Lidičky, tohle bude dlouhý okecavání teda.. První věc je důvod, proč jsem minulou část ukončila tak "hrozně". Je to jednoduchý. Šla jsem do kina na Labyrint 2 ♥. Kde jsou jedni z hlavních postav Dylan O'Brien a Kaya Scodelario.
Pro ty, co neví, právě oni dva představují Miu a Dylana ♥ Takže jsem prostě přidala to, co jsem měla a jak debil jsem se hnala do kina. :3
Asi vám nebudu popisovat, jak jsem byla v šoku, když film končil. Radši se o všem rozkecám na konci :)
×××
„Já.." začal jsem neúspěšně.
„Nemusíš mi to říkat.." šeptla a prsty mi přejela po kloubech na ruce.
„Bylo mi tehdy 14.. Vlastně to až do nedávna bylo nejlepší období mýho života.." řekl jsem tiše. Věnovala mi úsměv a zadívala se mi do očí.
„Dokud jsem nepoznal tebe.." zašeptal jsem si spíš pro sebe a zároveň jsem si to uvědomil. Stikla mojí ruku a usmála se.
„Bylo tehdy asi 10 večer.. Mamka už spala, a tu noc se pár kilometrů od Denveru konala jedna párty. Zavolal jsem Jeremymu a Georgeovi. Vzal jsem mamce klíče od auta a bez řidičáku jsem dojel pro kluky. Až na to, že jsem se několikrát málem vyboural, bylo to boží. A pak jsem jel okolo tohohle místa. Vysadil jsem kluky kousek od domu, kde byla ta párty, a sám jsem se sem vrátil. Na nebi byly jen hvězdy a měsíc.. Bylo to kouzelný. Bylo to už asi po půlnoci.. Hvězdy, měsíc, ten vodopád.. Byl jsem tu sice sám, ale byl jsem šťastnej.." dořekl jsem a pousmál jsem se.
„To je krásný.." zašeptala. Přivinul jsem si ji co nejvíc k sobě.
„Tenkrát jsem si slíbil, že až budu nějakou holku vážně milovat, vezmu jí sem. Nikdy nikoho jinýho.. Jen ji." dodal jsem.
„Počkej.. Ty.. Co ta holka? Říkal jsi, že jsi ji.. " nedořekla to. Jakoby se bála, že se mi vrátí starý city.
„Až s tebou jsem poznal, co je to pravá láska." zašeptal jsem jí do ucha. Jakoby se jí zastavilo srdce. Nic neříkala. Jen mě obejmula a po chvíli jsem ucítil na svém krku slzy. Brečela. Chtěla se odtáhnout, ale já jí zastavil. Naše rty od sebe byly sotva centimetr. Díval jsem se jí do očí. Blýskaly se v nich slzy, ale i tak byla krásná.
„Mám tě nehorázně moc rád, Astrová. To mi prostě musíš věřit.." zašeptal jsem a jí po tváři steklo pár dalších slz. Ostatní by nás nechápali. Po tak krátké době nejspíš není normální, se zamilovat. Ale sakra.. Nikdo by prostě stejně tak, jako moji přátelé nechápal, že ona je to nejlepší, co mě kdy potkalo, že ona je ta nejúžasnější osoba, ani to, že s touhle holkou chci být nejspíš napořád. Přitiskla své rty na ty mé, jakoby to ani nebyla ona, a začala mě líbat.
„Páni.." šeptl jsem, když jsme se od sebe na malou chvíi odrhli. Zasmála se a podívala se někam hluboko do vody.
„Jen abys věděl..." začala a znovu mě políbia.
„Mám tě radši mnohem víc, než ty mě...A ty víš proč." řekla skoro neslyšně ale její výraz vypadal vážně. Setřel jsem jí pár posledních slz.
„Vylezeme?" zeptal jsem se s úsměvem.
„Jo.." šeptla a ruku v ruce jsme vyšli z vody. Narozdíl od Mii, jsem vůbec nevnímal, že ta voda je neskutečně ledová.
„Ježiši.. Promiň.. Vůbec mi to nedošlo.." omlouval jsem se mezi smíchem.
„Zítra zpívám, a jestli onemocním, bude to tvoje vina." řekla a mrkla na mě.
Pohled Mii..
„To bych tě měl nejspíš zahřát.." řekl a šel ke mě blíž.
