Už pár kapitol zpátky jsem slíbila, že se podíváme na problém tak zvaných info dumpů. To jest momentů, kdy potřebujeme čtenářům/divákům předat větší množství informací nutných k pochopení děje našeho příběhu.
Rozpětí sahá od fiktivní historie a geografie, přes fungování magických systémů, futuristické technologie až potragickou backstory hlavního hrdiny.
Sci-fi a fantasy žánry se bez podobné dávky informací obejdou jen málokdy, ale občas jsou zapotřebí i v historických románech ba i realistické próze ze současnosti (zvlášť pokud se odehrává v hodně specifickém prostředí, třeba špičkových chirurgů nebo těžařů na ropné plošině).
Za info dump se obecně považuje moment, kdy přerušíte plynulý tok děje, abyste vysvětlovali a většina instatntních rad pro autory tvrdí, že byste se info dumpům měli vyhýbat jako čert kříži.
Ale to je šedivá teorie, zelený strom autorského života je mnohem komplikovanější.
V reálu se hlavně snažíme vyhýbat info dumpům tak dlouho, dokud lze čtenářům podsunout informaci jinými prostředky.
Pro příklad, nepotřebujeme aby nám hrdinka obsáhle popsala všechny své přátele a nepřátele ve třídě, když to snadno můžeme sami mnohem zábavnější formou pochopit z jejích interakcí s těmito postavami.
Ale čas ud času nastane moment, kdy prostě musíme vysvětlit něco komplikovanějšího, aby děj nepřestal čtenářům dávat smysl (třeba existenci nějakých zákonitostí, pravidel a limitů, které zabraňují postavám jednad určitým způsobem nebo je naopak k k nějakému jednání motivují).
Protože info dump znamená zabrždění děje ve prospěch, řekněme odborné přednášky, má tendenci být nudný. Rozhodně je to nejčastější kritika v jeho neprospěch.
Přesto jsou příběhy, které za valení informací na publikum kritizované nejsou, přesto, že toho musí vysvětlit poměrně dost - protože použili některé z triků, jak předat informace natolik atraktivně, až si nevšimnete, že jste poučováni.
Tip číslo jedna. Proložte informace akcí. Info dump můžete naředit třeba honičkou:
"Oni po ná střílí!"
"Jasně, že po nás střílí! Jsou to žlutí ninjové!"
"Kdo jsou do p*dele žlutí ninjové?"
"Strážci chrámu bohyně Aksamitu ... kryj se! Pojď, zkusíme zadní vchod!"
"A proč po nás jdou žlutý strážci nějaký zas*aný bohyně?"
"Protože jsem jim ...dolů, k zemi!" šeptem kajícně dodá: "protože jsem jim štípnul jednu sošku."
"Co, žes ku*va udělal?"
"Tiše, idiote!" ....
Samozřejmě není nutná vysloveně akční sekvence, ale zkrátka se zkuste vyhnout tomu, že kvůli vysvětlování totálně zastavíte děj.
Tip číslo dva. Nevysvětlujte zbytečně mnoho dopředu, vytaste se s informacemi až ve chvíli, kdy je některá důležitá (většinou hlavní) postava nutně a urgentně potřebuje. V ten moment už budou po vysvětlení prahnout i čtenáři.
Představte si, že celý prolog příběhu, celou jednu kapitolu, věnujete vysvětlení kultu fiktivní bohyně Aksamitu a historie jejich strážců. A pak se další dvě kapitoly budeme seznamovat s hlavním hrdinou a jeho fádním životem, než se mu kamarád svěří, že ukradl posvátnou sošku a teprve pak se na scéně objeví ninjové. Během prologu je vám nějaká bohyně šumák, zajímat vás její kult doopravdy začne až, když budou hrdinovi svištět kulky kolem uší.
Tip třetí tak nějak logicky vyplývá z bodu jedna. Rozdělte to a písto jednoho mega dumpu dejte čtenářům několik kratších, oddělených zajímavější akcí.
Vlastně to souvisí i s druhým bodem, dejte postavě (a tím pádem i čtenářům) jen tolik faktů, které potřebují k aktuálnímu přežití - teď nám stačí vědět, že musíme zdrhat před chlápky ve žlutém, protože jim náš kámoš šlohnul sošku, na detaily bude čas v dalších kapitolách, až nám jejich znalost bude k něčemu dobrá.
Tip čtvrtý vás po přečtení výše uvedeného možná napadne sám od sebe. Než ukrutně dlouhý info dumpem začít, je lepší ho strčit až někam doprostřed děje, kdy už nás stihl příběh zaháčkovat a jsme zvědaví, co se z toho vyklube.
Tohle doporučení je maličko sporné, protože se nepochybně dá začít informativním prologem, ale ten musí být velice svižný a krátký. Raději krátká, úderná scéna než pouhý výčet informací (které dáte čtenářům až později během děje).
Troufám si říct, že je lepší, aby takový druh prologu spíš vyvolal otázky, než aby dával odpovědi, na jaké není čtenář zatím ani připravený, ani zvědavý.
Abych se držela příkladu s našimi žlutými ninji, pokud bude prologem scéna obětování bohyni ve starém Japonsku, ale pak se přesuneme do moderní Prahy, budou mít čtenáři miliony otázek, jak to spolu souvisí.
Tip pátý. Filmy a seriály mají nad námi výhodu, že spoustu věcí můžou vyjádřit obrazem, my si musíme vystačit se slovy. Info dump přednesený vypravěčem příběhu je asi nejhorší možná varianta, zvlášť pokud jde o vševědoucího vypravěče, co nám prostě jen servíruje info jak ve škole.
Pokud je příběh v první osobě a vypravěčem je hlavní hrdina, dá se to trochu zahránit bořením čtvrté stěny a obracením se ke čtenář, ale pořád to není ideální, protože jde stále o sáhodlouhý monolog, co brzdí děj.
Dialog, rozhovor dvou (případně více) postav, je mnohem lepší, ale i tady je dobré dodržet nějaké postupy.
Pravidlo číslo jedna, nesmí jít o dialog typu "Jak jistě víš, Bobe!", situaci, kdy se dvě postavy baví o něčem, co je oběma dobře známo. Působí to nepřirozeně, protože to očividně dělají jen kvůli čtenáři.
Z toho logicky vyplývá, že sdělované informace by pro jednu stranu měly být novinkou.
Za druhé, je potřeba se i v takovém rozhovoru vyhnout sáhodlouhému nepřerušenému textu. má to být dialog, ne monolog. Ten méně informovaný účastník, ať přerušuje otázkami, názory, pochybnostmi, protiargumenty.
Může jít i o konfrontaci, ba vyslovenou hádku - třeba v případě, že se hrdinovi až do té chvíle klíčové informace tajily a on teď žádá jasné odpovědi.
Info dump ohledně minulosti může samozřejmě mít i podobu flashbacku, ale už jsem dříve vysvětlila, proč je dobré s tímhle prvkem maximálně šetřit.
platí pro něj totéž, co pro jakýkoliv další infodump. nechte si ho až na chvíli, kdy bude maximálně důležitý, kdy budou čtenáři touhou po odpovědi doslova lézt po zdi a ať je krátký a svižný, aby příliš nevytrhával z děje.