O tři týdny později...
Mia: Dylane?
Dyl: Hm?:)
Mia: Jsem v nemocnici...
Dyl: Co se stalo?!
Mia: Nic vážnýho...
Dyl: Mio?!
Mia: Přivezla mě Maddie... Já bych řídit nemohla...
Mia: Asi jsem jen chtěla abys to věděl.
Dyl: Maddie? Proč do háje Maddie?
Dyl: A ptám se naposledy, Mio. Co. Se. Stalo?
Mia: Mám zlomenou levou ruku, a dostatečně velkou modřinu na tváři.
Dyl: Jak se to do hajzlu stalo?!
Mia: Byla to nehoda...
Dyl: Mio?!
Mia: Steve se trochu naštval...
Dyl: To ti udělal on?!
Mia: Jo...
Dyl: Hned mi napiš jeho adresu...
Mia: Notak...
Dyl: Hned, Mio.
Mia: Kašli na to... Prostě mu ujely nervy... Já to později vyřeším...
Dyl: Mio, napiš mi tu adresu.
Mia: Nedovolím ti udělat něco, z čeho budeš mít problémy.
Dyl: Do prdele Mio! Mně je úplně jedno, že z toho budu mít problémy! Tohle ti prostě ten kretén dělat nebude!
Mia: Já to vyřeším sama...
Dyl: Mio... Víš, že nesnášim když na tebe musím být hnusnej.. Ale budu, dokud mi nenapíšeš adresu toho debila. Protože ho prostě nenechám ho ti tohle dělat.
„S kým si to píšeš?" zašeptala tiše Maddie. Neopovídala jsem. Jen jsem zírala na obrazovku a přemýšlela, jestli to mám udělat.
„Jaká je přesně Steveova adresa?" zeptala jsem se potichu.
„Proč?" vyzvídala.
„Jaká?" ptala jsem se dál a mobil si položila vedle sebe.
„South Holland Court." odpověděla a pokoušela se přečíst zprávy na mobilu.
Mia: South Holland Court... Je to ten největší a nejčistší dům, jakej kdy uvidíš.
„Nějakej kluk?" optala se zase zvědavě.
„Hm..." odpověděla jsem skoro neslyšně.
„A adresu chtěl proč?" ptala se dál, teď už s ďábelským úsměvem.
„Je naštvanej..." nemám na její otázky vůbec náladu. Vlastně nemám náladu na nic, co s ní souvisí.
„To se mu nedivím. Steve je debil. Navíc, netušila jsem, že máš kluka."
„Nemám..." hlesla jsem ještě víc potichu a prohrábla si prsty vlasy.
„Ou, jasně. Friendzone." ušklíbla se a dala si nohu přes nohu.
„Právě, že ne." opřela jsem si hlavu o čistě bílou zeď.
„Chci vysvětlení!" křikla radostně a přisedla si vedle mě na postel.
„Právo o vysvětlení jsi ztratila už dávno." řekla jsem klidným tónem a vzala do ruky telefon, kde už byla nová zpráva.
Dyl: Doporučoval bych ti příští dvě hodiny nechodit do okolí jeho domu.
Mia: Dylane, nedělej to...
Dyl: Proč?
Mia: Jestli ti na mně záleží, nech ho na pokoji.
Dyl: Mio, víš, že mi na tobě záleží. A právě proto to udělám, ať chceš nebo ne.
Mia: Jenže...
Dyl: Záleží ti na něm snad?
Mia: Ani trochu.
Dyl: Tak to nech na mě.
„Hele, vím, že to bylo hnusný... Ale já už opravdu nechci být ta šprtka Maddie kterou nikdo nemá rád." pověděla omluvně a podívala se na mě.
„Jo, jasně. Tak buď radši holka, kterou každej rád ojede." přikývla jsem a vzala si do ruky telefon.
„To si o mě myslíš?" zatvářila se ublíženě. Jako by mi snad ona nikdy neublížila.
„Vlastně jo." uznala jsem po chvíli.
„Tehdy jsem to nemyslela špatně. To, že být šprtka je špatný." šeptala dál. „Řekni mi alespoň, kdo je ten kluk." zaprosila a usmála se.