„Dojdu ti pro mikinu." šeptl když byl pár centimetrů ode mě, a já měla co dělat, abych nechytla silný záchvat smíchu.
„Jak nečekaný.." řekla jsem si pro sebe a Dylan zrovna odešel k autu. Koukla jsem se okolo sebe, a všimla jsem si dvou stromů, které byly jen kousek od sebe. Na obou bylo něco vyryté. Na tom prvním už to vypadalo starší. Byl tam vyrytý datum - 23.8 2009. Nejspíš to byl datum, kdy tu byl Dyl poprvé. Přešla jsem ke druhému stromu. Datum vyrytý na něm mě zaskočil, ale zároveň mi na tváři vykouzlil nezničitelný úsměv.
„1.9 2015.." Zašeptala jsem a přejela jsem prsty po vyrytém datumu. Vážně pro něj naše seznámení tolik znamenalo?
„Říkala jsi, že zítra zpí...-" nedokončil to, a tak jsem se s úsměvem otočila.
„Shit.." řekl a vypadal vystresovaně.
„Pořád mě překvapuješ.." zašeptala jsem a přešla k němu.
„Tohle jsi nejspíš vidět neměla." jen jsem s úsměvem zakývala hlavou.
„Já nevěděla, že to pro tebe tolik znamená.." šeptla jsem a podívala jsem se na strom.
„Něco ti ukážu.." řekl po chvíli a ukázal na strom jen o kus dál. Šla jsem k němu a všimla jsem si dalšího datumu.
„Těch stromů je tu celkově něco přes 100.. Chci mít přes sto vzpomínek a mít je na těch podělaných stromech napsaný.. Je jedno, jestli smutných nebo šťastných.. Prostě.. Jednou se sem chci vrátit a říct si, že jsem měl pro co žít.." řekl a podíval se okolo sebe. Usmála jsem se.
„Máš teda super způsob." řekla jsem s úsměvem.
„Jo.." povzdychl si. Podíval se na datum a nejspíš se zamyslel.
„Co se stalo ten den?" zeptala jsem se opatrně. Nejdřív neodpovídal.
„To je dobrý.." šeptla jsem a dala jsem mu krátkou pusu.
„Umřela moje nevlastní sestra.." řekl a do očí se mu nahrnuly slzy. Pevně jsem ho objala. Něvěděla jsem, co říct.
„Je mi to líto.." zašeptala jsem.
„Zároveň je to datum dne, kdy jsem to tady koupil." překvapeně jsem na něho pohlédla.
„Je to tvoje?" zeptala jsem se nechápavě. Jen kývl. Snažila jsem se najít v jeho tvaři alespoň náznak usměvu, ale bezúspěšně.
„Možná by jsem tu s tebou být neměla. Možná je to místo jen pro tebe." šeptla jsem a s úsměvem jsem ho pohladila po tváři.
„Vratíme se.." zašeptala jsem, obešla jsem ho a udělala jsem pár kroků dopředu.
„Počkej.." ozvalo se a já ucítila na svém zápěstí jeho ruku. Přitáhl si mě těsně k sobě a jeho oči se vpíjely do těch mých. Nevěděla jsem proč, ale přišlo mi to jako nekonečná chvíle. Zakýval hlavou a usmál se.
„Mám štěstí.. Tak obrovský štěstí.." šeptal a hladil mě po tváři. Usmála jsem se, ale nevěděla jsem, jak odpovědět. Možná to bylo sílou okamžiku, nebo prostě tím, že víc slov jsme nepotřebovali.
„A připrav se na to, že ti to budu každej den připomínat, protože-" přerušila jsem ho, a dala jsem mu na pusu ukazováček. Usmál se a naklonil se ke mě. Udělala jsem malý krůček dopředu a tím jsem překonala mezeru mezi námi. Naše rty se dotkly. Bylo to jiné, než obvykle. Jeho polibky byly plné něhy ale i vášně zároveň.
„Víš, že tohle nedopadne dobře?" vydechla jsem když jsme se od sebe na pár vteřin odtáhli a opřela jsem své čelo o to jeho.
„Jo, Zlato.. Vím to moc dobře.." řekl a opět mě začal líbat. Vjel svým jazykem do mých úst. Zavzdychala jsem a útok jsem mu hned začala oplácet. Prsty jsem si pohrávala s jeho vlasy. Jemně mě přitlačil na jeden ze stromů a nadzvedl mě tak, abych nemusela pořád stát na špičkách. Zasmála jsem se a podívala jsem se mu do očí.
