Game On | √

„Proč?"

„Přišli jsme o to malý, viď?" ptala se, ale odpověď už zcela jistě znala. Pohladil jsem ji po tváři a smutně se pousmál.
„Asi ještě nebyla ta pravá chvíle." znovu jsem se usmál, ale teď už upřímně.
„Ty půjdeš na vejšku a splníš si sen." zašeptal jsem.
„A ty mi řekneš, co jsi tu beze mě prováděl." povzdychla si a zadívala se na zem.
„A jak ti bylo a jednoduše mi řekneš všechno." špitla ještě tišeji a svýma skleněnýma očkama se na mě podívala. Usmál jsem se. Asi se to zrovna nehodilo, ale já prostě musel. Při pohledu na ni se v ten moment nedalo nic než usmívat a dívat se jí do očí.
„Směješ se? Opravdu?" nepatrně protočila očima a sedla si na postel. Dřepnul jsem si k ní a moje oči si našly ty její. Zase.
„Copak se divíš?" nechápala to.
„Jsem v nemocnici, zmeškala jsem naprosto všechno a potratila. A ty se směješ, Dylane." odfrkla si a tvář si položila do dlaní. Podíval jsem se na Madd, která se jen vesele usmála. Přisunul jsem se blíž k Mie a zároveň tak blízko, aby mě slyšela jen ona.
„Jsi v nemocnici a přesto jsi nádherná. Díváš se na mě těma dokonalýma očima a pořád jsi moje. Mio nejde se neusmívat." očividně jí to náladu nezvedlo.
„Říká ten, co mě viděl několikrát do týdne. Já tě neviděla, neslyšela ani nic celej měsíc a k tomu jsem byla mimo." ušklíbl jsem se.
„Několikrát do týdne?" zopakoval jsem. Všichni beze slov odešli a my tam zůstali sami.
„Mio já tu s tebou byl každej den." mrkl jsem na ni.
„I každou noc." dodal jsem a uchechtl se. Neodpovídala. Nedělala nic.
„Řekneš mi, co všechno se dělo?" zeptala se po chvíli.
„Samozřejmě myslím s tebou. Škola a tak." posadil jsem se vedle ní a prsty jí přejel po kloubech na ruce.
„Nic, co by tě zajímalo." zalhal jsem. Střelila po mně vražedný pohled a já se zadíval na můj levý rukáv mikiny. Vlastně jsem přemýšlel nad tím, co je pod ním.
„Já vlastně..." už jen začni koktat, Dylane.
„Vlastně...?" řekla starostlivě.
„Já..." hlesl jsem nejistě. To už to ale nevydržela a vyhrnula mi rukáv nahoru. Zůstala zírat na moje zápěstí a v jejích očích byl vztek, smutek, obavy... Prostě všechno.
„Ty ses..." zašeptala a podívala se mi do očí. Uhnul jsem pohledem.
„Proč?" zašeptala skoro neslyšně a znovu jí po tvářích začaly téct slzy. Netušil jsem, co odpovědět.
„Dylane tak sakra odpověz..." hlesla a já stále cítil její pohled na mně. Nechtěl jsem, aby byla ještě smutnější než je teď a k tomu zmatená, ale chtěl jsem jí to vůbec říkat?
„Nevím, jak ti to říct..." skvělá věta, Dylane. Vážně skvělá.
„Dillie..." zavzlykala.
„Vždyť jsi tohle vůbec nemusel dělat." teď už jsem se na ní podíval. Bože tak moc mi chyběla. Tak moc jsem jí chtěl zpátky, a teď jí ubližuju tímhle.
„Nebreč, lásko." špitl jsem a objal ji.
„Proč jsi to sakra udělal?" ptala se znovu s obličejem zabořeným do mé mikiny.
„Nešlo to bez tebe vydržet. Doktoři ti přestali dávat naděje a já jsem prostě..." pohodil jsem nerozhodně rameny a nervózně si skousl ret.
„Řezal?" pronesla ironicky a brečela dál. Jen jsem si tiše povzdychl a přitiskl si ji k sobě blíž.
„Co jsi měl ještě v plánu? Skočit z mostu?" sykla a lehla si.
„Mio musíme se bavit o tom, co jsem udělat?" optal jsem se otráveně.
„Nevím, kolikrát ti mám říkat, že bez tebe prostě být nedokážu." dodal jsem.
„Promiň, že zním tak panovačně, ale teď mi hezky vyklopíš, co jsi tu sakra prováděl, nebo co jsi měl v plánu." řekla chladně a vstala.
„Počkej..." napadlo mě, co chce udělat. Vstal jsem a šel zamknout dveře. Zatvářila se ustaraně a opět sebou hodila na postel.
„Nejsem neschopná." řekla si spíš pro sebe a já se posadil vedle ní.
„Tak mluv." oddychla si.
„A začni prosím tou nehodou." zaprosila. Fajn, jde se na to.
„Odešel jsem a ty jsi pak prý jela odvézt Madd a Stevovi dárky. Vrátil jsem se k vám asi až po dvou, třech hodinách a byla tam jen máma s tátou." jen do toho, Dyle. Pojď se hezky ponížit.
„Hele já si myslím, že bych ti to neměl popisovat já. Zeptej se třeba mámy jak jsem vyšiloval a probrečel tu kvůli tobě několik nocí. Ptej se jí, jak jsem od tebe skoro neodcházel. Protože já nejsem typ, kterej rád popisuje svoje pocity, Mio." zvedla ke mně oči.
„Nezvládal jsem to bez tebe." protočil jsem očima a pomalu vydechl.
„A neříkej, že přeháním." upozornil jsem ji a střelil po ní pohled.
„Ty jsi tak strašně moc dokonalej kluk..." šeptla, ale jako by si spíš stěžovala. I přesto mi to na tváři vykouzlilo úsměv.
„A já tě tak strašně moc zbožňuju..." šeptala dál a usmála se.
„A vždycky si uvědomím jaký obrovský štěstí mám příliš pozdě." má snad ten nejkrásnější úsměv.
„A chci-" přerušil jsem ji a přisál se na její rty.
„Nezapomínej, že jsme v nemocnici." ušklíbl jsem se, když mi po chvíli chtěla sundat tričko.
„A taky je zamčeno." na oko jsem se zamyslel.
„A za touhle tenkou zdí je tvá máma." zašklebil jsem se a hlavou kývl k protější zdi.
„Ehh..." zaúpěla a protočila očima.
„Budeš si muset holt počkat." šibalsky jsem se usmál a ona se zatvářila otráveně. Během chvíle se ale zasmála a já si lehl vedle ní.
„Tak moc jsem tě tu potřeboval zase mít." zašeptal jsem a byl těsně u ní.
„Už tě nikdy neopustím... Slibuju." jemně mě políbila a já z ní nedokázal spustit oči.

×××

Omg to je tak květákové sladký :D :3
Tuhle část bych chtěla věnovat Agi, protože je úplně mega super a všichni jí díky jejím kedlubnovým komentům znáte :3 :D
#ProtožeKedlubnyJsouNej
#ZelíAKvětákJedou
#MořskýPannyPlease

(To věnko doplním až budu na pc :D)
♥♥♥

Ták... Fakt už se blížíme ke konci :/ :(
Argh :'(

Bye:((