Posadila jsem se na postel, byla tu tma a Ari určitě spí. Nahmatala jsem mobil na nočním stolku a podívala se kolik je hodin, je čas zavolat Danovi. Protáhla jsem se a obula si boty, šla jsem na chodbu. Do obličeje mě praštil listopadový mráz, přitáhla jsem si svetr ještě blíž k tělu. Posadila jsem se na schody před kolejí a podívala se na mobil. Naráz se mi nechtělo volat, těšila jsem se na to, ale teď jako bych ztratila chuť. Proč nikdy nezavolá sám? Připadám si jako bych byla nějaká stíhačka a pořád kontrolovala svého kluka. Mobil jsem položila vedle sebe a podívala se na ztichlou kolej, přes den tu bylo vždy rušno a tak jsem si vůbec neuvědomovala, jak musí být ta kolej stará. Můj mobil začal vyzvánět. Dan, zvedla jsem.
„Ahoj." Řekla jsem.
„Ahoj." Odpověděla mi Rose.
„Co tam děláš?" vyděšeně jsem se zeptala.
„Čekám na Dana, snad sis nemyslela, že na tebe bude čekat. Jen co jsi zmizela, zase jsme se dali dohromady, jsi v šoku, ale to nevadí. Jak ti jde škole?" slyšela jsem její smích. Hned jsem to položila a do očích se mi draly slzy. Tohle bylo špatné a divné. Seděla jsem tam venku celou věčnost a vůbec mi nevadilo, že jsem zmrzlá do morku kostí. Když venku už bylo šero, tak jsem se zvedla, čekala jsem na vysvětlení od Dana, ale žádné nepřišlo. V pokoji panovalo ticho, tak jsem se posadila na sedačku a sledovala hodiny. Proč vždy, když ztratím Dana, nemůžu ne něj přestat myslet? Ale co když, existuje vysvětlení? Protřela jsem si unavené oči a podívala se na mobil zpráva od Marka, to je divné, otevřela jsem ji:
Dan a Rose měli nehodu na motorce, měla bys dojet.
Dan a Rose? Mé zlé předtuchy se vyplnily. Odpověděla jsem Markovi:
Nemám čas.
Hned mi zapípal mobil:
Dan je tvůj kluk, bude tě potřebovat.
Zase jsem odpověděla:
Má Rose, ta mu bolístka pofouká.
Žádná zpráva už nedošla.