„Vidíš, co kvůli tobě dělám?" zeptala jsem se s úsměvem.
„Jo, lásko.. Vidím.." šeptl a zkousl si ret. Pomalu se přesouval k mému krku. Už jsem měla chuť mu říct, ať se na nějakou předehru vykašle, když v tom mi došlo, že se tak nějak přesouváme k autu. Přitlačil mě na auto jen kousek od předních dveří ještě silněji než před chvílí a rukou mi sjel přes bok až ke stehnu. Otevřel přední dveře a aniž by jsme se od sebe odtrhli, lehli jsme si do auta. Byl opřený rukou o sedadlo aby na mě neležel celou váhou a najednou jsem ucítila, jak mi poď kraťasama sahá na zadek. Chytla jsem okamžitý záchvat smíchu, a netrvalo ani pár vteřin, než se ke mě připojil.
„Promiň.." řekla jsem mezi smíchem a on vystoupil.
„Zase jsem to udělal, že jo?" zeptal se pobaveně po tom, co popadl dech.
„Prostě.. Nejsme takovej pár.." odpověděla jsem lítostným tónem a dál jsem se smála. Šlo o to, co se stalo před školou. Jak jsem mu řekla, že není ten typ kluka.
„Nejspíš je dobře, že jsme to...-" nedokončil větu a znervózněl.
„Přerušili.." doplnila jsem ho ale nedívala jsem se mu do očí.
„Mio.. Musím ti říct pár věcí." řekl vážně a podíval se na mě.
„Tak mluv.." řekla jsem jednoduše, ale on znervózněl ještě víc.
„Nesednem si?" zeptal se, a ukázal na deku v kufru.
„Jo.. Dyle, co se děje?" zeptala jsem se nechápavě a v jeho očích jsem poznala obavy. Pokýval hlavou směrem k nějakému stromu, kde byl stín. Vzal nějakou tašku, která byla vedle deky a já vzala samotnou deku.
„Tak o co jde?" zeptala jsem se, když už jsme seděli na dece a já sledovala pouze jeho ruku kterou jsem pevně svírala.
„Jak by to s náma bylo, kdyby jsme se měsíc neviděli?" zeptal se jednoduše.
„Plánuješ to snad?" zeptala jsem se a posadila jsem se těsně vedle něho.
„Dostal jsem nabídku na studium v Kanadě.." šeptl po chvíli a hlavu si zoufale opřel o strom za ním.
„Jenom na měsíc?" zeptala jsem se a zadívala jsem se do dálky. Povzdychl si a začal.
„Když to půjde dobře, zůstanu tam.." šeptl naštvaně a sednul si přede mě.
„Ale stačí říct a zůstanu tady. Nechci o tohle přijít. Nemůžu přijít o tebe.. Jen.. Řekni ať zůstanu.." dodal šeptem a nazvedl mi bradu, abych se mu dívala do očí.
Dylanův pohled..
„Musíš jít.. Nemá cenu tu zůstavat kvůli... někomu jako jsem já.." poslední slova šeptla skoro neslyšně a opět sklonila hlavu.
„Jsi jedinej důvod, proč bych tu měl zůstávat, krásko." zašeptal jsem a doufal jsem, že něco řekne.
„Nejsem důležitější než tvoje budoucnost.." zašeptala a podívala se mi do očí.
„Ty jsi moje budoucnost.." zašeptal jsem a přitáhl jsem si ji do pevného objetí.
„Jaká? Ta, co bude zítra?" zeptala se ironicky ale přesto vážně. Neodpověděl jsem. Jak jí mám sakra říct, že mám pocit, že ona je ta pravá?
„Zlato," začal jsem.
„Jak myslíš, že tohle 'my' skončí?" zeptal jsem se.
„Jsem jen naivní, Dyle.. Nemá cenu to rozebírat.." řekla a hlavu si opřela o ruku.
„A co, když jsme naivní oba?" zeptal jsem se a posunul jsem se blíž k ní.
„Pochybuju, že máme stejnej názor, Dillie.." řekla a tím nejspíš chtěla tohle téma ukončit.
„Je něco, co dokáže to mezi náma zničit?" zeptal jsem se.
