Game On | √

Pravda

„Hele..." začal nervózně, když už stál u auta.
„Ano?" zeptala jsem se s úsměvem.
„Nechceš..." usmívala jsem se jako debil, ale on byl asi vážně nervózní.
„Co?" zasmála jsem se a tázavě se mu dívala do očí.
„Jít ven?" zeptal se opatrně.
„Dylane..." povzdychla jsem si a zatvářila se ustaraně.
„Fajn, tak ne." usmál se a obešel auto.
„Dej mi 10 minut. Zajdu se jen převlíct." pronesla jsem po chvilce přemýšlení a sledování zklamání v jeho očích.
„Dobře." zasmál se a já si jen odběhla dovnitř.
„Tak jak?" zeptala se Maddie, ale já se zaměřila na Steva.
„Omlouvám se..." šeptla jsem směrem k němu.
„To je dobrý..." pohled přesměroval k zemi. Cítila jsem se strašně provinile, ale musela jsem co nejdřív zmizet do koupelny. Zůstávala otázka, jestli říct Maddie důvod.
„Tak jak sakra?!" naléhala.
„Jdu se převlíct." mrkla jsem na ni a nahoře zmizela do koupelny.

Když jsem sešla dolů, byla jsem sice už převlečená, ale taky jsem věděla něco, čeho jsem se posledních pár dní bála.
Jsem víc v prdeli, než jsem myslela.
Rychle jsem řekla mámě, že jdu ven a tam viděla si ty dva povídat.
„No to se mi snad zdá..." ohlásila jsem překvapeně při pohledu na Steva a Dyla, kteří spolu normálně mluvili. Zasmáli se a otočili se na mě. Maddie tam jen tak s úsměvem stála opřená o kapotu auta.
„Můžem?" zeptal se Dylan a já jen přikývla. Posadil se do auta.
„Jdi domů." šeptla jsem Stevovi a krátce ho objala.
„Děkuju ti za dnešek." usmála jsem se a blesku rychle se rozloučila i s Madd. Pak jsem si sedla do auta a otočila se na Dyla.
„Chápeme se, že si od toho nemáš nic slibovat, žejo?" zeptala jsem se a pořád myslela na to, že mu nesmím nic prozradit. Jak nad tím tak přemýšlím, Maddie a Stevovi taky ne.
„Jo." usmál se a nastartoval.

