„Ale ty mi taky něco slib..." Zašeptala a znovu se podívala na mé zápěstí.
„Dillie slib mi, že už to neuděláš..." Zase. Zase jí ubližuju mojí chybou. Chtěl bych jí to slíbit, ale mohl jsem? Poprvé jsem měl pocit, že to vážně pomohlo. A... Vlastně pokaždé.
„Nemůžu ti tohle slíbit." zakýval jsem hlavou a pousmál se.
„Dylane, prosím." Špitla a bránila se slzám.
„Víš, když nad tím tak přemýšlím," pronesl jsem a šibalsky se usmál.
„Sex na nemocniční posteli by byl vlastně fajn." Skousl jsem si ret a přejel ji pohledem.
„Víš, jestli s tebou mám po měsíci spát, nebude to na nemocniční posteli." Protočila očima a odtáhla se ode mě. Posadila se přímo na mě a usmála se.
„A nezamlouvej to." Zašeptala.
„Mio, já ti nic slibovat nebudu." Hlesl jsem chladně a podíval se jí do očí.
„Dyle, já-"
„Ne. Mio, prostě ne." Odsekl jsem a zhluboka se nadechl.
„To proto, jak jsem se k tobě chovala, viď?" Vyptávala se. Co jí to ksakru napadá? Ví přeci, že ji miluju. Posadila se naproti mně do tureckého sedu a povzdychla si.
„To ani náhodou. Zlato vždyť víš, jak jsem to cítil." Nepatrně jsem protočil očima a přitáhl si ji k sobě.
„Měl bys jet domů." Řekla a chtěla se odtáhnout.
„Vidím, že tu být nechceš a otravuje tě to. Očividně jsem byla lepší v kómatu, když jsem mlčela." Vyjeveně jsem se na ni díval a ona jen pohodila rameny.
„Tak jdi." Sykla a sama se postavila.
„Děláš si ze mě prdel, viď?" Ptal jsem se naštvaně.
„Přijď zítra. Ahoj." Zamumlala a odemkla dveře.
„Nikam bych nešel ani kdybys chtěla." Posadil jsem se a ona mě propálila pohledem.
„Dylane nechci ti lízt na nervy. Vidím na tobě, že ti moje chování už vadí, ale já se prostě nezměním. Nedokážu to a to ani kvůli tobě." Ušklíbla se a otevřela dveře.
„Jo, jasně. A i přesto jsem si tě chtěl vzít a mít s tebou dítě." Protočil jsem očima a došel k ní. Stoupl jsem si těsně před ní a dveře zavřel. Pak poodstoupil dál.
„Víš, asi to nechápeš, ale láska znamená to, že ti ten člověk na nervy neleze. Že jsi schopnej s ním strávit všechen tvůj čas a pořád se máte o čem bavit. Láska znamená někoho bezpodmíněčně milovat, Mio." Zírala na mě a pomalu vydechovala.
„Nikdy jsi nic o svatbě neříkal." podívala se na mě a já jen zakýval hlavou. Byla zmatená. Jen nevím, jestli ze mě nebo ze sebe.
„Nebyla správná chvíle." Zamknul jsem a tím jí odepřel možnost mě zase chtít vyhodit.
„Já myslel, že se mnou chceš být. Mluvili jsme o tom už několikrát a já to vždycky bral tak, že mě miluješ a být se mnou chceš. Jestli ne tak nevím, proč se přetvařuješ." Byl jsem strašně zmatenej. Ze všeho.
„Ale tak to je. Nepřetvařuju se, Dyle. Přísahám, že ne." Jemně mi prsty přejela po ruce a já se na malou chvíli usmál.
„Ale... Nechceš si mě snad vzít, viď?" Usmála se a následně se uchechtla.
„Jestli je něco, co vážně nechci uspěchat, je to tohle." Přitáhl jsem si ji k sobě a snažil se z jejího pohledu cokoliv vyčíst.
„A ten slib?" Zeptala se opatrně a znovu se posadila. Přesvědčoval jsem se, ať jí to slíbím. Aby už neměla strach a věřila mi. Šel jsem k ní a ona pokračovala.
„Nemusíš to říkat. Pochopím to, ale-" Sklonil jsem se k ní a přivlastnil si její rty.
„To znamená?" Zašeptala tázavě a obmotala své ruce okolo mého krku.
„Že by jsme možná měli přestat mluvit." To bylo poslední co jsem řekl. Znovu jsem ji začal líbat a lehce do ní strčil, čímž jsme se následně přesunuli na postel. Bude zázrak, když na nás nikdo nezaklepe. Máme na tohle vážně obrovský štěstí. Uhm, doufám, že slyšíte tu ironii.
„Sakra jsme v nemocnici." Zašeptala a nadechla se.
„To už je jedno." Vyhrkl jsem a přesunul se k jejímu krku.
„Neměli by jsme, Dylane. Vážně ne." Šeptala nuceně. Sama nechtěla, aby jsme přestali.
„Neříkej, že nechceš." Ušklíbl jsem se. No a co, že zním jako úchyl. Chvíli nic neříkala, když pak konečně...
„Tak sakra dělej..." Sykla a já měl chuť ji trošku potrápit.
„Nespěchej, Mio, nespěchej." Šibalsky jsem se usmál a sundal jí tričko.
****
V tom nejlepším někdo začal bušit na dveře.
„Opovaž se otevřít." Vydechla, ale já se od ní odtáhl.
„Asi budu muset." Zašeptal jsem.
„Víš co musíš udělat?" Zeptala se otráveně.
„Otevřít." Vždycky mě bavilo jí provokovat. Ušklíbla se a na tváři se jí vytvořil utrápený výraz. Už tak jsem to strašně dlouho protahoval. Ďábelsky jsem se usmál a začal se oblíkat. Hodil jsem po ní tričko a legíny.
