Koukám, že se tahle knížka z původně zamýšleného rádce pro začátečníky stává poněkud eklektickou sbírkou témat, která by se někomu mohla ke psaní hodit a o jakých současně něco málo vím.
Nicméně první dvě sekce Trochy té parády zaznamenaly úspěch, materiálu mám pořád dost a slíbila jsem pokračování, takže tady ho máte!
Dnes se podíváme do carského Ruska, protože v celé Evropě asi nebyl opulentnější dvůr než ten, kterému vládli poslední Romanovci.
Už jsem u pár exemplářů v předešlých kapitolách zmínila, že některé tiáry se staly oblíbenou ozdobou nevěst v určitých královských rodinách. Ale pokaždé se tak stalo spíš spontánně, kvůli příhodnému vzhledu nebo sentimentální hodnotě té konkrétní čelenky.
Ruští carové to dotáhli ještě dál a stvořili dokonce oficiální soubor klenotů pro romanovské nevěsty.
Souprava se skládá z tiáry, koruny, náušnic, náhrdelníku, náramku a brožovité dekorace na živůtek zvané korsáž. Všechno jsou to masivní, rozměrnými diamanty posázené kusy, ale vůbec nevznikly jako souprava. Každý kus pochází z jiné doby a má svou vlastní historii.
Tiára byla vyrobena někdy na počátku 19. století pro Jelisavetu Alexejevnu, manželku cara Alexandra I. a obsahuje unikátní růžový diamant.
Korunka pochází z přibližně roku 1840. Na podkladu z růžového sametu jsou upevněny diamanty, které byly původně vsazené v nějakém šperku Kateřiny Veliké.
Ostatně celý zbytek soupravy má nějaké spojení se slavnou carevnou. Na náhrdelník a náramek byly opět "recyklovány" dématny z jejích klenotů. Zajímavostí je, že kameny tady nejsou vsazené do kovového rámu, ale našité na hedvábné pásce, což nepochybně činilo oba olbřímí klenoty o něco pohodlenější na nošení.
Hravé náušněce v podobě třešní i gigantická korsáž, která spínala plášť, pak vznikly přímo pro Kateřinu.
Kupodivu se mi nepodařilo dohledat, od kdy se začala celá souprava pro romanovské svatby používat. Dočetla jsem se pouze, že po roce 1830 nosily nevěsty v carské rodině dvorskou róbu ze stříbrného brokátu, pošitého diamanty a hermelínem lemovaný plášť.
Nicméně se dá soudit, že od roku 1840, kdy byla zhotovena korunka, se začala rodil i svatevní souprava šperků a jednotlivé kusy do ní přibývaly postupně.
V detailu obrazu, představujícím svatbu budoucího cara Alexandra III. s dagmar Dánskou v roce 1866, se dá rozpoznat korunka i tára, ale náhrdelník se zdá jiný. Náušnice a korsáž nejdou identifikovat vůbec.
Svatba velkokněžny Marie Alexandrovny s britským prince Alfredem roku 1873, jasně ukazuje korunku, ale tvar tiáry je sporný a zbytek nejde na kresbě rozeznat vůbec.
První jednoznačný obrazový důkaz přináší až fotografie z roku 1884. je na ní Alžběta sasko-Aletenburská, nevěsta velkoknížete Konstantina Konstantinoviče z vedlejší linie Romanovského rodu. Alžběta má na sobě všechny části soupravy s výjimkou náušnic.
Soupravu musely jistě nosit i další členky rodiny ve svůj velký den, ale zřejmě Romanovci trpěli nějakou averzí ke svatebním fotografiím. Dokonce ani ze svatby posledního cara nemáme snímky, pouze oficiálný malby od tehdejších předních umělců.
Ale tentokrát je alespoň nepochybné, že Mikulášova nevěsta má na sobě kompletní soupravu.
Fotograficky zdokumentované jsou až dvě svatby z počátku 20. století, kdy si členky pobočných větví braly zahraniční prince.
Roku 1902 si velkokněžna Elena Vladimirovna brala řeckého prince Nicolase.
A poslední romanovskou nevěstou, které se vdávala ve svatební soupravě, byla velkokněžna Marie Pavlovna roku 1908.
Marie Pavlovna měla dost turbuletní život. Se svým prvním manželem, švédským prince Vilémeme se rozvedla už roku 1914. Rozpadlo se i její druhé manželství s neurozeným partnerem, ale napsala paměti nazvané "Výchova princezny" a v nich mimo jiné vzpomíná, jak těžký a nepohodlý byl celý carský svatební outfit. Mimo jiné jí z náyšnic tak moc bolely uši, že je během svatební hostiny sundala a pověsila za okraj sklenky s vodou.
Po bolševické revoluci se jednotlivé kusy soupravy rozešly svou cestou. Náhrdelník a náramek zmizely beze stopy, nejspíš je noví páni Ruska rozprodali po jednotlivých kamenech. Tiára je stále v majetku státu a můžete jí obdivovat vystavenou v kremelském Diamantovém fondu. Předpokládá se, že ve se stále nacházejí i náušnice a korsáž.
I korunku peněz potřební bolševici prodali do zahraničí a roku 1952 ozdobila hlavu vůbec první vítězky Miss Universe, Finky Armi Kuusela (pravděpodobně zapůjčila z reklamních důvodů firma Cartier, tehdejší majitel).
Nakonec korunku zakoupila americká dědička (a majitelka tak oslnivých klenotů, že by si zasloužila vlastní kapitolu) Marjorie Merriweather Post.
V muzeu, které vzniklo z jejího domu, můžete korunku obdivovat dodnes.
Na jednu kapitolu bylo těch informací celkem dost, takže s dalšími romanovskými šperky budeme pokračovat v následující části.