Dalo se čekat, že mě bere znovu na to místo. A popravdě jsem byla ráda.
„V noci je to tu snad ještě krásnější..." usmála jsem se a vystoupila z auta.
„Pojď." zrychlil krok, a já šla jako minule kus za ním.
„O co jde?" ptala jsem se zvýšeným hlasem aby mě slyšel. Zastavil se a čekal, až dojdu k němu.
„Řekni mi, co je na tomhle tak zajímavý." ukázala jsem na místo, kde jsme stáli.
„Máš vážně blbou paměť." ušklíbl se a přistoupil blíž ke mně.
„Furt nevíš?" ptal se a byl ode mě sotva centimetr.
„A když jo?" zeptala jsem se a usmívala se. Opět jako pošuk.
„Co já vím... Možná bys to měla udělat zase." zašklebil se a pohodil rameny.
„Nebo taky ne." obešla jsem ho, stoupla si před něj a úsměvem se zadívala na nebe.
„Řekli jsme, že si od toho nic neslibuješ. Neřeknu, kdyby to tady byla naše první pusa, ale-" ucítila jsem jeho dech na mém krku a tak jsem pro jistotu zmlkla.
„Ničíš nám přátelství." uchechtla jsem se otočila hlavu na něj.
„Nic nedělám. Jen tu tak stojím... Ne snad?" zašeptal mi do ucha. Chce mě naštvat? Fajn.
„To je jak kdybych po tobě teď vyjela, stalo by se bůh ví co, a pak bych řekla, že tu celou dobu stojím a zírám na nebe." ušklíbla jsem se a otočila se k němu čelem.
„Naprostá blbost." dodala jsem a dívala se mu do očí. Do těch zatraceně dokonalých zelených očí.
„Nevím, jestli ti to dochází, ale my dva prostě nemůžeme být přátelé." mrkl na mě a šibalsky se usmál.
„Proč by ne?" přistoupil těsně ke mně a už mezi námi nebyl ani ten jeden centimetr.
„Sexuální napětí." šeptl mi u ucha a já se jen ušklíbla.
„Vtipný..." šeptla jsem a stála nehybně na místě.
„Tak moc, až je to pravda, viď?" ptal se tiše a já se snažila rozdýchat tu blízkost.
„Nějak si zmlkla..."
„Ani nevíš jak moc tě v tomhle ohledu nesnáším..." zašeptala jsem a přivřela oči.
„Něco to s tebou dělá..." začal.
„Prostě chceš být se mnou, ale nedokážeš si to připustit. Už jsi to ukončila a chceš se držet svýho názoru. Přitom jsem takovej kretén, že by mi stačili ty podělaný tři slova, že chceš být se mnou a hned bych ti odpustil. Ty prostě nevidíš a nechceš vidět, že někomu na tobě nehorázně záleží a to, co nejvíc chce je být s tebou." povzdychla jsem si a podívala se mu do očí.
„Mám se snad omlouvat za to, že tě nechci ztratit?" zeptal se šeptem. Šla jsem kousek od něj a posadila se na trávu.
„Platí pořád to, že si říkáme pravdu?" zeptala jsem se a byla v rozpacích. Přikývl a dřepnul se přede mě.
„Mám strašnej strach jak budeš reagovat..." špitla jsem a se strachem v očích se zadívala do těch jeho.
„Můžeš mi říct cokoliv." odpověděl. Kdyby jen měl tušení, o co vlastně jde.
„Vysereš se na mě. A já vím, že si to po tom všem zasloužím, ale..." vydechla jsem vystresovaně.
„Kdybych chtěl, nejsme tady." obličej jsem si položila do dlaní a mlčela.
„Fajn... Hele, co kdybych ti řekl, že jsem se v Kanadě opil a dva dny nevylezl z postele." usmál se a vzal mě za ruce.
„Co kdybych ti řekl, že jsem byl na večeři s Nicol, protože byla v Kanadě taky." zkoušel to dál, ale tentokrát mě to opravdu zarazilo.
„Co kdybych ti řekl, že tu kapelu co tak miluješ ve skutečnosti vážně nesnáším, ale kvůli tobě jsem říkal, že ji mám rád." pokračoval. Nedokážu to říct.
„Co kdybych ti řekl, že jsem dnes ráno mluvil se Stevem?" ptal se, ale já jen mlčela. Tohle jsem stejně tušila.
„Co kdybych ti řekl,-" tak a dost.
„A co kdybych ti řekla, že jsem těhotná a ty jsi otec?" zeptala jsem se a zvedla oči.