„Ať je to kdokoliv, toho člověka nesnáším.." Odfrkla si a během chvíle byla oblečená. Ten člověk za dveřmi stále nepřestával klepat, tak jsem po další chvilce otevřel.
Otočil jsem se na Miu a bránil se úsměvu.
„Ahoj, Madd." Pobaveně jsem se ušklíbl a ona vešla dovnitř.
„Proč se tak směješ?" Nechápala.
„A proč vypadá ona, jak kdyby mě chtěla zabít?" Zeptala se a podívala se na Miu.
„O nic nejde. Mám vás nechat?" Zeptal jsem se jí.
„V pohodě. Jde o vás oba." Mia ji stále propalovala pohledem a na tváři měla kamenný výraz.
„Můžeš to říct rychle, prosím?" Zeptala se jí. Maddie se na mě vyjeveně podívala, ale já nad tím jen mávl rukou.
„Asi se mi líbí Steve." Vypadlo z ní. Oba jsme mlčeli a překvapeně se na sebe dívali.
„Super, jdi a řekni mu to!" Mia se falešně usmála a rukou jí naznačila, ať vypadne.
„Ruším?" Optala se nabručeně. Než jsem stihl něco říct, Mia mě předběhla.
„Madd, jsi sice moje nejlepší kamarádka a ano, byly jsme bez tý druhý dlouho, ale," ukázala na mě.
„S nim si toho musíme tak strašně moc říct." ušklíbla se. Mluvit. Hah, určitě potřebujeme mluvit.
„Stevovi to řekni." Dodala.
„Vážně jde o tohle?" Radši už jsem mlčel.
„A víš ty co, Madd? Nejde. Jde čistě o to, že-"
„Chce vědět, kdy ji už pustí." Přerušil jsem ji s úsměvem.
„Doktor nám říkal, že to chvíli potrvá." Po chvíli se zvedla a odešla.
„Lásko?" Začal jsem se smát a ona mě jen nabručeně přejížděla pohledem.
„Jsi rozkošná." Skousl jsem si ret a uchechtl se.
„A naštvaná." Doplnila s úšklebkem. Postavila se a dosápala se ke dveřím, které otevřela.
„Co si myslíš, že děláš?" Zeptal jsem se. Ještě tu sebou někde sekne.
„Chci vědět, kdy mě pustí z tohohle cvok housu." odfrkla si a odešla. Šel jsem hned za ní a naštěstí jí doběhl. Došla až k recepci kde se ptala na nějakého doktora. Ten naštěstí během chvíle dorazil a my se dozvěděli, jak dlouho tu bude muset být.
3 týdny minimálně.
Ale nebyla by to ona kdyby si nevydupala, že ji na narozeniny pustí.
Na pokoji...
„Jsi silná." Zašeptal jsem s pohledem upřeným do země. Povzdychla si a pohladila mě po tváři.
„To ty ale taky." Usmála se a slezla z postele. Posadila se na mě a já jí mlčky pohlédl do očí.
„A to je jeden z důvodů, proč tě tak strašně moc miluju a nikdy nechci ztratit." Ještě jsem ji neslyšel mluvit tak upřímným tónem. Usmála se a když jsem pořád mlčel, objala mě. „Vím, že se často hádáme, ale změní se to. Slibuju." Taky jsem doufal, že se to změní... Dal jsem jí pusu do vlasů a objal ji ještě pevněji.
„Slibuju, že už to nikdy neudělám." hlesl jsem po chvilce uvažování.
11. února...
„Kam jsi tak na rychlo zmizel?" ptala jsem se do telefonu. „A kde mám vůbec tašky?" zasmála jsem se, ale o mlčel. „Dylane?" zeptala jsem se už tišeji.
„Už jsem ti je odvezl domů." odpověděl a já začala být nervózní.
„Dyle co se stalo?" posadila jsem se na posteli a pohled přesměrovala na moje tenisky.
„Už tě pustí?" vyptával se.
„Jo, čekám tu na tebe jako debil. Co se děje?" ptala jsem se znovu.
„Mohla bys někam přijít?" zeptal se znovu.
„Kam?" nadiktoval mi adresu s tím, že je to jen kousek od nemocnice. Absolutně jsem nechápala o co jde, ale podepsala jsem nějaké papíry a zamířila na to místo. Měl to být údajně nějaký park.
A taky, že skoro byl. Dlouhá cesta ohraničená stromy a někde byly i lavičky. Hned jak jsem tam přišla, viděla jsem jeho. Seděl tam, s obličejem v dlaních a pugetem rudých růží položených vedle sebe.
Už teď jsem věděla, že něco je rozhodně špatně.
***
Lidi? Tohle, ano, přesně tohle, je konec prvního dílu.
Bože, asi budu bulet.. Vůbec s tou částí nejsem spokojená a konec... No, sami vidíte.
No... Samozřejmě čekejte poděkování + vás budu informovat o druhém díle...
Jinak, než zveřejním nový díl, vrhnu se na korekturu celého toho prvního... - si seženu pro jistotu korektorku :D :) Asi máte právo vědět, na kdy ten 2. plánuju, takže...
Na 12. 2, tudíž Dylovo narozky den po mých a těch Miiných :) A tím pádem cooo? Už mi bude 12! :D :3 :O
Nevím, co sem napsat. Sama nevěřím tomu, že už to končí. Že končí tenhle první díl a že budu teď tak dlouhou dobu bez vás a vašich krásných komentů...
No, víc asi v tom poděkováním, který čekejte hned po téhle části. Pokud čtete tak půl hoďky po zveřejnění, už to určitě je :))
Ještě teda... VESELÉ VÁNOCE! <3 MILUJU VÁS! <3
Bye:(:)