„Není skoro nic, co by to změnilo.. Ale proč se ptáš?"
„Řeknu ti to na rovinu. Jen.. Mě nepřerušuj.. Vím, jaká jsi.. Je lepší ti to všechno říct teď protože.. Pak už mi to nikdy neodpustíš." šeptl jsem s úmyslem to ze sebe dostat.
„O čem to mluvíš?" zeptala se zmateně.
„Všechno to začalo poslední den v sprnu. Vsadil jsem se s jednim kámošem.." začal jsem a pevně jsem stikl její ruku.
„Vsadil jsem se, že dokážu sbalit jakoukoliv holku.. Řekl mi nějaký pravidla a zbytek byl na mě." v jejích očích jsem viděl bolest a smutek. Nikdy jsem jí takhle nechtěl ublížit.
„Měl jsem si vybrat nějakou holku."
„Jak jsi mohl.." zašeptala si pro sebe a postavila se.
„Mio, prosím.. Nech mě to vysvětlit." řekl jsem a taky jsem se postavil.
„A proč bych měla? Náš vztah je založenej na nějaký debilní sázce, Dylane!" řekla zvýšeným hlasem a podívala se na zem.
„To všechno byly jenom lži.." zašeptala a podívala se mi do očí..
„Nic z toho nebyla lež. Všechno jsem to myslel vážně, Mio. Jen to prostě začalo jinak." přesvědčoval jsem ji.
„Vybral jsem si tebe. Prostě.. Jsem věděl, že mám napsat tobě."
„Na co tím narážíš?" zeptala se slabým hlasem.
„Na to, že i přes tohle jsem se do tebe zamiloval. Na to, že jsme možná oba stejně naivní. Protože Mio, prostě vím, že ty jsi ta pravá a že s tebou chci být, dokud to půjde. Vím to, protože vídím jaký spolu jsme a že bez tebe bych nedokázal žít. Vím, že jsem nikdy nikoho nemiloval tak šíleně moc jako tebe a že nikdy nebudu a..-"
„Mlč.." šeptla a po tváři jí stekla jedna osamělá slza.
„Omlouvám se.. Mrzí mě to.." zašeptal jsem a udělal jsem pár kroků k ní.
„Byla blbost to udělat a ještě větší ti to říct tak pozdě.." pohladil jsem ji po tváři.
„Odpustíš mi?" zeptal jsem se.
„Vážně jsi tohle myslel vážně? Vážně ke mě cítíš tohle? Nebo mi to nakecáš a pak si jen odletíš do Kanady a dáš mi kopačky?"
„To mi nevěříš ani v tomhle? Na nějakou Kanadu teď zapomeň."
„Věřím ti.. Ale mám strach.." zašeptala.
„Z čeho?"
„Z toho, že prostě jednoho dne bezdůvodně řekneš, že je konec. Nebo, že jsi ke mě prostě necítil nic z toho, co jsi říkal."
„Přísahám. Miluju tě, krásko." zašeptal jsem a vtáhl jsem ji do obětí.
„Já tebe taky.." odpověděla a povzdychla si.
„Zůstanu tady.. Všechno bude jednodušší.." řekl jsem a zadíval jsem se jí do očí.
„Musíš jet.. Nechci tě takhle omezovat.." odpověděla a pousmála se.
„Kdy odlítáš?"
„S dneškem za 3 dny.." řekl jsem tiše. Najednou ze sebe nedokázala nic dostat.
„Já.. Za chvíli se vrátím.. Jen.. Nechoď za mnou.." zašeptala a odešla pryč. Neměl jsem jí to říkat a prostě nejezdit. Znamená pro mě mnohem víc, než nějaká škola, která je mi stejně k ničemu.
Delší dobu se nevracela. Šel jsem tedy směrem, kterým odešla ona. Našel jsem ji přesně tam, kde jsem čekal. Dřív jsem sem taky chodíval.
Stála kus od menšího jezera a házela do něj nějaké kamínky. Neslyšně jsem šel za ní a obejmul jsem ji ze zadu.
„Jsi v pohodě?" zeptal jsem se šeptem.
„Přijdu o tebe už za 4 dny.. Nejsem ani trochu v pohodě.." odpověděla taky šeptem a přitiskla mé ruce víc k sobě.
„Nepojedu." zašeptal jsem stručně a dal jsem jí pusu do vlasů.
