právě máchl hůlkou, zamumlal zaklínadlo, ale nic se nestalo. Diváci si mezi sebou začali netrpělivě šeptat.
„No tak, Abe!" pobízela bratra Lily netrpělivě.
Potter však stále stál a vyčkával. Mantichora netrpělivě přecházela kolem svého místa tam a zase zpátky. Vteřiny neúprosně běžely.
„Ten idiot!" zachechtal se Edward potěšeně, když konečně pochopil, o co kamarádovi jde.
„Co je?!" vyjekla Rose netrpělivě se zakrytýma očima. „Co se tam děje?!"
„Vždyť se sama podívej!" pobídl ji Edward a strhl jí ruce z očí.
Rose překvapeně zamrkala a právě v tu chvíli do ohrady přiletělo koště. Ještě v letu přes něj Albus přehodil nohu a během momentu se vznášel pár stop nad tribunami.
„Udělal to samé, co táta!" vykřikla Lily potěšeně a její slova zanikla v ohlušujícím potlesku a ryčení davu.
„Podívejte se na to! Bradavický šampion zvolil stejnou taktiku jako jeho otec Harry Potter v posledním Turnaji! Prostě si pro svou výhru přiletí na koštěti! Tomu říkám důvtip!" ječela Dominique do megafonu jako smyslů zbavená.
Abe Potter dlouho neváhal a zahájil na mantichoru útok. Kroužil kolem ní, záměrně ji provokoval a nenechal ji na chvíli odpočinout. Mantichora se po něm oháněla mohutnými prackami i ocasem plným trnů, vzletět se však zdráhala. Potter předváděl to, co na každém druhém famfrpálovém zápase. Vypadal, jako by se svým koštětem srostl a létání byla jeho přirozenost. Na koštěti byl nepřekonatelný a fanoušci ho za to odměnili doposud nejhlasitějším potleskem ze všech.
„Dej jí co proto!" řval Edward.
„Už ji skoro máš!" přidal se k němu Hugo.
Mantichora byla rozdrážděná na maximum a v jednu chvíli, když jí Abe znovu proletěl kolem čumáku a zadní částí koštěte provokativně plácl po tváři, roztáhla svá mohutná křídla a rozletěla se za ním. Dav překvapením vyjekl. Na malý okamžik prudká změna chování bradavického šampiona zaskočila a v té chvilce nepozornosti se po něm mantichora stačila ohnat tlapou a způsobila mu na zádech několik mělkých tržných ran. Abe však velmi rychle získal nad celou situací opět kontrolu a nechal ji za sebou létat v kruzích. Pak prudce změnil směr a než si toho mantichora stačila všimnout, strhl koště k jejímu hnízdu. Pustil se jednou rukou násady, uchopil nějaký předmět a těsně před tribunami svůj let vyrovnal.
„To bylo naprosto fantastické!" zvolala Dominique. „První z bradavických šampionů právě splnil svůj úkol!"
Dvě řady sedící pod profesory a ministerskými úředníky propukly v takový jásot, že v něm zanikl i řev zklamané mantichory.
****
Běžela a svaly ji bolely. Srdce tlačilo v prsou, dech ji řezal v hrdle. Byla tma, ale skrz vysoké stromy místy prosvítal měsíční svit. Větve ji bičovaly přes ramena, ruce a tváře, ale nezpomalovala, jako by ji hnala neviditelná síla.
Odněkud mezi stromy k ní problesklo několik záblesků světla. Vydala se tím směrem. Sampír už zase vydával svůj nesnesitelný skřek. Rozhrnula paží vysoké křoví a ocitla se na malé mýtině. Sampír se vznášel pár stop nad zemí a plně se soustředil na Bogdanova, který proti němu mířil hůlkou.
„Silencio!" zahřměl a sampírův křik konečně zanikl.
Tvor se proti němu vrhl ještě s větší zuřivostí a jedním rozmáchlým pohybem ruky ho odhodil stejně, jako před chvílí Andreje. Bogdanovo tělo prolétlo vzduchem jako hadrový panák a dopadlo o pár metrů dál do trávy.
Lola vylezla ze svého úkrytu připravená na boj. Když sampír spatřil svou kořist, kterou přišel zabít, tvář se mu roztáhla v děsivý úšklebek.
„Impedimenta!" vykřikla.
Její kouzlo však na sampíra nepůsobilo dostatečně, na malý okamžik se sice zastavil, jako by narazil do neviditelné bariéry, ale po krátkém zaváhání plul vzduchem přímo proti ní.
„Incendio!" z hůlky jí vyletěl záblesk světla a sampírův plášť pohltily plameny.