Pohled Dylana...
Zůstal jsem na ni zírat a netušil, co říct. V hlavě se mi stále přehrávalo to, co právě řekla.
„Děláš si ze mě srandu?" vypadlo ze mě, i když mi bylo jasné, že to myslí vážně. Nedokázal jsem teď mluvit normálně. Jediné na co jsem se zmohl byl šepot. Zakývala hlavou na nesouhlas a pohled zabodla do země.
„Já budu táta?" zeptal jsem se vyjeveně a vytáhl ji na nohy.
„Mio..." šeptal jsem.
„Podívej se na mě." neochotně zvedla oči, ve kterých byl jen smutek. Žádný náznak radosti.
„Ano, budeš táta za předpokladu, že budu srab a nenechám si to vzít..." to je snad poprvé v životě, co absolutně nevím co říct.
„Miluju tě..." šeptl jsem a ona se nechápavě podívala hluboko do mých očí.
„A když se rozhodneš si to nechat, budu milovat i to malý." usmál jsem se a nepouštěl její ruce.
„To vážně?" ptala se a v jejích očích se objevila malá jiskřička.
„Ano..." šeptl jsem a objal ji pevněji než kdy jindy.
„Já...-" snažila se něco říct.
„Tě taky miluju..." vydechla a já jí dal pusu do vlasů.
„Vždyť nemá cenu to zapírat.." zasmála se a já vzal její tvář do dlaní.
„Ty máš sakra složitý myšlení..." zasmál jsem se a opřel své čelo o to její.
„To mi povídej." pronesla pomalu a nepřerušovala oční kontakt. Políbil jsem ji a ruce měl okolo jejího pasu.
„Takže já a ty? Zase?" ptala se, když jsme se od sebe odtáhli.
„Takže ty a já?" ptal jsem se naopak já.
„My?" zašeptala.
„My." odsouhlasil jsem s úsměvem. Přitulila se ke mně a já ji pomalu hladil po zádech.
„Omlouvám se ti za všechno." šeptla.
„A já ti za všechno děkuju..." ano. Děkuju jí i za to, že mi dala kopačky.
„To ti šiblo?" uchechtla se a na tváři se jí objevil úsměv.
„Teď totiž vím, s kým tak dokonale šíleným mám tu čest." znovu jsem spojil naše rty a zavřel oči.
A věděl jsem, že tímhle to rozhodně všechno nekončí.
„Nerada to říkám," začala a odtáhla se.
„Ale budu zvracet." začal jsem se smát, ale když mi došlo, že to myslela vážně, byla pryč a otočená zády.
„Za to můžeš ty." ukázala na mě když se vrátila.
„Ta noc stála za to." šibalsky jsem se usmál a skousl si ret.
„Ale ty nebudeš ten, kdo to děcko bude muset dostat ven a ještě před tím prožít 9 měsíců bolestí a těch sraček okolo." probodla mě pohledem a protočila očina. Chtěl jsem ji políbit, ale zastavila mě.
„Být tebou, nedělám to." znovu jsem se posadil a ona přede mě.
„Byl to dlouhej den." povzdychla si a já si ji přivinul k sobě.
„Pro mě nebo pro tebe?"
„Tak si to shrňme." usmála se a začala počítat na prstech.
„Ráno jsem ti ve škole napsala tu zprávu. Pak jsem se mučila tím, že jsem ti ublížila a byla hnusná na Steva. Cestou ze školy jsem vykouřila skoro 5 cigaret a když jsem přišla domů, opět jsem pila. Potom ale přišel Steve a mně bylo hrozně. V pokoji jsem usnula a probudila se někdy večer. Koukala jsem se se Stevem na film a pak jsi přišel ty. Chovala jsem se k tobě jako ta největší mrcha a k tomu pak začala zase brečet. Nakonec jsem odsouhlasila, že s tebou půjdu ven a pár minut na to zjistila, že jsem v tom. Stevovi jsem pravděpodobně zlomila srdce a teď jsem to ještě k tomu všechno pomotala. Takže jsem v podstatě nic z toho ani nemusela dělat, protože teď tu s tebou stejně sedím a ještě k tomu na tomhle místě a prostě... Proboha." nic delšího jsem ji snad nikdy neslyšel říct.
„Je ti jasný, že s tím kouřením a pitím by jsi měla přestat?" zeptal jsem se, ale vyznělo to spíš jako příkaz.
„Jo... To je mi víc než jasný." zněla trochu zklamaně.
„Zlato?" ozval jsem se. Koutky úst jí povyskočily nahoru, ale to nejspíš kvůli tomu oslovení.
„Hm?" usmála se.
„Zvládneš s tím jen tak přestat?" starostlivost. Tuhle vlastnost jsem na sobě nesnášel.
„Když budu mít tebe, zvládnu cokoliv." a tohle byla vlastnost, kterou na nás nesnášeli ostatní.

×××

Mnoo:) Takže tak :D
Tohle vůbec nebylo v plánu, a o tom těhotenství se měl dozvědět až později, ale tak co už :)

Děkuju vám moc za ohlasy :) ♥

Bye:))