„Dillie.. Musíš jet.. Možná je to pro tebe na delší dobu nejlepší příležitost a já..-"
„Nepojedu." zopakoval jsem a otočil jsem si ji k sobě.
„Jseš si jistej?" zeptala se ale stále nevypadala, že bych ji přemluvil.
„Naprosto." odpověděl jsem a pevně jsem ji objal.
„Kvůli mě tu zůstávat nemusíš. Já... To zvládnu." řekla povzbudivě a usmála se. „Nepojedu." odpověděl jsem rázně.
„Uvidíme.." šeptla skoro neslyšně a já přitiskl své rty k těm jejím. Věnovala mi úsměv a znovu mě objala.
„Dá se vůbec spočítat, kolikrát už jsme se dneska objali?" zeptala se s úsměvem.
„Pochybuju.." odpověděl jsem s úsměvem.
„Ne, že by se mi to nelíbilo, ale...." zašeptala a opět mě dlouze políbila.
„Tohle se mi líbí víc.." dokončila větu a zasmála se.
„Víš, co mám nejradši?" zeptal jsem se šeptem.
„Radši se neptám.." šeptla s úsměvem.
„Když si tě přitáhnu těsně k sobě," začal jsem, doslova jsem ji namáčknul na sebe a nahnul jsem se k ní.
„Pak ti něco zašeptám do ucha a ty už si myslíš, že to snad ani nevydržíš a jednoduše po mě skočíš," zasmála se, ale zůstala stát na místě.
„A pak se ti konečně podívám do očí."
„Hm... A dál?" ptala se zvědavě a usmála se.
„Ty se krásně usměješ a pak konečně.."
„Pak konečně co?" zeptala se tiše.
„Pak konečně uspokojím tvojí touhu po mých rtech.." pošeptal jsem.
„A jak můžeš vědět, že přesně tohle chci i teď?" zeptala se a zadívala se mi do očí.
„Díváš se mi do očí.. Hltáš každý mý slovo, zrychleně ti bije srdce, sotva popadáš dech. Čekáš, až konečně zmizí ta mezera mezi náma, až přehnaně zíráš na mý rty. A to všechno jenom proto, že toužíš po tom, aby jsem tě hned teď začal líbat.." zašeptal jsem a celou dobu jsem se jí díval do očí. Podívala se na zem a zhluboka se nadechla.
„Ne snad?" optal jsem se chytře a rukou jsem jí nadzvedl bradu tak, aby mi zase viděla do očí.
„Trefa.." šeptla a letmo se mi podívala do očí.
„Máš mě celou přečtenou, co?" zeptala se a zatvářila se zklamaně.
„A to je špatně?" zeptal jsem se s úsměvem.
„Možná ne.. Možná jo.." řekla prostě a povzdychla si.
„Jsem rád, že to o tobě vím. I kdyby jsi měla úchylku, že se bojíš klaunů, chtěl bych to vědět." řekl jsem s úsměvem.
„Chci o tobě vědět každou pitomost.." zašeptal jsem a bez jedinýho jejího pohledu jsem spojil naše rty. Spolupracovala, ale teď šlo spíš o to, aby se nestyděla za to, jaká je.
„Půjdeme.." řekl jsem s úsměvem a vzal jsem jí za ruku.
„Jo.." zašeptala a pousmála se.
Leželi jsme na dece a povídali si. Měl jsem pocit, že se Mia začíná zase víc uvolňovat. Ale jakoby si dávala pozor, co řekne.
„Zítra to karaoke nestihnu.. Mrzí mě to." řekl jsem a pousmál jsem se.
„To je dobrý.." odpověděla tiše a usmála se. Úsměv jsem jí oplatil a chystal jsem se na další otázku.
„Tak.. Přiznej se.. Kdy jsi doopravdy prvně byla za školou?" zeptal jsem se zvědavě.
„Ten den, kdy jsem za tebou byla poprvý v nemocnici." řekla a podívala se mi do očí.
„To ti nevěřím." šeptl jsem.
„Nikdy nelžu, Dillie.. To už bys měl vědět." odpověděla a zasmála se.
„Fajn tak.. Nejlepší den tvýho života?" zeptala se a zatvářila se zvědavě.
„Nevím.. Vybrat si jeden den je těžký.. Co tvůj?"
„Upřímně? Netuším." řekla a podívala se někam před sebe.
