Game On | √

A dál?

„Ty malej šílenej pošuku!" vykřikla a postavila se. Díval jsem se na ni s úsměvem na tváři a přejížděl ji pohledem.
„Sluší ti to.." uznal jsem a skousl si ret při pohledu na to, že to tričko na ní bylo úplně nasáklé.
„Z tebe bude jednou nějakej úchyl.." šeptla šla do pokoje.
„A to mě budeš milovat ještě víc." prohlásil jsem polichoceně a šel za ní. Zasmála se a zašla dovnitř.
„Jestli mě hodláš pronásledovat jako stalker, řekni to rovnou."
„Hodlám." přiznal jsem a zašklebil se. Zavřela dveře a otočila se na mě.
„Jdu se převlíct, kdyby tě to třeba zajímalo." řekla otráveně, ale na její tváři se značil úsměv.
„Zajímá." odpověděl jsem znovu jednoslovně.
„Tím jsem chtěla mile říct, že máš vypadnout." uculila se a protočila nad tím očima. Otočila se a sundala si tričko.
„Vážně?" jen jsem kývl namísto odpovědi.
„Tvůj problém..." šeptla a sundala si i podprsenku. Stále ke mně byla otočená zády a pak si oblékla tričko.
„Vážně by jsi teď mohl zmizet." zasmál jsem se a odešel.