Jestli mu oheň nějak ublížil, nedokázala odhadnout, ale zcela určitě ho rozlítil na maximum. Vrhl se k ní ještě zuřivěji, metala na něj jednu kletbu za druhou, ale ten tvor byl zřejmě vůči běžným kouzlům imunní. Bude muset použít Salazarovu moc. Než se však odhodlala, byl sampír blízko, přímo na dosah ruky. Zastrčila hůlku za kalhoty a pevně obemkla prsty kolem stříbrného kůlu. Ještě nikdy žádného upíra nezabila. Věděla jen, že se musí trefit přímo do srdce. Jakmile sampír v její ruce spatřil kůl, rozzuřil se a tlaková vlna Lolu přirazila ke stromu za zády. Při prudkém nárazu se praštila hlavou o kmen a na okamžik jí svět před očima zčernal, kůl při tom upustila do trávy. Nedokázala se pohnout, nemohla ani dýchat, nějaká neviditelná síla jí tlačila na prsa. Sampír se k ní přibližoval. Byl tak blízko, že v odrazu jeho rudých očí viděla sama sebe, jak se bázlivě krčí.
A pak sampíra něco strhlo stranou. Odněkud se vynořil Bogdanov a vší silou sampíra odstrčil. Tlak na prsou povolil, Nikolaos se svezla na kolena a zalapala po dechu. Poté ticho proťal mužský výkřik. Bogdanov a sampír se zmítali na zemi o pár metrů dál. Lola se tím směrem pokusila rozběhnout, ale tělo ji zradilo a ona upadla v mdlobách obličejem přímo do trávy.
****
„A máme tady naši poslední soutěžící."
Než se Eileen stačila vzpamatovat, i ona prolézala mezerou mezi fošnami do ohrady. Sotva se nohama dotkla kamenného terénu, byla ledově klidná, veškerý strach jako by nechala za dřevěným plotem. Několik metrů od ní se na svých mohutných lvích tlapách majestátně tyčila mantichora. Eileen o tom tvorovi věděla zřejmě ze všech šampionů nejvíc, ostny z mantichořích ocasů se považovaly za jednu z nejvzácnějších přísad do jedů. Věděla také, že kůže mantichory odpuzuje prakticky všechna známá kouzla a bodnutí jejím ocasem má za následek okamžitou smrt. Dívka si však všimla, že tato mantichora ještě není dostatečně velká a její kůže nemá úplně typickou nachovou barvu, zřejmě má před sebou mládě, tudíž by bodnutí jejím ocasem nemělo být smrtelné. Zkoušet na vlastní kůži to však nehodlala.
Zcela ignorovala tváře, které na ni z tribun zíraly, jak se k tvorovi přibližovala. Svůj zrak upírala na mantichoru a ona zase na ni. Odolávala nutkání použít své schopnosti. Stačilo by jí zřejmě pár vteřin, aby tu bestii přiměla lehnout si na zem do klubíčka a spokojeně usnout. Jak by něco takového ale vysvětlila stovkám diváků?
Salazarova moc není hračka, je to prokletí. Nikdy, nikdy ji nesmíš používat jen tak! Nepoužívej ji raději vůbec, pokud si tím nezachráníš život, rozumíš? Eileen se pro sebe ušklíbla. Je lidožravá mantichora dostatečné ohrožení na životě, mami?
Teď dívku a nestvůru dělilo posledních pár kroků. Eileen vyčkávala s hůlkou připravenou. Mantichora na ni zaměřila svou veškerou pozornost, byla příliš blízko jejího hnízda, a proto ji začala vnímat jako hrozbu. Mantichora se připravila k útoku, její ohromné tělo se vzepjalo a zvíře se proti ní rozběhlo.
Eileen opsala zápěstím ve vzduchu smyčku a zašeptala: „Avis!"
Ze špičky její hůlky vyletělo mohutné hejno drobounkých zlatavých ptáčků, kteří jí začali kroužit kolem hlavy.
„Oppugno!" vykřikla a zamířila hůlkou na mantichoru. Hejno ptáčků se jako krupobití řítilo přímo proti mantichoře. Zaútočili na její obličej, klovali a sápali se po každém kousku kůže, ke kterému se dostali.
Zatímco se mantichora prackami vztekle oháněla po neúnavných útočnících, Eileen pronesla tiše: „Ventus!"
A v tu chvíli ohradou zavál vítr a všechny okolní pochodně zhasly, diváci zalapali po dechu a ohrada pod nimi se ocitla v absolutní tmě. Eileen s ledovým klidem použila zastírací kouzlo; zašeptala příslušnou formuli, klepla se krátce do čela a po těle se jí rozlil pocit, jako by jí někdo na hlavě rozklepl vajíčko. A pak se prosmýkla kolem mantichory a vydala se přímo k hnízdu vytvořenému ze suchých větví. Musela jednat rychle, dokud si mantichora nevšimne, že zmizela.