„Víš Madd, jsem schopná ti o něm říct každou malou prkotinu, ale opravdu ti nedokážu říct, kdo to vlastně je." mrzelo mě, že ho neznám osobně. Tak hrozně moc jsem ho chtěla poznat blíž, doopravdy.
Mia: Dyle?
„No ne, láska přes internet?!" ptala se až příliš hlasitě a zasmála se.
Dyl: Copak?
„Ne... Je to komplikovaný."
Mia: Ehm...
„Komplikovaný má spoustu významů, Mio. A jestli chce kvůli tobě zmlátit Stevea, nebude to jen kamarád." prohlásila a chytře se usmála.
Mia: Můžu ti zavolat?...
Dyl: No... Já... Jo...
Dyl: *Telefonní číslo*
Mia: Dobře... V-volám...
Dyl: Okay...
„Jdu si zavolat..." špitla sem a koukla jsem se na Maddie.
„Jsi až příliš zamilovaná, Mio." oznámila a pousmála se.
„Nejsem."
Vyšla jsem na chodbu a vytočila Dylanovo číslo. Zvedl to, ale nikdo z nás nic neříkal.
„Dylane...?" šeptla jsem slabým hlasem doufajíc, že mi odpoví. Už jen vědomí, že si volám právě s ním mě dohánělo k šílenství.
„Ahoj, zlato..." zachvěla jsem se až mi srdce poposkočilo v hrudi, načež se nejspíš úplně zastavilo. „Zdá se mi to, nebo jsi přestala dejchat?" zasmál se a já stále mlčela.
„Panebože..." vypadlo ze mě potichu a sedla jsem si na židli, co byla za mnou.
„Šok?" zasmál se a já si s vydechnutím opřela hlavu o zeď.
„Šok." odsouhlasila jsem a hlas se mi klepal.
„Myslela sis, že zním jinak." ani to nepoložil jako otázku, jen se mi u ucha stále ozýval jeho smích. Ten nejkrásnější smích co jsem kdy slyšela. „Zklamal jsem tě?" uchechtl se.
„Představovala jsem si tě přesně takhle..." odpověděla jsem a musela se usmát.
„No jo, jsem prostě dokonalej, však víš." zasmála jsem se. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že s ním mluvím.
„Máš krásnej smích." vypadlo ze mě, protože jen na to jsem právě dokázala myslet.
„Já? Zním příšerně, jak nějaká gorila," rozesmála jsem se a nevěřícně zírala na zem přede mnou. „to ty máš naprosto dokonalej smích." uculila jsem se a zhluboka se nadechla. „A já jsem příšerně rád, že ho konečně slyším." Teď jsem naopak zdlouhavě vydechla a zavřela oči.
„Věřil bys, že mi stačí tahle malá chvíle a už je mi dobře?" poznala jsem, že se usmál a on pak trochu naštvaně odpověděl.
„Ten hajzl dostane přes držku tak i tak. A nejen to." zakřenila jsem se. „Bude rád, když bude moct chodit." nechápala jsem, že jen kvůli mně je schopnej někoho vážně zmlátit.
„Prosím, nedělej to." zase jsem ztišila hlas a smutně se koukla po chodbě.
„A proč bych neměl? Ublížil ti, já mu ublížim milionkrát víc." vyjeveně jsem pohledem propálila Madd, která na mě celou dobu zírala přes sklo pokoje. „Ještě bude prosit, ať ho nechám na pokoji." zvědavě se na mě podívala, ale já se soustředila hlavně na něho. Na jeho hlas.
„Protože se o tebe bojím, chápeš? Nechci aby se ti něco stalo." chvíli nic neříkal, když pak konečně se mi dostalo odpovědi.
„Máš mě ráda, že jo?" zeptal se nejistě. Protočila jsem očima. Né, vůbec tě nemám ráda, pitomče.
„Podívej, chtěla jsem s tebou mluvit o něčem konkrétním." změnila jsem téma, i když asi jen na pár vteřin.
„O čem?"
„O nás." řekla jsem na rovinu a nervózně začala přešlapovat sem a tam.
„Říkal jsem si, že to do února nepočká..." naprázdno jsem polkla.