Pohled Mii..
Potřebovala jsem teď někomu zavolat. Nevím proč, ale prostě jsem cítila, že s tím člověkem potřebuju co nejdřív mluvit. Nechtěla jsem Dylovi lhát, ani mu to tajit.
Převlékla jsem se a sešla dolů.
„Počkej tu chvilku, jo?" zeptala jsem se směrem k Dylanovi a v obýváku vzala do ruky mobil. Očividně nechápal. Vytočila jsem číslo a čekala. Vzal to. Otočila jsem se tak, abych viděla na Dyla.
„Steve?" začala jsem. Už jen nad tím jménem vypadal zklamaně. Díval se na mě a dlouze si povzdychl.
„Co, že voláš?" ozvalo se celkem milým, známým hlasem. Až mě to překvapilo.
„Měli by jsme si co nejdřív promluvit." mluvila jsem dál a pohled, kterým jsem až doteď skenovala malý stolek, jsem se opět zadívala na Dyla. „Dneska?" ptal se.
„Ne.. Spíš zítra.. Třeba po škole.." špitla jsem a všimla si Dylova výrazu. Nepřišel mi naštvaný.. Spíš zklamaný, možná až smutný. Nesnášela jsem, když měl kvůli mně špatnou náladu. Nesnášela jsem za to sebe.
„Jsem rád, že jsi se ozvala.. Jen.. Jsem to nečekal, takže za chvíli u tebe zazvoní messenger." pronesl nervózně.
„Em.. Fajn.. Budu muset končit, domluvíme se.." teď už vypadal celkem naštvaně, to ale během malé chvíle zmizelo.
„Zítra.." doplnil mě jistě.
„Jo.. Zítra.. Ahoj." šeptla jsem rychle a típla to. Odhodila jsem mobil na gauč a udělalala pár rychlých kroků k němu do kuchyně. Zíral do země a nevypadalo to, že se mi hodlá podívat do očí.
„Podívej se na mě.." pošeptala jsem, ale on nereagoval. Prsty jsem mu nadzvedla bradu tak, aby se mi díval do očí.
„Takhle budeme mít ty role prohozený pořád, lásko.." řekla jsem tiše a pousmála se. Podíval se na mě, ale v jeho tváři nebyl ani náznak úsměvu.
„Hele, podívej. Nemůžu nechat Maddie pořád řešit moje problémy. Nebo Tima, Jacka, nebo dokonce tebe. Musím řešit svoje vlastní problémy sama, Dillie, už mi není 5.." přesvědčovala jsem ho a posadila se těsně vedle něho.
„Vždyť to já přece vím.. Ale mám o tebe strach, chápeš? Nechci zítra odletět, a o dva dny později se přes mobil dozvědět, že ti něco je. Nechci se pak jak debil hnát na první letadlo a mít o tebe šílenej strach." řekl a podíval se na mě.
„A nechci, aby jsi se bavila se Stevem.." dodal šeptem.
„A vím, že ti v tom ne-"
„Počkej.." přerušila jsem ho.
„Nic se mi nestane. A slibuju, že ty si ten měsíc v Kanadě užiješ bez starostí o mě. A možná bude lepší, když budeš vědět, že.. Si můžeš užívat jako každej vysokoškolák.
A nehodlám být se Stevem bůhví jaká kamarádka.." vzala jsem ho za ruku a pomalu přejížděla po jejích kloubech.
„Tím mi říkáš : Podveď mě a chytni Aids? Ne díky." pronesl, a v jeho hlase bylo slyšet jak značné znechucení, tak i úsměv.
„Tím ti říkám.. Prostě.. Můžeme si dát.. Pauzu.."
„A já ti odpovídám, na to zapomeň."
„Jenže jednou toho budeš litovat.." protestovala jsem a pohladila ho po tváři.
„Čeho? Toho, že jsem nikdy neměl ani nechtěl holky na jednu noc? Nebo holku, ke který nic necítím? To není nic pro mě, a ty to víš." odpověděl a postavil se.
„Toho, že jsi od doby co jsi mě poznal neudělal nic šíleně šílenýho." vysvětlila jsem.
„Víš ty co? Pořád ty stejný témata. Takže to uzavřeme." povzdychla jsem si a postavila se naproti němu.
„Takže první věc, Steve. Ty se chceš starat o sebe, a já zas budu pořád chránit tebe." pěkná rýmovačka, pomyslela jsem si.
„Takže to bude takhle. Starej se o sebe, jak ty chceš, ale já tě budu chránit vždycky, a vždycky se budu zajímat. A ostatně, jak už jsem říkal, budu při tobě stát, ať už to mezi náma bude jakkoliv. Ať už mě budeš ignorovat, odmítat, nebo i milovat, budu tady vždycky pro tebe, a tečka." chtěla jsem ho přerušit, ale naznačil mi, ať to nedělám.
„Další téma jsi ty samotná. Nevěříš si, což je blbost, ale je to tak. Takže, pro dnešek jedna z posledních, na mě mega dlouhých slohovek. Mohl bych ti tu vykládat o tom, jak jsi vyjímečná, ale nežijeme ve filmu. Takže takhle, Mio. Jsi taková, jaká jsi. Jsi hodná, milá, chytrá, inteligentní, krásná, a prostě jsi to, co chce každej kluk. A víš ty co? Mám štěstí, že sis vybrala mě. Mám štěstí, že jsem ten, kterýho sis vybrala, když by jsi mohla mít stovky jiných kluků. A jsem neskutečně šťastnej, že tě mám, jasný? O tom už nikdy nepochybuj." dořekl a nadechl se.
„A poslední věc je ta zasraná a debilní Kanada. Nechci žádnou pauzu. Nechci ani žádnou jinou, chci prostě tebe, a aby nám to vydrželo i přes tu dálku. A chci, aby jsi si každej den uvědomovala, jak moc tě miluju, když ti to zrovna nebudu moct dokázat sám." popošla jsem k němu blíž, rukou jemně přejela po jeho tváři a zadívala se mu do těch jeho zatraceně úžasných očí.
„Chci toho snad tolik?" zeptal se zoufale a rozhodil rukama. Objala jsem ho a zašeptala:
„Ne.." stáli jsme tak asi ještě 5 minut. Jedna z věcí, které jsem na nás měla nejradši. Že dokážeme jen tak stát a vnímat pouze přítomnost toho druhého.
„Nemáš hlad?" zeptala jsem se najednou a věnovala mu úsměv.
„Celkem." odpověděl už dnes po několikáté za den jednoslovně, a já měla chuť ho na místě přerazit.
„Co máš s těma slovama, sakra?" zeptala jsem se už tím správně protivným tónem.
„Nevím." odpověděl nerozhodně a já na něj nabručeně vytřeštila oči.
„Promiň.." začal, a já jen doufala, že věta nějak pokračuje.
„To vážně nebylo schválně." bránil se a upřímně se usmál.
„Můžeš si vybrat. Buď budu vařit a ty se nepozvracíš, nebo můžeme objednat nějaký nechutný, olejem nasáklý maso, co vlastně maso není." dala jsem mu na výběr a zasmála se.
„Jsem zvědavej, na ten tvůj kuchařskej talent..„
„Dobře.. Na co máš chuť?" položila jsem mu další otázku.
„Na co ty?" optal se s úsměvem.
„To je jedno, já stejně nejím maso, a pochybuju, že ty by snědl něco, kde není." oznámila jsem nezaujatě a opřela se o linku.