Mantichora mezitím marně zápasila s hejnem ptáčků, kteří ji teď klovali do slabin kolem krku a do očí. Diváci natahovali zvědavě krky a marně mhouřili oči do tmy. Eileen se pár rychlými kroky ocitla v hnízdě, vlezla dovnitř a začala se prohrabovat jeho obsahem. Snažila se nevnímat hlasy z tribun ani Dominique a její komentář. Problémem bylo, že si nedokázala vybrat, co z hnízda ukořistí. V té tmě toho popravdě příliš neviděla, ale pak zahlédla něco, co bylo pro ni osobně tak typické, až pochybovala, že hnízdo skrývá větší poklady. Předklonila se a prostrčila ruku mezi větvemi. Musela několikrát vší silou škubnout, aby předmět osvobodila, ale nakonec se jí to podařilo. Narovnala se a vítězoslavně se pro sebe usmála. Jenže pak zjistila, že je něco špatně. Z davu k ní dolehlo několik vyděšených výkřiků a ona na svém krku ucítila mantichořin dech.
****
„Lolo! Zatraceně Lolo, prober se!"
Nikolaos nabývala vědomí jen velice pomalu; mozek šátral po spojích vedoucích k jednotlivým smyslům. Napřed se jí vrátil sluch, ale tím jen zaregistrovala vlastní sípavé nádechy a zvuky probíhajícího boje nedaleko místa, kde ležela. Zrak jí chvilku unikal a mnohem rychleji se jí vrátila paměť. Vzpomínka na sampíra pár centimetrů od jejího obličeje ji vrátila do reality. A těsně po nástupu paměti se ozvala bolest, nespočet pohmožděnin a podlitin a zřejmě jedna otevřená rána hlavy, která jí způsobila dočasný výpadek vědomí. To všechno jí problesklo hlavou ve zlomku sekundy, než se prudce posadila a vyšvihla se zpátky na nohy.
Pár metrů od ní stál v obranné pozici Andrej Tarkovskij, se stříbrným kůlem v pravé ruce hleděl sampírovi vyčkávavě do očí. Tvor se právě připravoval k útoku. Lola se klopýtavě vydala jejich směrem.
„Ne!" zarazil ji Andrej, aniž by ze sampíra spouštěl oči. „Poradím si sám! Najdi Bogdanova!"
Lola netušila, jak dlouho byla v bezvědomí a co všechno se mezitím odehrálo, ani kde má hůlku nebo kůl. Stiskla levou dlaň a zase ji otevřela a zpod prstů jí vyletěla maličká ohnivá koule, která alespoň částečně osvítila malou mýtinu.
„Bogdanove!" zvolala do noci.
Za zády jí probíhal souboj tělo na tělo, zvuky, které k ní doléhaly, nevěstily nic dobrého. Ale řídila se Andrejovým přáním a neohlížela se.
„Bogdanove!" zopakovala znovu.
V odpověď k ní dolehl chrčivý zvuk a zakašlání zpoza nedalekého křoví. Rozběhla se tím směrem a po pár dlouhých krocích se jí naskytl nejstrašlivější pohled, jaký doposud viděla
Bogdanov ležel na zádech a lapal po dechu. Hruď měl zohavenou několika hlubokými drápanci, ze kterých prýštila krev. Nejhorší však bylo roztržené hrdlo na cáry, které se snažil udržet pohromadě svojí pravou rukou. Zpod prstů mu valily proudy krve a jeho obličej do tmy zářil popelavě bílou barvou.
Lola padla na kolena a vrhla se k němu.
„Ne!" zachroptěl zlověstně. „Nedotýkej se mně, nezapomeň na ten jed!"
Jeho tělo se otřásalo opakovanými záškuby.
„Vydržte, pomůžu vám!" ujišťovala ho roztřeseným hlasem. Věděla však, že na něco takového její moc nestačí. Musela by spotřebovat všechnu energii, kterou měla, aby se jeho rány alespoň částečně vyléčily. Po tváři jí přeběhl zachmuřený výraz a Bogdanov pochopil, co se jí honí hlavou.
„Jestli...," zašeptal namáhavě. „Jestli mi chceš doopravdy pomoct...tak mě zabij."
„To ne!" vyhrkla a na kratičký okamžik se ohlédla přes rameno, protože k ní dolehl Andrejův výkřik.
„Po-poslouchej mě!" naléhal na ni Bogdanov a každé další slovo ho stálo víc a víc úsilí. Lola k němu zase otočila hlavu jako omámená.
„Ten jed...šíří se velmi rychle... Do pár minut...budu stejně mrtvý. Skonči to."
„To po mně nemůžete chtít!" zakvílela Lola bolestně.
„Udělej to," žádal ji. „Udělej to pro mě, prosím... Ukonči tu bolest..."