„Podívej, já vím, že tě skoro neznám, ale zároveň mám pocit, že tě znám líp než kdokoli jiný. Možná že si jen píšem, ale... Chápej..." vydechla jsem a vystresovaně si zas sedla na židli. „Tak se sakra ptám, co je mezi náma?"
„Chápu, Mio. Ani nevíš jak..." řekl potichu a povzdychl si. „A ani nevíš, jak moc už tě chci konečně vidět."
„Tak prostě kašli na Steva a pojeď za mnou. Dyle prosím..." hlesla jsem smutně a přivřela oči, aby mi z nich náhodou neuniklo pár slz.
„Jsi v pokoji, ze kterýho vidíš na ulici?" nechápala jsem ho, ale má odpověď zněla ano. „No, tak se podívej." vešla jsem do pokoje, otevřela okno a vykoukla ven. Byla jsem jen v prvním patře.
„No?" chvíli zase nic neříkal.
„Názvu rozumět nebudeš, takže prostě to černý sexy auto." nechápavě jsem se rozhlédla okolo a až potom ho uviděla.
„No a co s ním?" najednou se stáhlo okýnko a ten někdo mi zamával. Do tváře jsem mu ale neviděla.
„T-to..." kotala jsem jako postižená. To vážně?
„Ještě to vydrž, dobře? Uvidíme se brzy." Po tváři mi stekla slza a já přikývla i když to neviděl.
„Jo." vzlykla jsem a hned si slzy setřela.
„A neplakej, moje sexy auto by to mrzelo." zasmála jsem se.
„Nechápu, že o svým autu říkáš, že je sexy." opáčila jsem.
„Sexy řidič, sexy auto."
„Pravda." pronesla jsem ironicky a pak pokračovala. „Odpovíš mi na otázku?"
„To ty jsi z nás ta chytřejší, měla bys to vědět..." protočila jsem očima.
„Takže nemáš ponětí..." řekla jsem skoro neslyšně a odhrnula si z tváře pramen vlasů.
„Oba víme, že... Ty víš co, by nešlo." zněl skoro až smutně.
„Jenže..." zaprotestovala jsem rozmrzele.
„Jenže... Kvůli tomu jak moc sexy jsem, nemůžem být jenom kamarádi." dokončil za mě větu a já se zase zasmála.
„Blbče..." sykla jsem a pořád se smála.
„Oba víme, že nechceme být jenom kamarádi." pořád jsem zírala na to auto. Tak moc bych chtěla jít za ním.
„Říkají si kamarádi zlato?" zeptala jsem se proto tiše.
„Možná občas, když jsou oba sexy."
„Pako."
„Jsem tvoje pako?" optal se opatrně, jako by to věta mohla všechno zkazit.
„Chceš být?" ujišťovala jsem se nejistě.
„Víš než cokoli." vydechl ztěžka a já se jak debil uculila. „A zlato?" Zeptal se provokativně.
„Co proboha?" už jen teď, když s ním mluvím se nemůžu přestat usmívat. Opřela jsem se lokty o parapet.
„Dej mi tvojí adresu." odpověděl. Zablýsklo se mi v očích.
„Pročpak, Dillie?" ptala jsem se zvědavě.
„Dostaneš dárek." řekl rozkošně, jako by byl malé dítě.
„Proč?"
„Prostě mi řekni tu adresu." doléhal se smíchem. Nadiktovala jsem mu adresu a čekala, co odpoví.
„Dávej na sebe pozor, prosím..." šeptla jsem a přejela prstem po okně. „A hned pak mi dej vědět jestli ti nic není."
„Neboj." odmlčel se. „Mám tě rád."
„Já tebe taky..." odpověděla jsem s úsměvem na rtech.
„Panebože, mluvili jste spolu snad sto let!" začala si stěžovat Maddie.
„Taky, že to bylo poprvý..." pronesla jsem zasněně a vesele se svalila se na protější postel.
×××
Hmf? Názor na ty dva romantiky?:D
Doufám, že se vám část líbila :)
Vůbec jsem neplánovala, že si zavolají, tak snad jsem vám nezkazila dojem ze setkání :D
+ má být začátek další části ještě z nemocnice? Nebo už to, jak šla Mia domů?:)
Bye:))