„Začíná se stmívat.." zašeptal jsem.
„Pojedeme?" zeptala se a já jen kývl. Odnesli jsme věci do auta a já ještě na chvilku odešel.
„Kde jsi byl?" zeptala se když jsem se vrátil.
„Jen.. Přidat další vzpomínku." šeptl jsem a jí se na tváři objevil úsměv. Vzal jsem ji za ruku a jel jsem k ní.
Její stisk pomalu povoloval a ona usínala.
Když jsem dojel k ní, nechtěl jsem ji budit. Vzal jsem tedy z jejího batohu klíče od domu a jí jsem vzal do náruče. Byl jsem už přede dveřmi a pokoušel jsem se odemknout.
„Ehm.. Promiňte?" ozvalo se za mnou a já se otočil. Viděl jsem před sebou Miinu matku. Alespoň myslím, že to byla ona.
„Zdravím paní Astrová." vypadlo ze mě a ona se jen pousmála.
„Ahoj.. Ty musíš být..."
„Jsem Dylan. Miin přítel." řekl jsem už trochu klidněji a ona jen překvapeně přikývla a přešla ke dveřím.
„Cestou sem usnula, tak jsem ji nechtěl budit." řekl jsem, aby pochopila situaci.
„Aha.. Dobře.. Pojď. Odemknu ti."
„Miin pokoj je nahoře. Druhé dveře z prava." řekla potom, co mě pustila dovnitř a já i s Miou v náručí odešel nahoru.
Položil jsem ji na postel a posadil jsem se vedle ní.
„Doufám, že tvoje máma je v pohodě.." zašeptal jsem a hlavu jsem si opřel o zeď. Chvíli jsem tam jen tak seděl a pozoroval jsem ji, když v tom jsem si uvědomil, že dole nejspíš čeká na rozhovor se mnou Miina máma. Zvedl jsem a dal jsem jí pusu na tvář. Zavřel jsem za sebou a po tom, co jsem sešel schody jsem zamířil do kuchyně.
„Už půjdu, paní Astrová." řekl jsem s falešným úsměvem.
„Můžeme si promluvit, Dylane?" zeptala se.
„Jistě.." odpověděl jsem a ona kývla hlavou ke stolu. Posadil jsem se a ona naproti mě.
„O co jde?" zeptal jsem se.
„Dylane, Mia není holka, kterou jen využiješ a pak odkopneš. Je mi jasný, že kluci v tvým věku tohle prostě dělají, ale taky vím, že Mie tím jenom zlomíš srdce. Najdi si nějakou jinou, která chce to samý, co ty." celkem mě naštvalo, že si o mě myslí tohle.
„Asi jste špatně pochopila to, co mezi sebou máme.." řekl jsem naštvaně a ani jsem se nesnažil se jí dívat do očí.
"A jak jsem to měla pochopit? Dylane, jsi mladej a holek, který můžeš, jak vy to říkáte - ojet, je milion. Prostě nech Miu být."
„Fajn.. Předem se omlouvám, pokud to vyzní drze." začal jsem.
"Vaší dcery bych se nikdy nevzdal.-"
„Notak, Dylane, vím, o co ti jde, ale nemusíš si tady hrát, jak ji máš rád." přerušila mě.
„Sakra, pochopte to. Nikdy bych se jí nevzdal jen proto, že se mnou její matka není spokojená. Nehodlám tady přiznávat něco, co není pravda. Vaše dcera je úžasná. To by jste si mimochodem měla uvědomit. Nevidíte v ní to, co já a nemáte mi co mluvit do vztahu. Nejsem žádnej fracek, kterýmu jde jen o to jedno."
„A proč bych ti tohle měla věřit, Dylane?"
„Třeba proto, že jsem kvůli ní odmítl studium v Kanadě? Třeba proto, že tomu kreténovi Stevovi nechybělo málo, a ještě teď by ležel v nemocnici na kapačkách? A proč? Protože hned jak jsem se dozvěděl, co jí udělal jsem ho skoro zabil, a ten zasranej chudák teď skoro nechodí.. Proto by jste mi to měla věřit. Protože tu holku nikdy neopustím pokud to ona sana nebude chtít a je mi naprosto jedno, co si o mě budete myslet." dořekl jsem a podíval jsem se jí do očí.
„Miluju jí, a vy moje city vážně nezměníte." nic neříkala, jen mě přejížděla pohledem.