Lola nahlížela pár vteřin do Bogdanových očí, ve kterých nenašla ani stopy strachu, jen smíření.
„Prosím, Nikolaos...," vydral ze sebe.
„Dobře," přitakala váhavě.
Roztřesenýma rukama si neohrabaně sundala rukavice. Promnula si obě dlaně a natáhla je nad mužovu hruď. Bříšky prstů se téměř dotýkala krvácejících ran.
„Prosím, skonči to...," pobídl ji naposled, když poznal, jak váhá.
Lola zavřela oči a plně se soustředila na svou moc. Vyděsilo ji, že nemusela pátrat příliš hluboko v mysli, aby našla to, co hledala. Nechala se svou magií zcela pohltit, už se to nedalo zastavit. Zpod prstů se jí dral černý dým, který do Bogdanova pronikal skrze rány, otevřená ústa oči a ušil a vpíjel se hluboko do jeho těla.
Ani jeden z nich už neslyšel, jak stříbrný kůl projel sampírovým srdcem a ten vydal svůj poslední skřek.
****
Eileen zareagovala zcela instinktivně.
„Protego!" vykřikla a mezi ní a tvorem se vytvořilo tak mohutné štítové kouzlo, že jeho síla odhodila Eileen zády proti tribunám. Svezla se do podřepu, ale než mantichora stačila zareagovat, vyšvihla se zpátky na nohy a dala se na útěk.
Věděla, že o cokoliv se právě teď pokusí, to bude marné. Mantichora byla rozzuřená na maximum a její kůže byla natolik odolná proti kouzlům, že by jí sebevětší znalost zaklínadel nepomohla.
Přitiskla si ukořistěný předmět blíže k hrudi a utíkala jako o život. Vlastně utíkala opravdu o život. Přes rameno proti mantichoře vrhala jednu kletbu za druhou ve snaze ji alespoň částečně zpomalit. Většina kouzel se však rozplynula jako dým, sotva se dotkla tvorovy kůže.
Ke kraji ohrady jí zbývalo už jen pár kroků. Na zádech doslova cítila mantichořin dech. Podporována křikem davu se uprostřed běhu svezla na bok, zapřela se rukou o spodní fošnu a proklouzla na druhou stranu. Vzápětí mantichora zprudka narazila tělem do dřevěné ohrady a pár prken zapraskalo, to už ji ale Charlie Weasley a jeho muži pomocí mohutného řetězu táhli od Eileen pryč.
Bradavická šampionka, značně pochroumaná, vítězoslavně vstala a máchnutím hůlky odstranila zastírací kouzlo. Dav propukl v hlasitý jásot a potlesk tak bouřlivý, až jí zalehly uši.
„Naprosto fantastická práce!" vřeštěla Dominique do mikrofonu. „Jaké body porota udělí bradavické šampionce?"
Eileen byly v tu chvíli ale nějaké body naprosto ukradené. Z nejbližší tribuny právě slezl Abe a mířil rychlým krokem přímo k ní.
„To bylo naprosto fenomenální!" křičel nadšeně a než se nadál, Eileen mu jedním dlouhým skokem přistála v náručí, div mu nevyrazila zuby.
A pak se dav kolem nich rozrostl a všichni je poplácávali po zádech a něco jim říkali, ale Eileen nebyla schopná vnímat význam těch slov. Jen se pitomě usmívala na všechny strany a přijímala gratulace. Uviděla Rose, Edwarda, Lily a Huga, davem se k ní dokonce prodrala i dvojčata. Ale ona hledala tu, se kterou v tuhle chvíli chtěla být ze všech nejvíc.
„Kde je Lola?" ptala se, ale nikdo z jejích kamarádů jí nedokázal odpovědět.
Zmateně se rozhlížela a volala do davu sestřino jméno i poté, co jí porota udělila nejvyšší počet bodů ze všech.
****
„Je po všem, Lolo."
Andrejův hlas k ní doléhal z velké dálky. Nedokázala se na význam jeho slov soustředit. Tělem jí proudilo příliš magie, kterou teď nemohla nijak potlačit.
„Nech ho být."
Cítila, jak ji svou silnou paží objal kolem hrudníku, oběma rukama se ho snažila odstrčit, ale jeho stisk nepolevil. Vší silou ji odtáhl stranou a oba dosedli na zem promáčenou krví, přímo vedle nehybně ležícího těla.
Svírala jeho paži, jako by to byl záchranný kruh držící její hlavu nad hladinou. Cítila, jak se jí po tváři kutálí první slza.
Bogdanov byl mrtvý. Jeho duše byla pryč.
Zabila ho.
A co je horší, bylo to tak snadné.
Smrt, a to, co po ní následuje, nepředstavovaly pro Nikolaos Blackovou žádné tajemství. Ze srdce si však přála, aby tomu tak v tuhle chvíli bylo.