„Měl bych jít." řekl jsem a přešel jsem až ke dveřím.
„Počkej.." ozvalo se a já přesměroval pohled na schody. Usmál jsem se a Mia sešla dolů. Nejdřív mlčela, ale nakonec mě vzala za ruku a chtěla něco říct.
„Děje se něco?" zeptal jsem s starostlivě.
„Musíš letět do tý Kanady.." zašeptala a podívala se mi do očí.
„Co? Řekl jsem přece, že zůstanu tady." odpověděl jsem zmateně.
„S tebou.." zašeptal jsem a obmotal jsem jí ruce okolo pasu.
„Tady nejde o mě.. Jde o to, co je nelepší pro tebe." zašeptala a objala mě.
"Nemůžu jen tak zmizet.. Prostě.. nemůžu bez tebe.." šeptl jsem jí do ucha a objal jsem ji ještě pevněji.
„Co když tam budu muset zůstat?" zeptal jsem se a ona se jen usmála.
„Nemůžu zlato.. Ne.."
„Můžeš.." řekla povzbudivě.
„My to zvládneme.." zašeptala a po tváři jí stekla slza.
„Myslíš, že tě dokážu opustit, když vidím, jak jsi smutná?" zeptal jsem se a pohladil jsem ji po tváři. Bylo mi jedno, že nás její máma pozoruje. Jen jsem chtěl, aby Mia souhlasila s tím, že zůstávám.
„Chci pro tebe to nejlepší. A tady to mít nebudeš.."
„Je mi jedno, co je pro mě nejlepší.. Chci být s tebou.. Pořád.." zašeptal jsem a políbil jsem ji.
„Nedělej to těžší Dillie.." odpověděla šeptem a po tváři jí stékaly další a další slzy.
"Lásko.. Vím, jak to dopadne když tam budu.. Nemůžu jen tak se vším seknout.. Nedokážu nebýt s tebou.." šeptal jsem a do očí se mi nahrnuly slzy stejně jako jí.
„Půjde to.. Slibuju.." zašeptala a setřela mi slzu, která mi stekla po tváři.
„Když to udělám uvidíme se dneska..-"
„Naposledy.." sykla a přerušila mě.
„Vážně to tak chceš?" zeptal jsem se, i když jsem nechtěl jen tak na měsíc zmizet.
„Chci to pro tebe." řekla a usmála se.
„Letí mi to v pátek ráno.." zašeptal jsem a ona jen kývla.
„Ještě se uvidíme, než odletím... Slibuju.." zašeptal jsem a objal jsem ji.
„Měl bys jít.. Jinak tohle bude pokračovat a já si to rozmyslím." řekla a zasmála se.
„Uvidíme se.."
„Ahoj.." zašeptala a naposledy spojila naše rty.
×××
Tak.. Snad se vám část líbila a není tu nikdo, kdo by si i nadále přál mojí smrt :) :D
Je tu spousta věcí, který vám musím říct, takže prosím o přečtení následujících keců :))
1. Touhle částí bych se chtěla omluvit mé kamarádce Natce, kterou jsem délkou minulé části poměrně dost zklamala :) → Promiň ♥
2. #TakováMenšíReklama.
Chtěla bych vás moc poprosit o přečtení mého příběhu ‚Different', který píšu společně s mojí kamarádkou Markét. Na wattpadu jako - Mimmika27 :)
3. Zároveň bych chtěla mooc poděkovat za pořadí #3 v romanci ♥ :) A taky za neuvěřitelný číslo u přečtení :) Jo lidi, je to tak.. Game On už má přes 16K přečtení! ♥
Strašně moc vám všem děkuju, je to vážně úžasný :) ♥
4. Nepřijde mi, že delší kapitola stačí jako poděkování, a tak mám nápad. Šlo by vlastně o něco jako soutěž :)) Podrobnosti bych vám sem vypsala, kdyby se zúčastnilo víc lidí.
Takže. Prosím všechny, aby odpověděli na následující otázky. ;)
1. Zůčastnil by se někdo soutěže, ve které by šlo o něco jako 'Kdo zná GO nejlíp' ?
Takovy otázky mimo -
2. Kdo z vás vůbec neviděl trailer k tomuhle příběhu?
3. Kdy jste se čtením GO začali??
Byla bych moc ráda za odpovědi :)
Bye:))